Dnes ráno brblal miláček něco o hospodě, že už tam nemůže, ale ne kvůli koronaviru, ale kvůli mým blogům. Taky dobrý, tak až ji zase otevřou, jdu do ní sama!
Dnešní snídani dostal Pupíček rozkazem. Napadlo mě, když už si musí po ránu, samozřejmě rád, odskočit od tančíků a spřátelených armád, tak ať má pocit stálé bojové pohotovosti.
Vajíčka na cibulce s topinkou. Sotva jsem se v pelíšku zavrtěla, dostatečně nahlas, abych přehlušila zvuk tankové bitvy, zavoněla z kuchyně smažená cibulka.
Miluji ta rána, když vím, že je doma a v pořádku. Naproti tomu pracovní dny jsou pro mě opravdovým utrpením. Když mě ráno opatrně po špičkách opouští, raději spím. Takové to doprovázení až ke dveřím, pac a pusu, už mám za sebou. Jednou jsem s ním šla až ke vchodu, se svačinou a co myslíte? Už jsem neusnula. Celý den jsem měla zkažený. Nakonec jsem byla z toho ranního vstávání tak unavená, že si večeři musel namazat sám.
Říkáte si, to je toho. Jde do práce. Jenže, Pupíček jezdí autem.
Bez spolujezdce je absolutně nemožný. Někdy mi připadá, že drží ten volat, točí s ním, ale o nástrahách, které na něho na silnici číhají, neví. Je na mě, abych jeho jízdu přizpůsobila hustotě provozu a stavu vozovky.
Třeba dnes. Jeli jsme do obchoďáku na nákup.
Pupíček se samozřejmě jako obvykle zdržel. Musela jsem na něho v autě čekat. Teď, v tomhle počasí je to o zdraví. Sedadlo je studené a než se vyhřeje, tak to trvá. Tolikrát jsem ho prosila. Zase taková dřina to není, vyběhnout a ze všeho nejdřív nastartovat auto.
Nanosit prázdné láhve a věci do tříděného odpadu může potom. Vůbec si neuvědomuje, že když tam tak sedím a čekám, až auto naloží, můžu omarodit.
Jeho láskyplný úsměv mě ale vždycky dostane.
„Copak si sluníčko koupí?“
Vždycky ví, jak mě potěšit. Hlava se okamžitě naplnila všemi výrobky, které obchoďák nabízí. Už jsem je skládala do košíku, když mě Pupíček vyrušil z rozjímání.
Právě jsme dojeli na křižovatku.
„Zlato, můžu?“
Koukla jsem doprava.
„Jasně, za tím posledním můžeš.“
Když řídí, tak se děsně soustředí. Připadá mi, že mě neposlouchá.
„A který je to poslední?“
Tady to vidíte. Neposlouchá.
„No, přece to na konci.“
Otočil hlavu doprava a za tím na konci vyrazil.
Chvíli mě mrzelo, že mi nevěří, ale košík plný báječných holčičích věcí mi dovolil odpustit.
Až na malou kolizi, zvládl zpáteční cestu téměř sám.
Zrovna jsme dojížděli na křižovatku, když se o mě pupíček začal zajímat.„Dobrý?“
„Dobrý,“zamlaskala jsem blahem. Má o mě takovou starost!
Pak musel kvůli nějakému pitomci v křižovatce prudce zabrzdit. Nechápu, proč se zlobil na mě? Čokoláda mi chutnala. Urazila jsem se a až domů s ním nemluvila.
K něčemu to bylo dobré. Když ho nechám, tak nakonec dokáže řídit sám. Budu o tom přemýšlet.
