"Galusové Poštorná" stálo na další věci, ke které se nesmělo. Tedy směli k ní jen dospělí. Zabírala ve stodole značnou část prostoru mimo perny a když bylo potřeba ji rozložit k použití, zabrala ho prakticky celý.
Obilí stálo v panácích na poli a strejda nevypadal, že by se chystal podniknout kroky k jeho vymlácení. Babička chodila kontrolovat suchost a pozorně sledovala předpověď počasí. Zároveň střídavě prorokovala, že do toho naprší a shnije to nebo že se to vysype. Konečně i strejda uznal, že je čas, a zalezl do stodoly "postavit" mlátičku. Už za mého dětství to nebyl nejnovější model, takže se snad každoročně ukázalo, že nějaký řemen nevydržel nebo ho překousaly myši. A pokaždé se nakonec povedlo mlátičku zprovoznit.
V ten velký den se všichni dospělí opětovně navlékli do dlouhých pracovních kalhot a starých košil a mámy nasadily vlastnoručně ušité látkové kloboučky. Strejda nastartoval traktor, zapřáhl valník a společně se svými sourozenkyněmi se vrhnul do rozebírání těch krásných panáků. Již podobě jednotlivých snopů obilí naložili a přesunuli pod mlátičku. Rozvazovat snopy a vhazovat obilí do stroje směla a uměla jen babička, která navzdory chromému kolenu vylezla po žebříku nahoru a nasadila si letité ochranné brýle. Strejda dole připravil pytle, mámy naskákaly ke snopům na valník a akce začala.
Působili jako sehraná parta, kterou také byli. Strejda zmáčknul knoflík a mlátička se rozeřvala. Mámy házely snopy nahoru na plošinu, kde v díře k tomu určené stála babička, každý snop rychle rozvázala, uhladila a strčila dovnitř. Strejda dole hlídal, zda pytle už nejsou plné, a v případě potřeby je rychle měnil za nové. Do toho bedlivě sledoval, zda mlátička nevydává divné zvuky. To byl vždycky signál k přerušení práce a pátrání po závadě.
Stejně jako sečení, mlácení nebyla akce pro děti. Náš úkol byl jasný, placatit se na dvoře či doma, nedělat blbosti a hlavně nepřekážet. Jen jednou jsme prskli, že by si měl strejda říct jezeďákům o půjčení kombajnu a bylo by to hned. Mámy podaly výklad, že na tak malá políčka se kombajn nevyplatí. Nezabral, a tak babička rozvázala jeden snop dole a část rozhodila na podlahu stodoly. S lehkostí vzala ze sbírky starého náčiní cep a názorně předvedla, jak se mlátilo za jejích mladých let. Mně jako nejstarší dovolila si to vyzkoušet. Ostatní se mohli potrhat smíchy, jak mi to nešlo. Takový cep je opravdu těžký, a tak jsme mlátičku produkující kromě hluku i oblaka prachu vzali na milost.
Postupem času nás hrozně zajímalo, jak to vypadá z druhé strany. Po opakovaném upozornění, že nesmíme chtít ven mimo pauzy, si s námi teta sedla do slámy za mlátičkou. Hluk byl neskutečný a přes prach jsme stejně nic neviděli. Na každé "prase" se pak musela ohřát nová jako vždy nedostatková voda, a kde všude jsme ten prach měli, si radši nepředstavuju. Dnes by mi takový nápad neprošel bez následků.
Jednou z některého snopu vyběhla myš. Babička prokázala neuvěřitelný postřeh, když se bleskurychle otočila, majzla myšičku koštětem a shodila naší vyjevené šestce k nohám. Můj hysterický řev na sebe nenechal dlouho čekat a než se nejmladší z holčiček povedlo najít jednu ze dvou koček, ubohé myšce jsme vystrojili pohřeb. Poněkud zvrhlá záliba v pohřbívání nám pak vydržela docela dlouho. Když nebylo co, plácli jsme si mouchu.
O tom sečení: A byly žně
Předchozí prázdninové čtení: Lehký holky a jejich šéf
