Zrovna uvažuji, kterou z kaváren ve vestibulu dnes poctím svou návštěvou, když ucítím důvěrně známé dloubnutí do žeber. Kajka! "Jé čau," zaraduji se. Potřeba kofeinu mě přešla, kamarádka a staronová kolegyně mi málem způsobila infarkt. "Jdeš za námi, nebo za někým jiným?" hodím okem k informační tabuli. Kamarádčin úsměv mě vyvede z omylu. "Ty se už vracíš?" "Stáhla jsem to jen na dva, ty jesle jsou fajn. Jo a dělaj tu někde kafe?"
Málem lehnu podruhé. Karolína a káva? To nešlo nikdy dohromady. "Jen výjimečně, na ten můj návrat, ale víš, jak tě dvě dráčata utahaj?" zeptá se poněkud scestně. Samozřejmě, že vím. A teprv jak utahají dvě děti v kombinaci s pracovním procesem. To si užiješ, pomyslím si, když si v kavárničce svorně poroučíme latté do papírových kelímků.
"A jé," zkonstatují otráveně Míša s Mílou. "Frajerky jsou zpátky." Postřeh, pomyslím si. Už tu straším pár měsíců, jenže sama o sobě nemám tendenci se moc projevovat. Nemá ji ani jedna z nás, vzájemně se ponoukáme a doplňujeme k šílenství ostatních. Míla si toho je vědoma: "S Májou samotnou je docela nuda."
Kajka valí oči nad novým uspořádáním. Snad všechno bylo zrekonstruované a modernizované, značně se rozšířila i spolupráce s nemocnicí. Něco informací ode mě dostala, ale tohle se musí vidět. Já prodělala šok už půl roku před svým návratem, když jsem se tu náhodou stavila s dětmi. A tak jsem se vlastně dozvěděla o školce spojené s jeslemi a možností návratu. Káje jsem se jen zmínila. Neváhala. Asi už jí to doma šlo na nervy. Ani ona není ta pravá puťka domácí.
Co se nezměnilo, je náš denní chleba v podobě styků s veřejností. "Tak to mi nechybělo," oznámí mi kamarádka u oběda. "A víš, že mě trochu jo?" směju se. "Asi se mi líbí, že je každej jinej." "A přitom všichni stejní," směje se teď Kája. Po obědě vyrazíme do nemocnice. Kajka trochu váhala, ale dala se od Sofie přesvědčit. Zvláštní, uvědomím si. Ty dvě se nikdy moc nemusely, ale kamarádka na mě prostě nedá. I to se nezměnilo. Je jí jedno, že školka je až do půl osmé, aby i odpolední směna stihla svoje ratolesti vyzvednout. Sofiina Natálka je ve školce denně do večera.
A jsme zpět na místě činu. Personál si nás pamatuje a Káju jako poslední chybějící ovečku vřele uvítají všechny sestřičky. "Jen primář se změnil. A k lepšímu," trefně konstatuje kamarádka. Stará primářka nás brala tak, že si prostě odbudeme povinné hodiny a jí nebudeme překážet. Zejména mě se to občas moc nedařilo. Kája po mě vrhne opatrný pohled. Ne, dnes to na drama nevypadá.
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
