Chcete vědět, v čem spočívá tajemství šťastného vztahu? Ve všem, třeba i v takové obyčejné sobotní snídani...pokud mi ji nachystá někdo jiný.
A je to tu. Další sobotní ráno. Mohu se překulit ze strany na stranu, což sice dělám každý den, ale to sobotní převalování je jiné. Hřeje mě vědomí, že Pupíček nemusí do práce a tak od ranních hodin bojuje u zapnutého monitoru s kamarády a s tančíky. Ovšem jen do té chvíle, než se vyklubu z pelíšku.
V ten okamžik vyskočí: „Kdopak to vykoukl? Sluníčko moje!“
Párkrát jsem se byla po ránu podívat do zrcadla, moc se mi to nezdá, ale co naplat, když mě tak vidí, nebudu mu to rozmlouvat. Tvrdí, že vidí špatně na blízko, proto se na něho stále lepím a udržuji vzdálenost do jednoho metru, ale ne vždy se to daří.
„Dáš si kávičku?“ radostně zahalasil od voňavých palačinek. Stihl i procházku se psy, takže tomu, aby sluníčko vyšlo z ložnice, už opravdu nic nebránilo.
Usedla jsem s hlubokým povzdechem za stůl. Uvědomila jsem si, jakou má kliku, že mě má. Pocit, že by žil sám mě upřímně rozesmutnil.
„Co by sis beze mě počal, miláčku?“
Překvapeně se otočil od pánve s palačinkami.
„Byl bys sám a musel bys chodit po kamarádech.“
První palačinka přistála přede mnou.
„A marmeláda?“ stále jsem pociťovala ten strašný smutek, který by beze mne prožíval. Bylo mu to úplně jedno, vůbec to nechápal a namísto toho odběhl do sklepa pro marmeládu.
„Slyšíš mě?“ vzhlédla jsem ke kuchyňské lince. Na chvíli mě zaujalo maso vytažené z mrazáku.
„I ty řízky bys jedl sám.“
„Máš pravdu, sluníčko. Ráno bych vstal, dal si pivko, dopoledne se poflakoval u počítače, po obědě, který si stejně pořád vařím sám, bych si zdříml a pak šel za kamarády do hospody. Tak to bych fakt nevydržel….,“ jeho zjihlé oči mluvily za vše.
Vložila jsem do úst další sousto a konečně se začala těšit na řízky. Na světě není nic krásnějšího než dělat druhé šťastnými.
