Po maratonu bych se cítila líp, pomyslím si, když klepu na dveře svého nového pracoviště. Konec víkendových dvanáctek, kdy většina výdělku stejně padla na hlídání! Tady nejsem poprvé, ale poprvé nejdu na návštěvu. "Frajerko, co se ti stalo?" valí oči Kája. "Špatně jsem vyhodnotila rizika schodů do čtvrtýho patra a plnýho výtahu," pokusím se o vtip. "A 220 minus věk je jen teorie, že jo?"
"Hele, neblbni, teď fakt nemám čas," snaží se mě Kajka rychle vypoklonkovat. "Má mi přijít nová posila," dodá, utře si pusu od cukru a ze stolu smete několik krabiček s léky. "Už přišla, pani šéfová," usměju se a vytáhnu ještě teplou visačku. "Ty?" vyvalí oči naprosto nehraně. "Říkali jen, že někdo přijde, ale s detailama dělali tajnosti, to sis zařídila ty? No, to je nakonec jedno, dneska se to sešlo ze všech oddělení, fakt se mi tu hodíš!" vyvede mě z teoretického omylu, že budeme většinu pracovní doby vysedávat u čaje.
"Tohle bude tvoje kancelář," ukáže mi malou místnůstku. Na dveřích se ještě skví Sonino jméno. Kamrlík je však uklizený, působí až sterilně. Stůl s počítačem, židle pro návštěvy, skříň na dokumenty, police se základní literaturou. "Nebo, jestli chceš, zruším u sebe hrací koutek a dáme tam druhej stůl, no a tady můžeme udělat hernu. Kuchyňka je společná s pokojema pro noční služby, kdyby sis náhodou chtěla dát kafe, ale dneska ho asi nepotřebuješ." "Takhle je to dobrý, budeme obě mít klid na práci," rozhodnu se pro vlastní výsostné území. Přece jen si dokážeme lézt na nervy.
Prohlédnu si hřbety dostupných knih. "Není to nic moc, jen takovej základ," skoro se omlouvá Kajka. Zbytečně. Jsem zvyklá si poradit. "Když budeš potřebovat něco dalšího, musíš si zažádat, ale rychlost dodávek nic moc," upozorní mě ještě. "Snaž se vystačit s tím, co tu je, já taky něco mám, no a pak můžeš do knihovny pro mediky." "A nějaký databáze máme?" zeptám se opatrně. Instituce k nim nemívají dvakrát kladný vztah, pokud nejsou předplacené v rámci výzkumu. "Nemáme," potvrdí mi Kája. "Jen co je veřejně přístupný na netu a ten je bez omezení," mrkne na mě spiklenecky. Tuším, co tím sleduje, ale ovládnu se.
"Dotazy choděj v nemocničním systému nebo si volaj, když je něco akutního. Občas přijde něco zvenku, to budeš mít v mailech. Na oddělení chodit vlastně nemusíme, ale je dobře mít osobní vztahy, pak tě víc berou. Stačí ti pláštík a tady bejvám v civilu," seznamuje mě s chodem oddělení. "Pauzu si ber, kdy chceš, jen ve dvanáct bejvá v jídelně fronta. Když si přineseš svoje, kuchyňka je na konci chodby." "Dobře, šéfko!" přijmu rychlokurz nové práce jako ukončený. "Neříkej mi tak, příčí se mi velet zrovna tobě," požádá mě. "Děcka můžeš dávat tady do školky, ale to asi víš." "Dneska je má Josef, ale zítra už půjdou," usměju se.
"Tak si padej pro něco k pití a tady jsou úkoly pro dnešní den, je toho dost," přistrčí mi seznam a má se k odchodu.
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
