Nevím kam tahle doba spěje, když už ani hloupý sedlák nemá největší brambory...malý horor z mého venkovského života.
Začátkem jara mě napadlo být užitečná. Jinak než doposud. Vytvářet pohodu a atmosféru rodinného krbu umím docela dobře. Vždycky, když za mě Pupík něco udělá, pochválím ho a celý den o tom nadšeně mluvím.
Mám na mysli něco úplně jiného. Venkov k tomu vyloženě vybízí. Rozhodla jsem se hospodařit. Co na tom může být? Svoje první zkušenosti, jak dobře víte, mám za sebou. Když jsem to Pupimu nadšeně oznámila, na chvíli se zarazil, potom zbrunátněl a když zesinal, což je jeho nejčastější barva, pokud se pro něco rozhodnu, prohlásil:
„Bránit ti nebudu.“
Potom sednul k počítači a vytvořil jednoduchou tabulku. Nahoře vepsal jediné slovo: DAL. Tady je vidět, že mi fandí. Počítat výnosy bude zbytečné, bude to nad slunce zřejmé.
Pustila jsem se do plánování. Mít plán je důležité. Určitě si vzpomenete na různé pětiletky, bez nichž by se pořádné hospodářství neobešlo. Vytáhla jsem ze skříně parádní notes a na první list nadepsala: Pololetka.
Záhy se dostavily první úspěchy. Téměř všechna vajíčka v líhni se vylíhla. Kuřátka i křepelky. Malá, roztomilá miminka. Dala jsem je na noc do vyhřívané bedýnky. Dlouho jsem nemohla usnout. Hned ráno jsem běžela obhlídnout zárodek nového hospodářství. Uprostřed bedny seděla kuřata, okolo hromada mrtvých křepelek. Měla jsem chuť zakroutit jim krkem. Nakonec plna hněvu jsem je všechny pojmenovala: Slepičí vývar.
Do tabulky jsem napsala první DAL. Za křepelčí vajíčka plus benzin.
Chce to něco většího. První neděli v měsíci jsme vyrazili na Burzu chovatelských potřeb u Hodonína. Husy, konečně správná volba. Koupila jsem čtyři a jednoho indického běžce. Tentokrát nebyl s míšením druhů problém. Běžec, abych byla přesná běžkyně, byla větší a ihned housata adoptovala. Všude za ní chodila. Hned druhý den jedno house z neznámých příčin umřelo, třetí den dvě zmasakrovala kuna a čtvrté si zlomilo nohu, když po něm vystartoval sousedův pes, který vběhl na zahradu otevřenou brankou.
Osamělý běžec smutně pochodoval po zahradě. Ve strachu o poslední zbytek hospodářství jsem ho chtěla na noc zahnat do dvora.
Sotva jsme vstoupili do stodoly, padnul jako podťatý a už nevstal. Vůbec se tomu nedivím, taky vždycky když vejdu do stodoly a uvidím to skladiště, bojím se, aby to se mnou neseklo.
Pupi dopsal pod tlustý nadpis DAL peníze za husy, běžce, krmení, cestu na burzu. Nebyl ani brunátný ani zsinalý. Spíš se mi zdálo, že mu narostl hřebínek, ale to je asi pozůstatek z mého hospodaření.
Letos jsme na Martina bez husy. A že jsme jich mohli mít, třeba přímo z obchodu!
