zděsil se Pupík. Už tak to má v hospodě s chlapama těžký. „Anebo napiš to, tomu stejně nikdo neuvěří.“
Znáte to, svátky na krku - hlava plná starostí s dárky, jak vykouzlit domácí cukroví a přitom se nezamoučit, prostě mazec! Do toho vám drahá polovička zavolá, že zrovna zlevnili tu vaši vysněnou troubu s párou. Tak co teď?! Sednu a jedu!
„…za ty prachy už mi nebude vadit, že je ti k ničemu….“
To je celý Pupík, vždycky myslí nejdřív na mě. Přitom si ji užije daleko víc než já. Je to zlatíčko!
Stáhla jsem vlasy do culíku, přes tepláky hodila bundu, obloukem minula zrcadlo a už jsem si to mazala do obchodňáku.
Nesnáším ta obrovská parkoviště, pokaždé jimi bloudím a hledám, kde jsem nechala auto. Ne tak dnes. Mrkla jsem na ceduli, sedmé auto v řadě označené písmenem P. V poklidu jsem nakráčela do obchodu.
Byl to vopruz, ale tentokrát stačilo jen deset telefonátů Pupíkovi a trouba byla na vozíku. Měl zrovna poradu, ale doma mu ten návod určitě přečtu.
Zamířila jsem k parkovišti. Vždycky se tam najde nějaký mladý, statný muž. Teda doufám, protože posledně mi padla do kufru s křeslem nejdříve hůl a potom i ten ochotný pán. Naštěstí tam měl manželku. Společně jsme ho vytáhly, pro hůl se natáhla paní sama. Jak ta vám s ní uměla zacházet, pán radostně výskal až k jejich autu.
Takže vylezu, rozhlédnu se a …!!!!!!
To si snad dělají prdel?! To bílé P v modrém poli bylo úplně všude! Ty tabule byly po celém parkovišti!
Takže jsem šla hledat auto jako obvykle. Je na tom snad něco k neuvěření?
