Zrovna jsem vařila oběd, když zazvonil telefon: „…bezpečnost práce a ochrana zdraví na pracovišti…,“ zděšeně jsem se rozhlédla po domácnosti. Jestli sem přijdou, tak to tady zavřou!
Fakt by mě zajímalo, jak se domákli, že jsem doma? Že by tu byla štěnice? Zrovna včera říkám Pupimu:
„…domácnost, to je pro ženu druhé zaměstnání…“
Jeho poznámky typu, že jsem teda totálně nezaměstnaná, rozvádět nebudu.
Nejdřív jsem zatáhla rolety, i do dvora. Sice nepředpokládám, že by přišli přes humna, ale člověk nikdy neví. Klid, mysli! Hlavou mi běžely všechny ty paragrafy, které na mě paní na druhé straně aparátu vychrlila, ze závratných pokut zbledla i kreditní karta.
Zamíchala jsem cibulku na guláš a zamířila do šatny. Perfektní. Pohled do zrcadla mě uspokojil. Šátek pečlivě uvázaný, venku ani vlásek, pogumovaná zástěra na zabijačku, v koupelně jsem nasadila jednorázové rukavice. Znovu jsem promíchala pěnící cibulku. Malá kapka oleje potřísnila zástěru. Žádný problém. Model jsem doplnila ochrannými brýlemi a gumáky. Pro jistotu, občas se v kuchyni něco převrhne a hned si spaříte nohy.
Snad jsem na něco nezapomněla. Při letmém ověření na internetu mi bylo jasné, že zapomněla. Hasicí přístroj! Kdyby mi cibulka zpěnila o něco víc, jako minule, když jsem si odběhla do zahrady a zapovídala se sousedkou, je tu malér.
„Pupi,“ začala jsem opatrně do telefonu.
„Cos zapomněla?“
„Minimax.“
Ticho na druhé straně se moc dobře popsat nedá, ale bylo dlouhé a hluboké. Asi takové……….
„Doma si o tom promluvíme,“ ukončil rozhovor. „Chceš ještě něco v obchodě?“
Usedla jsem s hlavou plnou myšlenek na sedačku. Ráda bych se natáhla, ale bylo to nepohodlné. Navíc nevím, po jaké době mám čas na přestávku a kdy se převléct. Musím přece s gulášem občas zamíchat. Tato skutečnost eliminovala moje domácí práce. Na žehlení mohu dnes zapomenout. Musela bych zajít do stodoly pro azbestové rukavice a svářecí zástěru, taky možná helmu, protože zahrávat si s výkonnou parní žehličkou není žádná legrace. Stoupající páry vám vmžiku opaří obličej.
Mohu vůbec přecházet z pracoviště na pracoviště? Vařím v kuchyni, žehlím v obyváku. Není to v rozporu s bezpečnostními předpisy? Nejspíš si zajdu na školení, které mi paní za celkem dostupný poplatek nabízela.
Jak jsem tak, v dostatečné vzdálenosti od okraje sedačky, abych nespadla a nezpůsobila si úraz, čekala, až se guláš dovaří, přepadla mě dřímota. Muselo uběhnout hodně času, protože najednou stál nade mnou Pupi, v očích úžas, všude dým a vůně hodně přetaženého guláše.
„Už chápu, na co potřebuješ minimax!“
Na vysvětlování jsem neměla sílu. Otlačené brýle, zapařená hlava, ruce a nohy jsem měla zarudlé, napuchlé, svým odérem doplňovaly zápach spáleného guláše. Ochranný oděv jsem vyhodila na dvůr, vytáhla rolety a vytočila číslo:
„Klidně přijďte, a celé to tady zavřete! Anebo víte, co? Přijďte mu uvařit vy, když jste tak chytrá!“
