Sicílie a Liparské ostrovy 2013 (II.)

Minchia in Sicilia fui! aneb druhý díl letošního lehce poprázdninového, vlastně dovolenkového putování po cizích luzích a hájích.

4. den 10.9.2013 – Taormina, Alcantara

V noci je neskutečné horko, navíc díky popíjení musím nad ránem vylézt ze stanu na technickou. Oficiálně vstanu ve třičtvrtě na osm a v klidu se vypravím. V devět vyrazíme směr Taormina, kde strávíme hodinu parkováním. Nakonec nás vysadí kdesi dole a do centra se musíme vyškrábat po svých. Historické město je plné lidí a pouličních obchodníků, u slavného řeckého divadla provoz ještě houstne. Koupím si čerstvý džus a spokojeně se vydám na obhlídku amfiteátru. Poté vyrazím nahoru ke hradu. Sluníčko správně jižně pálí, jde se snad po křížové cestě či co to je, u kláštera to vzdám a radši se najím. Po zapálení svíčky už je čas k sestupu, koupím si zmrzlinu a pomalu docourám na místo srazu. Bus nás nabere o půl druhé a vyrazíme do Alcantary. Přírodní park umožní na italské poměry nezvyklou hromadnou slevu, dostaneme modré náramky a můžeme vyrazit dolů k řece. Jenže nastane zdržení, schody jsou zatarasené a do výtahu nechceme, nakonec najdeme jiné schodiště a můžeme sestoupit. Pláž je na druhé straně, takže při brodění okusíme teplotu vody. Je pěkně nízká, ale stejně se převlečeme do plavek a vydáme se do kaňonu. Voda by prý neměla být výš než do pasu, jenže odhad byl špatný, po chvíli nestačím. Plavání mi nějak nejde, než si uvědomím, že bojuji s poměrně silným proudem a vydrápu se raději na kámen. Dál už zase stačíme, jenže tam je cedule zakazující další postup. Když se o něj pokusíme, ozve se píšťalka a mladík v rudém tričku cosi pokřikuje. Vylezeme tedy ven, kde shledám, že ručník by se vážně hodil. No nic, vydám se schnout na kámen, dokud sluníčko nezaleze za stěny kaňonu. Ještě focení a už je čas k návratu. Nahoře ochutnám místní pivo a ve čtyři vyrazíme zpátky do kempu. Zopakujeme včerejší nákup a dokonce se namáhám i s večeří. Poté zapíchnu mobil do nabíječky (nějak se mi podezřele vybíjí) a vydám se na mořskou koupel. Jsou pěkné vlny, plavat se v nádherně teplé vodě nedá, navíc dostanu takový zásah, že nezbyde než se odplížit do sprchy (tentokrát studené) a opětovně si umýt hlavu. Tímhle stylem mi zásoby kosmetických prostředků nevydrží! Na sprchu zdarma je fronta, ale vše zvládnu a můžu se jít balit. Spát jdeme brzy, zítra čeká Etna!

5. den 11.9.2013 – Etna

Budík se rozezní dvacet minut po páté do naprosté tmy. Nenadávám, jsem natěšená na tísícimetrový výstup. V klidu se vypravím a sbalím a můžeme nakládat do busu. Dokonce nám najede do kempu, leč je to poslední posun, který zvládne. Následuje oprava, nadávky, nervozita a spřádání alternativních plánů. Před půl devátou se již trochu nečekaně podaří nastartovat a můžeme vyrazit. Pod Etnou zakotvíme v deset hodin a můžeme rovnou vyrazit k výstupu. Za hodinu dvacet jsme na konečné lanovky, cože, to jsme tak snadno dali přes půlku výstupu? Po svačině pokračujeme dál, zvedá se prach a vítr, skupina se trhá. Nejvyšší přístupné místo nás uvítá v jednu neskutečným větrem, malý kráter ani neobejdu, snad by mě to sfouklo, čtyři opěrné body jsou skoro na nic. Jedinci nevybavení klacky se povětšinou vyválí v prachu. Po odpočinku v závětří u boudy je už čas k sestupu. Prach a písek řeže do nohou, mrznou mi i ruce, jenže rukavice zůstaly dole (nic neobvyklého). Horní stanice dosáhnu ve tři a zcela dolů se dostaneme pohodovým tempem v půl páté. U busu jeden po druhém fasujeme košťátko na ometení prachu, moc to nejde, ale přístup na palubu si vysloužíme. Po odložení batůžků je čas na nákupy a především pivní odměnu. U stánku s medy si dobře pokecáme, kluci se dokonce snaží o češtinu, je to vážně zábava! Ještě rychle koupit vodu a můžeme pokračovat za novými zážitky. Ke kempu se dostaneme v osm, jenže to není nic platné, jen nabereme jakéhosi postaršího Itala a jezdíme po celém městečku. Nakonec zaparkujeme u zadního vchodu a než přijde vytoužený povel k výsadku, postaráme se o atrakci místním obyvatelům. Posbíráme své propriety a vydáme se přes celý kemp k přednímu vchodu, kde potmě s čelovkami rozbijeme tábor. Bus musí zůstat venku, neboť se v úzkých uličkách dovnitř prostě nevtočí. Po vybalení se vydáme zkontrolovat společné prostory, smyjeme neskutečně vlezlý prach a zapadneme do stanů. Voda z rudých věžiček je sice prý pitná, nicméně nepříliš chutná.

/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.