„Ale dělám to jen kvůli Gregorovi,“ kývla jsem na nabídku zkušebního výcviku mého pasteveckého psa. Za sebe žádný výcvik rozhodně nepotřebuji, já mám vlohy na všechno.
Sehnala jsem si pěknou papachu, z beránka, z lesa donesla pořádnou sukovici. Bez náležitých rekvizit by to nebylo ono. Musím udělat pár tematických fotek a hodit to na Fbúk. Ať všichni vidí!
„Beran taky?“ zděsila jsem se, když mi ukázali stádo.
„Jasně, ovce jdou za beranem.“
Po pár pokusech ovládnout bečící masu uvázali beranovi kolem rohů provaz a dali mi ho do ruky. Pes pobíhal kolem, sháněl, tak nějak automaticky ovce do stáda, já vyděšeně hleděla na druhý konec provazu, na výhružně skloněnou hlavu vůdce stáda. Prásk! Vmžiku jsem ležela na zemi. Nejspíš ho to začalo bavit, sotva jsem vstala, sklonil hlavu k novému útoku.
Na rozdíl od Pupiho, Gregor dokázal, že je skutečný přítel člověka. Hrdinně se beranovi s vyceněnými tesáky postavil. Okamžitě si získal jeho respekt a můj vděk.
„Ještě si párkrát lehni,“ řehtal se zpoza fotoaparátu Pupík.
Pak jsem si vzpomněla na sukovici. Možná bude dobrá i k něčemu jinému než k vstávání. Rozpřáhla jsem se, dala beranovi jednu mezi rohy, vycenila špičáky a nic. Ani se nehnul. Teda, kromě toho, že na mě tak nějak posměšně podíval a opět sklonil hlavu.
„Pes!“ gestikulovala na mě majitelka stáda a chovné stanice, v níž se můj hrdinný corgi narodil. Nebyla jsem schopna dát mu jediný srozumitelný povel. Hlava mi šla kolem, točila jsem se jak na obrtlíku, přestala jsem ztrácet představu kdo je kdo, a kde je kdo. Přesto jsem tušila, kdo vyhrává.
Další beranův útok mě vyhnal potupně z ohrady, bez papachy i sukovice.
„Tahle je taky povedená,“ křenil se doma Pupi, „tu tam dej.“
Jediná momentka, na níž jsem stála na nohou, byla před ohradou.
„ A můžeš tam připsat - Tak to vypadá, když je ovčák hloupější než ovčácký pes…a ovce!“
Asi se vrátím pro tu sukovici, konečně vím, na co ji použiji!!
