Perné dny dovolenkovací

Dovolená je od slova dovolit si. Třeba dovolit si vyrazit někam za pohodou. Důležité je tu pohodu nenechat narušit drobnostmi. Jako třeba potenciálně infarktovou situací, kdy vám recepční na hotelu tvrdí, že vás nemá nahlášené.

Já vás tu nemám!

Sláva, cestu jsem zvládla bez nehody či ztracení se s navigací, auto stojí na parkovišti a já jen s kabelkou a potvrzením o zaplaceném pobytu suverénně kráčím k recepci. "Máte přání?" "Jdu se ubytovat..." postrčím papír blíž k paní recepční. Rozhlédne se kolem sebe, asi kontroluje počítač a lejstra, na která nevidím. "Já vás tu ale nemám!" Prohlásí stejně suverénně, jako jsem já přišla. Naštěstí jsem po obědě, jinak bych to asi nezvládla. "No, to nevadí, já vás ubytuju, jenom to bude trvat, než to všechno vypíšu... Poprosim občanský průkaz." Vylovím příslušnou kartičku z dokladů. "No ale já potřebuju vobě... I toho druhýho!" "Jak druhýho?" Nechápu. "Jo, aha, proto vás tu nemám, voni to nahlásili jako dva lidi. Eště potřebuju poznávací značku auta." Přijet autobusem, bylo by to dokonalé! Entrée se i tak povedlo, jsem proslulá dřív, než jsem se podívala na pokoj. Následují nezbytná poučení o provozu lázní, jeskyně, recepce a vůbec celého hotelu, sbírám všemožné papíry, klíče, kartičky a můžu na pokoj.

Chcete někdo borůvku?

Výlet na večerní pozorování sov má jedinou vadu. Musím si odpustit víno k večeři. Po mírném úžasu, jak cesta po místních silničkách dlouhá, zaparkuju a rozhlédnu se po nějaké šipce. Sovy jsou nakrmené, tedy nepříliš živé, a pohled na zbylá kuřátka ve voliérách mi docela vadí. "Chcete někdo borůvku?" Volá ze svého místa průvodce-krmič a v ruce má vraní oko čtyřlisté, tohle je chudák spíš třílisté. Po několikátém opakování dotazu se neudržím: "Chybí tomu jeden list." "Správně... Fakt nikdo nechcete?" "Vemte to domů." "Děti to znaj, tady nikdo nechce..." zakončí pokus o pobavení a vraní oko hodí přes zábradlí do trávy. "To sem potkal jednoho, a ten měl plnej kýbl tý vlochyně, a jak byl spokojenej... Jo, vono to vypadá podobně jako borůvky, ty keříky sou větší, dobře se to sbírá. Vono to i de sníst, ale ne moc..." Vzpomenu si na otravu, která předčila i tu nejhorší střevní chřipku, jakou jsem kdy měla. Od té doby borůvky nemusím. A taky na to, že jsme deset let nevěděli, co nás to vlastně postihlo. Že se téhle zradě dřív říkalo borůvka bažinná. A sama o sobě vůbec jedovatá není, toxin produkuje nějaká symbiotická houbička. Začíná být chladno, vydám se zpátky k autu. Kolem parkoviště se válí něco, co jsem z fleku nazvala "Mlhy na blatech". I když to budou spíš rašeliniště.

Ztracena v lesích

Zbývá posledních pár kilometrů do Kašperek, když špatně odbočím. Mám se otočit, nemám? Než se rozhodnu, není kde. A tahle cesta přece musí někam vést. Stromy, odbočky na lesní cesty, polozbořená vesnice duchů, začínám se bát. Konečně živá vesnice a odbočka na Kašpeské Hory. Sedm kilometrů po silničce tak úzké, že by se dvě auta sotva vyhnula, je neuvěřitelně dlouhých. Uf, zaparkuju u hotelu a jdu rovnou na jedno do místního pivovaru.

Vlkům na stopě

Prší, mám jet, nemám jet, sleduju radary i aktuální situaci za oknem. Nakonec se rozhodnu vyrazit, když je to teď nebo vůbec. Žádné bloudění, v pohodě zaparkuju a vyrazím kolem informační budovy s dětským hřištěm rovnou k výběhu. Předejdu pár rodinek pachtících se s kočárky a čtveřici podstatně vyššího věku. "Tady pustíme..." prohlásí jeden pán, zatímco druhý to okomentuje: "To sou ty vysportovaný!" To už jsem před nimi a pánům dopřeju pohled na svoje nohy. "Spíš mladý, vono na ně taky dojde!" Uzavře to paní a druhá vyzve k pauze na svačinu. Mě už teď zajímá, jak ten kopec slezu. Už se blížím k vlkům... A žádné nevidím! Jen stromy, šutry a další parádní věci k focení. Tamhle jeden vstal, kousek popošel a zalezl mezi kameny. Skupinky návštěvníků se hlasitě baví, to vlci nebudou. Na mýtině zahlédnu ještě jednoho, toť vše, tak si nafotím aspoň to, co na report nebude, a poučné obrázky. Jo, člověk míní... Ale viděla jsem je!

Čaj s rumem

Sedím v lázeňské recepci a snažím se upoutat pohled slečny, která mě prostě vrazila do moc teplé koupele a zmizela. Objevila se jen na přesun na lehátko a pak ze dveří houkla, že můžu vstávat. Chápu, že se hotel zaplnil a že tu mají moc práce, ale druhý hrnek jsem dosud vždycky dostala bez říkání! "Prosím vás," oslovím pána v bílém, kterého tu vidím poprvé, "můžu dostat eště?" Podám mu prázdný hrnek. "Ale rum nemám," upozorní mě s úsměvem. "Nevadí, stačí čaj," ubezpečím ho. Představa speciálního bylinkového čaje s rumem, a vůbec čaje s rumem, když je mi výjimečně horko, je tak nějak nezapadající. Podá mi hrnek a začne si mnout ruce. "Teda, já mám dneska práce, konečně dvacet minut pauza... Co máte?" Přehřátý mozek nestačí chápat. Naznačí, abych mu podala kartičku s rozpisem procedur. Nedojde mi, že ji nejspíš požadovat nemůže. "Hm, už jen zítra, škoda..." Všimnu si, že všichni propuštění po mně už zmizeli. Hlavně, že se tu nemá zbytečně zaclánět. Dopiju, vstávám, vracím hrnek. "Dáme eště?" Zavrtím hlavou. "Já bych vám pro ten rum došel..." mrkne na mě spiklenecky. Zdá se, že si kartu prostudoval důkladně!

Já tu energii úplně cítim!

Parčík za hotelem má sloužit k odpočinku, meditaci a sosání energie. Pobyt se mi nachýlil, a jistě by byl hřích se na takové významné místo nepodívat. Navzdory ne úplně teplému a pěknému počasí nejsem na meditační cestě sama. Dvojice lidí stojí o pár stanovišť přede mnou. Paní na kameni vyznačujícím ideální místo nastavuje ruce energii shora, pán obrací oči v sloup a kroutí hlavou. Dojde mi, že jsem si nezopakovala, co na kterém místě mám dělat, a tak mě potěší, že si paní suverénně obejme mužský i ženský vyrovnávací element. "Já tu energii úplně cítim, takhle mi to roztahuje pusu!" Ukazuje svému průvodci. Já cítím tak leda to, že mi začíná být chladno, když se blížím se stanovišti poslednímu. Právě tomu, kde paní vytáhne z kapsy u bundy smártfoun a fotí si Kašperk z parádního výhledu. Jen díky letitému tréninku v sebeovládání vydržím s výbuchem smíchu až na pokoj.