Tradice v okolí Prahy dostávaly zabrat už na začátku devadesátých let. Výprask pomlázkou neměl přinést zdravotní benefity, ale prostě kluci dostali skvělou příležitost těm hrozným holkám zcela legálně nařezat.
Holčičky ze sotva desetiletého sídliště však byly v té době řádně emancipované, a tak si také vymohly pomlázky, z košíčků vyklopily oblečky na panenky a hurá do ulic. O honičky nebyla nouze, ale o ně nakonec nešlo. Cílem bylo obejít co nejvíc i zcela cizích lidí, dokud ještě mají vajíčka na rozdávání. Bylo to snadné, vchody se dole nezamykaly. To byl pocit, když zcela neznámá paní ochotně nastavila pozadí pomlázce v holčičí ruce, zatímco její manžel zpoza rohu pokřikoval, že holky přece nekoledujou. Podotýkám, že jediné, co v té době šlo vykoledovat, byla vajíčka. Až na výjimky je všichni zdobili stejně. Pestré potravinářské barvičky a jedna z pár dostupných sérií obtisků. Jen staromilské ženy barvily v cibuli stejně jako naše babičky.
O pár let později přišla soutěž o drzejší až sprostší básničku na koledu. Holčičkám bylo vysvětleno, že na koledu chodí jen kluci, a tak se začaly před pomlázkou schovávat. Holky se nebijou, a to platí i pro Velikonoce, tradice netradice. Skříň to jistila, a když nás rodiče vyhnali, cpaly jsme si do tepláků polštářky z gauče jako chrániče zadnice. Úderem dvanácté ty dost velké, aby unesly plný kýbl, vyrazily do ulic ztrestat kluky studenou sprchou bez ohledu na to, jestli ještě koledovali. Puberťačky odmítaly vstávat a rodiče přestávali ctít to, že do ložnice se cizí lidé nepouštějí. Kluky výprask přes peřinu samozřejmě neuspokojoval a neváhali si holku v noční košili vymotat klidně ze dvou dek. Místo vajíček brali spíš čokoládu, klidně i tu, co nám dala babička. Ukrytí těch dobrot nepomohlo, rodiče nás vždycky práskli.
Koleda se přesunula do mladších ročníků a vchody se začaly zamykat, což hodování omezilo na jednotlivé baráky a pár skalních koledníků, co si zazvonili už dole.. "Čekáte někoho?" Byla najednou častější otázka než ta, jestli bude stačit jedno plato vajíček. Venku byli k vidění chlapečci v doprovodu rodičů s košíčky, jejichž nejcennějším obsahem byla Kinder vajíčka. Dvacet vařených nikoho nezajímalo, zato dvě Kinder, to byl úlovek! Kluci se taky začínali chlubit pěti a desetikorunami. "Tak co Velikonoce?" Probíraly již lehce odrostlé holčičky čerstvé zážitky přímo na ulici. "Jo, dobrý, ale děsně mě bolí prdel!" Odpověděla tázaná jakoby nic. Výrok byl citován ještě několik dalších let.
Nejmladší z naší trojice táhlo na osmnáct, když najednou oznámila, že její kamarádi se objednali na koledu. Doma nastal poprask. Kolik vajíček máme nabarvit? "Na vajíčka se vykašli, ty chtít nebudou!" Prohlásila mladá rezolutně. Našim spadla čelist. "A co budou chtít?" Čokoládu v tomhle věku sotva. Peníze? Pětikorunu asi těžko, to máme dát každému stovku? Kolik jich přijde? "No přece panáka!" Ušklíbla se mladá nad tou neznalostí a odkráčela si nalakovat nehty. Poprask pokračoval. V naší abstinenční rodině se něco, co šlo podávat v podobě panáků, objevovalo jen coby nevhodně zvolený dárek. Naštěstí se v hlubinách špajzu našla láhev Fernetu. Páni kluci dorazili značně rozverní na hranici polití vodou. Chtěli vyšupat jen tu jednu, co se s ní domluvili, zbylé tři přítomné ženy měly smůlu. Zato ten Fernet padnul skoro celý...
