Pěkná vzpomínka na mlácení obilí mlátičkami. Nějaký z těch snopů se vždycky ponechal a mlátil se cepy. To kvůli tomu aby zůstala sláma rovná a mohly se z ní motat povřísla. Anebo se použila do strožochu. A při mlácení cepy, dvěma nebo třemi, se dodržovali rytmus. Cep byl pořádně těžký, ani ti husité to s ním asi neměli lehké...

Moc hezké

Ď!

já zas pohřbívala ptáčátka

ale co se jen trochu hýbalo a dýchalo jsem přitáhla a starala se o to

Jo ptáčátka taky... Jak vypadlo z hnízda, nemělo šanci kvůli kočkám a slepicím. Jednou jsme "léčili" koťata bonbónama rozpuštěnýma do mlíka. Nedopadlo to!

Krásné!

Ď a zdravím!

Prej, když nebylo co, plácli jsme si mouchu

Krásná vzpomínka, Klárko, moc pěkně se to četlo!

Byli jsme kreativní. Když jsme se zrovna nehádali...

Cítím vůni obilí a slámy. Mlátičku měli léta v mém rodném domě v obrovské stodole. Můžu se pochválit, že jsem i řídila kombajn. Ještě ten starý R512. Jezdil s nim manžel. Teď jsou stroje moderní s klimatizací, obrovským záběrem. Ale polí s obilím ubývá. Aspoň tady na Valašsku. A cep , ten má sestra doma i s kolovrátkem, ale to už je jiná věc.

Ze spousty polí udělali pastviny nebo je nechávají ladem.

Cep byl u babicky ve stodole, kdyz jsme to zkouseli vzit do ruky, moc nam to neslo.

Zdravim z Jiznich Cech. Pisu z mobilu, proto je to bez carek a hacku.

Hlavně je ten cep pěkně těžkej.

Hezké vzpomínání. My políčko neměli, tak pamatuju jen na starou jezeďáckou mlátičku, která stávala na kraji pole u potoka. A pak na stoh, ve kterém jsme jako děti blbli

Přístup ke stohům jsme měli z nějakého důvodu taky zakázaný.