Když se valí lavina

Země česká přestala být koronaviru prostou. Svět se točit nepřestal, a vlastně se jeho běh ani zásadně nezměnil. Zatím. První linie v tom byla naplno už týden.

Jen zakuklené asijské tvářičky v plném autobuse daly v pondělí ráno tušit, že nám tu něco lítá. Ze všelikých mimopražských skladů jsme se snažili ještě stáhnout nějaké dezinfekční gely, roztoky klidně i na prostředí, cokoliv. Velký provoz žadatelů o dezinfekce a respirátory způsobil, že jsme poprvé od listopadové výměny počítačů nestíhali naskladňovat a bedny s neakutním zbožím jen odhazovali mimo hlavní tahy. Panikou nezasažená část populace žádala, aby byla tahle koronavirová záležitost nazvána chřipkou. My jsme zatím žertovali o nutnosti naobjednat Imodium, inkontinenční pomůcky a anxiolytika. A čokoládu pro naši potřebu.

Zvýšený zájem uspíšil již v únoru nastupující výpadek "Růžového zázraku". Povedlo se objednat jen malá, cenově nevýhodná balení. Pro ty, co jiný "ibubrufen" prostě mít nemůžou. Taky Paralen a Panadol byly již dostupné jen občasmo. Kýžené FFP3 respirátory bylo záhy zakázáno prodávat mimo přesně vyjmenované destinace. Naše objednávky byly po odkladech na neurčito nakonec ze strany dodavatelů stornovány. Ale dorazila zásilka FFP dvojek. Za téměř neuvěřitelnou cenu. Populace poučená o jejich neúčinnosti se s tím nehodlala smířit. Kdy že budou ty FFP trojky? Proč jsme je nezajistili včas? A proč je tohle tak drahé? Ještě jsme udržovali volné aspoň únikové cesty, svět ještě normálně fungoval. A my jsme posílili o praktikantku.

Přesně na dva dny, než se zavřely školy a praxe byly z tohoto důvodu ukončeny. Slečna se přesunula na jinou misi. A ty respirátory, v jejichž prodej jsme na chvilku už nevěřili, zmizely. Dorazily další. Ještě o polovinu dražší. I ty se vyprodaly. Najednou postačovala i třída FFP1. Přivezli dezinfekční gelíky z Chorvatska. Kapesní, v šesti barevných a vonných provedeních. Radost z jejich existence střídalo dilema, který je nejlepší.

První akce, kterou budu muset oželet. Ale ještě jsem stihla výlet na druhý konec města. Pracovní. Poloprázdné metro, u výstupu dva páni v uniformách DPP instalovali informační ceduli. Podávání rukou bylo poněkud rozpačité. Absurdní je situace, kdy vám někdo podá ruku a pak vás pošle k dávkovači s dezinfekcí! Uvědomila jsem si, že vlastním docela slušnou zásobu. A že ji nedám. Ne kvůli tomuhle viru, ale jistě nepůjdou delší dobu sehnat. Taky snad někdy budu mít dovolenou, kdy "nouzové umytí" přece jen potřebuju častěji. Uniformovaní pánové už v metru nebyli. Naštěstí. Kdyby nedejbože měli teploměr, můj zavařený mozek by mohl být problém.

Home, sweet home. Některé akce se ruší, další jsou nejisté. Už v této fázi mi bylo jasné, že dubnové budu asi muset oželet všechny. Ne, že bych po tomhle zběsilém tempu v práci měla chuť někde courat! Zavřené posilovny vyhnaly spoustu lidí běhat do ulic. A mně došlo, že ani solná jeskyně nebude fungovat. Zrovna když se rozjíždí jarní kvetení! Rovněž knihovnu jsem už nestihla. To je však to nejmenší, nestihnutého čtiva mám doma stále dost. A beztak se teď ani nedokážu soustředit. Začaly se objevovat katastrofické scénáře, z obchodů mizelo jídlo. A pití. Snaha zásobit se drogérií pro případ zhoršené dostupnosti oblíbených produktů moc nevyšla, regály byly zpola vybrané.

Začali se kuklit i místní, byť v malém procentu. Kromě obecných doporučení přišla i specifická pro nás. Používat respirátory či alespoň roušky, brýle a rukavice, nejlépe se schovat za (plexi)sklo, dezinfikovat si ruce a zejména se snažit expedice maximálně urychlit. Dodržovat pauzy, odpočívat, jakékoli náznaky infekce hlásit kolegům. Poprvé jsme začali naše zakuklení vážněji řešit. Došly teploměry. Nejprve bezkontaktní, hned poté úplně všechny. Na poslední chvíli byla na skladě zadržena omylem objednaná velká balení paracetamolu, která nelze volně prodat. Blížila se chvíle, kdy cokoliv bude lepší než nic. Přišly velké dezinfekce. A taky zpráva, že se nejspíš brzy zavřou nákupní centra. Nikdo netušil, že mnozí už o víkendu do práce nepůjdou... A že se budu bát, abych se v neděli dostala domů...

Hrozeb jsem za svou praxi zažila dost. První rok po škole byla Praha plná žloutenky. A sehnat dezinfekci či antibakteriální mýdlo se rovnalo zázraku. Stejně tak možnost dát se urgentně naočkovat. Jasně, žloutenka není nic moc. Jednak špitál a pak omezení normální existence na ne zrovna krátkou dobu. Ale vyšilování v prevenci zrovna nepomáhá, neboť oslabuje imunitu... Jen jsme se oklepali, následovala slavná prasečí chřipka. Zmizely roušky, zoufale se shánělo Tamiflu, než došlo k jeho zablokování pro běžné občany. Desítky balení v tu chvíli ležící na skladě byly na pokyn shora uschovány pro potřeby personálu. Objevily se "lepší" roušky, neboť jak známo, obyčejné zdravého nechrání. Balení čtyři kousky bratru za pět stovek. Vyprodaly se během pár dní. I tohle období skončilo. Měli jsme štěstí, španělská nebo ptačí chřipka to nebyla. Netrvalo dlouho a v Německu se objevila E. coli. Dezinfekce šly opět na dračku, probiotika svého potenciálu kupodivu nedosáhla. A nikdo nejedl okurky, i když byly všude v akci. Za další rok zmizela Alpa kvůli methanolové prohibici. Upřímně jsem litovala ty, co o předmětném víkendu sloužili... Další dramata mi splývají, člověk si zvykne na ledacos.

A teď došly současně roušky, dezinfekce i Alpa! A taky peroxid, antipyretika, teploměry, (zatím jen?) gramová céčka. A čeká nás to i s rukavicemi. Zdá se, že tohle bude slušná jízda! Moji milovaní, neřešte, jaké máme OOP. Myslete na to, jestli stíháme aspoň dýchat. Děkuji.

/úvodní obrázek (c) Pixabay