Kulajda

Miláček dostal chuť na kulajdu. Mrkla jsem na internet a s hrůzou zjistila, že potřebuji houby!  Nejspíš ty, co jsem včera tajně vyhodila.

Aby Pupíček nevěděl. Nechápe, kolik zdraví škodlivých látek se v nich tím ročním skladováním ve spíži  rozmnožilo, radioaktivitu nevyjímaje. Byla to jen poslední hrstka, komu by chyběla? Teď vidím, že chyběla. Medvídkovi, do kulajdy.

Co naplat. Zkusím to bez hub. Udělám z toho starý, rodinný, bezhoubový recept. Vždyť houby - to není nic jiného než obrovská plíseň. Holt, naše rodina byla v životosprávě vždycky o krok napřed.

Připravím miláčkovi zdravou kulajdu. Brambory a kopr mám na zahradě, vejce posbírám u slepic, u smetany přimhouřím očko.

Možná se divíte mé odvaze jít na zahradu a vystavovat se riziku zdravého vzduchu a přemíry zeleně, ale protože jsem chytrá holka, jednou provždy jsem ten problém vyřešila. Stačil jednoduchý preventivní přístup podobný homeopatii. To znamená léčení podobného podobným.

Takže, co roste na zahradě? Čeho je tam nejvíc? Víno a meruňky. Proto, než vyrazím na zahradu, hodím do sebe panáka meruňkovice a zapiju to vínem. Samozřejmě všechno domácí, z naší zahrady. Jde o čistě teritoriální přístup.

Pupíček nad tím kroutí nevěřícně hlavou, ale ať si kroutí, hlavně že to funguje. Tuhle jsem to asi s tou medicínou přehnala, meruňka měla procent skoro stejně jako já let –  a tak jsem si na zahradě zdřímla. Pupíček se trochu zlobil, pro něco mě poslal, já nešla a tak tam nakonec stejně musel. No, co? Hlavně, že jsem zdravá, ne?

Nalila jsem do sebe moje homeopatika (homeo – jako domácí, patika – má to sílu, jde to až do paty!) a šla na zahradu pro kopr a brambory.  Cestou jsem Pupíčkovi sdělila tu smutnou zprávu: „Hříbky došly. Nevadí, bude to bez nich.“

Ani nehlesnul a dál něco kopal. Fakt se mi ulevilo, ale jen na chvíli. Když jsem se vracela do domu, následoval mne. Okamžitě strčil nos do spížky.

„Ještě nedávno tu byly.“

Bože můj! „Už nejsou.“

„To není možné,“ trval na svém.

„Dělali jsme hovězí na houbách,“ snažila jsem se vnutit mu malou nepravdu, ale pořád se v tom vrtal.

A pak se mu rozsvítilo. „Tys tu včera uklízela!“ Už mě má dokonale přečtenou. Ví, jak uklízím, co neprojde kontrolou, projde otvorem koše. „Proč mi lžeš, zlato?“

Tak téhle věty jsem se bála. „Pupi, proč se v tom šťouráš?“ řekla jsem plačtivě. „Stačilo, abys pochopil, že nejsou a byl klid.“

„Ale proč mi lžeš?“

„Právě pro tohle. Kdybych ti řekla, že jsem je vyhodila…“ následovaly argumenty, výčitky, pláč a když to nezabíralo, vyhrkla jsem: „Dělám to pro tebe a tvé zdraví. A nelžu.“

„Jasně, mladá cyklistko.“ Tím narážel na naše seznámení. No co, trošku jsem si ubrala. A to kolo? Taky na něm dojede nejdál do hospody. Prostě jsem v této sportovní době propadla panické hrůze. Pochopila jsem, že bez kola není muž. Malá, nevinná lež.

„Zlato, ty mi lžeš pořád.“  Pak začal vytahovat staré záležitosti. „…takže mi lžeš i když mi říkáš, že mě máš ráda?“

Už jsem to nevydržela: „…ale z lásky!“