Psí vzpomínání - Tak šel čas

Mládě vyrostlo v dospělého psa a to všechno kolem jaksi zevšednělo. A jak všichni dobře víme, léta letí. Tak si to trochu shrneme.

Bezstarostné mládí Karynce skončilo poměrně brzy. Nebyly jí ještě tři roky lidské, když přišla k úrazu. Nevychovaná doga Anetka, postrach sídliště venčený převážně dětmi školou povinnými a na volno, si ji vzala do parády. Vlastně do huby. Toho dne se podvečerní špacír podezřele protáhl. Bylo to divné, mamka měla ten den jógu. Protáčení očí těch z nás, co zůstaly doma, vystřídal děs, že se něco stalo. A stalo. Místo na louce byly venčící na veterině. Diagnóza - šok, pohmožděniny a především hysterie majitelky.

Anabáze měla pokračování o nějaký den později. Karynka si v noci vzpomněla s nějakou záhadnou nevolností. Následoval výlet do Prahy na pohotovost, kam přivezli veselou rekonvalescentku. Asi se chtěla jen tak projet autíčkem, což nejmladší z holčiček za pár týdnů vtipně glosovala přáním k mamky narozeninám. Ač se Karynka zdánlivě plně uzdravila, už nikdy to jaksi nebylo ono. Špacíry se zkrátily, bála se a historek, jak "psa chytly záda" z intenzivního vítání, taky bylo v průběhu let nemálo.

Omezené procházky v kombinaci s kvalitním krmením a především tím, co "spadlo" ze stolu, měly za následek Karynčinu proměnu ve váleček. Marně mladá panička křičela, ať jí nikdo nic nedává. Mamce i všem prarodičům to při slavnostních příležitostech i obyčejných obědech ze stolu prostě "padalo". A tak se nám Karynka vykrmila na deset kilo místo tabulkových sedmi. Z porovnání se stále sportovním Beníkem došlo k nejednomu sporu...

Nepomohlo ani konstatování, že je větší, než by měla být. Celá rodina neustále pozorovala pomalu se množící kavalírky v ulicích a hodnotila, který je větší a hlavně tlustší. Karynka se také naučila plížit a dělat, že už nemůže, čímž byla dlouho před oficiální hranicí sedmi let lidských považována za psí bábušku.

Každé léto se psí maminka, povoláním učitelka, sbalila a přesunula na venkov. Napřed k mamce svojí, později už jen do zděděného domečku. A tak si Karynka užívala výběhu na dvorku a hlavně, od strejdova Kazana se naučila štěkat. Sousedé nás po návratu milovali a sepisovali petice proti štěkání psů v domě. A hlava rodiny se tím nepokrytě bavila.

S Beníkem měli oba velmi rádi žně. Nejvíc se vždycky těšili na vyhrabávání myších hnízd. Bohužel byla někdy i s mladými, což jsme dost nelibě nesli. Psí maminky se snažily oba miláčky nechávat zavřené doma, jednak kvůli nebezpečí zajetí traktorem, druhak kvůli horku. Zejména Karynka s černým kožíškem dost trpěla, navíc neuměla vyhledávat stín. Chlupáčům se však domácí vězení nelíbilo, což dokládali hlasitým vytím hned za dveřmi. Neuložili se a neuložili.

S postupujícím věkem babičky bylo vhodné, aby se polních prací neúčastnila. Navzdory tomu, že už chodila o holi, nechtěla si dát říct, že to bez ní zvládneme. A tak přišel geniální nápad. Musí být doma, aby hlídala psy. Když dostala strach, že je neuhlídá (Beník uměl otevřít na kliku), a já brutální ekzém, byla jsem hlídáním pověřena i já. Přece musíme být dvě, kdyby některá potřebovala jít ven! No... Udržet třicet kilo vzdorujících psů dávalo dost zabrat i mně. Když jsem to nezvládla, snažila jsem se, aby utekl ten náš. Věděla jsem, že mamka bude vzteklá míň...

Rovněž pro nepříznivé počasí měla Karynka přímo geniální triky. Zvedání "mrznoucích" nebo jen mokrých paciček, a zejména vyhledávání suchých míst na asfaltu. Procházet se po dešti na místě, ze kterého před chvilkou odjelo auto, se stalo běžnou praxí. Často jsme ji museli doslova sebrat z gauče a vynést ven, aby se vyvenčila.

Zato když něco chtěla ona, muselo po jejím být. Stačilo, aby někdo obsadil její vyhlédnuté místečko v křesle, a bylo zle. Karynka si sedla naproti němu a upřeně zírala, až ho doslova "vyčuměla". Do extra otrlých jedinců škrábala psí pacičkou s drápky. Škrábáním si říkala i o všechno ostatní. Pamlsky (škrábání do "zvířecí" skříňky), akutní venčení (dveře na chodbu), i prostou pozornost (jakýkoli kus nábytku v blízkosti lidského jedince). Třeba kuchyňská linka nese její stopy dodnes...

/Pokračování příště.