„Panečku, to jsem se ale dobře vdala.“ „Zato já jsem dopadl,“ kontroval Pupík, když dával na stůl vajíčka na hniličku, chlebík, máslo a obložený talíř.
„Musíš se na to dívat z té druhé stránky, jsi v teple, máš co jíst, kde spát…“
Nějak jsem za tu dobu, co s Pupíkem žijeme, zapomněla, že pokud je na stole jídlo, dá ho tam on a dům, ve kterém jsem se tak krásně zabydlela, zdědil po rodičích.
Ale, kdo by řešil takové hlouposti.
„Na stodole ti sedí hejno mlsných špačků a už začali sklízet,“ chtěl mě hned u snídaně namíchnout. Moc dobře ví, že poslední dva roky trpím únavovým syndromem a nemám se přepínat. „Já mám dnes dovolenou,“ dodal.
„Už nemáš,“ vytáhla jsem z kapsy županu seznam.
Cha! Sběru hroznů se sice nevyhnu, ale příště si rozmyslí úkolovat mě.
Plouživými pohyby jsem hrozny ostříhala, odstopkovala a hodila do bečky. Celou dobu jsem si v duchu nadávala.
„Červené víno miluji… jé a červený burčák…!“ nejraději bych si nakopala. Ani ve snu mě nenapadlo, co mi Pupík při mé první návštěvě navrhne: „Na dvoře mám pár hlav červeného, můžeš si z nich udělat, co budeš chtít.“ A už vůbec by mě nenapadlo, že na něco takového radostně kývnu!
Občas jsem zařvala na špačky: „ Nemůžete si, debilové, sednout na jinou stodolu?!“
Hrozny jsem v bečce, ve které jinak kvasím medovinu, rozmačkala, nasadila víko a do otvoru ve víku dala bublátor. Hotovo. A teď přijde ta část, kterou mám z vlastního sběru hroznů nejradši, ten nádherný zvuk: „Žbluňk, žbluňk!“ a slastný okamžik: „Glo, glo!“ kdy se vám lahodný mok sune krkem do žaludku a současně do hlavy. Zejména tu druhou fázi miluji.
Loni jsem si párkrát lokla a už to jelo. Po dvou skleničkách jsem začala špičkovat a dělat si z Pupíka srandu.
„…konečně vím, co si o mě myslíš,“ pokyvoval hlavou, „…však ve víně je pravda.“
„Pupi, moc dobře víš, že jsi nejkrásnější, nejhodnější a nejchytřejší…“, hladila jsem ho po bříšku a doufala, že na předešlé poznámky zapomene.
„Tak teď si mě nasrala podruhé!“
„Pupi, dyť je to burčák! Tak jakápak pravda!“
A to už jsem se zamotala úplně.
„Tím mi chceš říct, že nejsem nejkrásnější, nejchytřejší a nejhodnější…?“
Letos si dám pozor.
Po práci jsem si namazala oběd a celá znavená padla do křesla na terase.
„Co je k obědu?“ zaznělo z dálky a potom přímo nade mnou.
„Nevím, Pupík není doma,“ pronesla jsem v polospánku.
Pak se prostorem neslo něco jako žalostný zpěv hromovládce a z mlhy naproti mně se vynořil Pupík s krajícem chleba se sádlem. Mlsně jsem se olízla. Měl na něm, potvora, nakrájenou cibuli. Ten si, panečku, podstrojuje.
„Co máš dobrého?“ vběhl do dvora soused. „…to jsem měl taky k obědu,“ zahořekoval.
„…takže promaštěno máš,“ vyskočil Pupík. Ihned zmizeli ve sklepě.
A je to. Do večera mám klid…a možná až do rána.
