Když někdo (ne)má den...

Nemusí být pátek třináctého ani apríl, občas se to zkrátka (ne)vyvede... A klidně se (ne)vyvede tak, že vlastně ani nevíte, komu... Čtení na vlastní nebezpečí. Za případnou újmu následky nenesu

Spala jsem toho dne do budíku. To nikdy není dobré znamení. Do práce jsem se doplazila "až" načas. "Prvně kafe, co?" Odhadla kolegyně vcelku správně můj bílozelený ksicht a rovnou uvolnila cestu. A to už nevypadám jako oteklý mýval při každém opuštění bytu! Kafe, čaj, ještě pro jistotu šťávu do sportovní flašky, pitný režim je nutné dodržovat a při troše štěstí (ovšem ne mého) se ke zdroji nedostanu dvě hodiny... Moment, kde ta šťáva je?

Přece si ji dávám do ledničky kvůli snížení rizika, že bude moc rychle ubývat... Nebo, že bych ji včera nechala venku, možná jsem na konci náročného dne trochu vypnula... Nic. Prolezla jsem všechny ledničky s nulovým výsledkem. Nebo se někdo spletl a včera ji sbalil? Já to nebyla, domů jsem ji se zbytkem nákupu nedonesla. Aspoň ušetřím sklovinu, usoudila jsem a nalila si vodu.

"Tak mi normálně zmizela z jídelny šťáva," postěžovala jsem si na přípravně a cucla si chlorovaného hnusu. "Cože?" Vyvalila oči přítomná asistentka, virtuální matka asi tak poloviny z nás. "Kdo by ti ji bral?" "Vím já?" Odpověděla jsem protiotázkou. No... Dětinský naschvál jsem škrtla jako první. V kolektivu oblíbena zrovna nejsem, ale od základky jsme snad pokročili! "Spíš se někdo splet..." Chtěla jsem to smést a la moje mamka. Jak jsem tyhle omluvy vždycky nenáviděla, že bych stárla? "Ale štve mě to, byla skoro celá..." "Vomylem sbalil celou šťávu, jo?" Ušklíbla se nad mojí naivitou. "Pojď, půjdu hledat s tebou," prohlásila rozhodně. "Hele, to fakt nestojí za aféru, vo těch pár korun hlady neumřem," snažila jsem se ji přesvědčit. "Asi někdo chce, abych pila vodu. Stanou se horší věci, taky mohlo dojít kafe!"

Studentky prvního ročníku zdravotnické vošky, toho času u nás na praxích, div nepopadaly ze židlí. My, zkušenější a starší, jsme si jen vyměnily pohled. Jó, kočičky, von vás ten smích přejde. Za dva roky a nějaký ten týden při troše štěstí odabsolvujete a poznáte realitu života. Vybrat si celou obědovou pauzu se stane luxusem a to kafe budete chtít intravenózně...

"Hele, pojď se tam ještě kouknout, mně by to nedalo spát!" Byla jsem přece jen vytažena do jídelny. Virtuální matka se holt musí poslouchat! Přes moje protesty začala prolézat lednice. Na mém tácku bylo stále jen nezbytné mléko, svačina a víno, které se tam chladí už od mých narozenin. Tedy nadměrně dlouho! Výsledek byl stejný jako můj. Naše akce tak akorát přilákala pár dalších. Teď se všichni dozví, že dělám vlny kvůli kravině, ach jo!

Stále s výrazem kočky Šklíby jsem se usadila v kanceláři. "Klárko!" Ozvalo se ode dveří. Stála tam účetní se šťávou v ruce. "Víš, kde byla? Za mikrovlnkou u dveří, kam ji chceš?" Pravděpodobnost, že bych ji dala sama na místo, kam sotva dosáhnu, byla malá. Ale mohl to udělat někdo jiný, jestli jsem ji fakt nechala venku... Zkrátka trapas! Předala mi láhev. "Pod zámek," zasmála jsem se trochu nuceně.

"Tak prej byla za mikrovlnkou, jasnej naschvál," zhodnotila virtuální matka situaci. "Třeba ne, asi jsem ji fakt nechala venku a někdo ji odklidil, že překážela..." zas další odpověď a la mamka. "My jsme ji nemohly vidět, to jen někdo větší," nedala si pokoj. Přiznávám, že dívčí války se u nás občas vedou. A že fakt nevím, kdo a proč by měl tyhle pudy vůči mně. Takové jasné vítězství snad nemůže ani těšit, jak je nudné!

A nebyl podivnému dění konec. V mikrovlnce se našel rozteklý nanuk. K obveselení všech přítomných. Někdo fakt (ne)měl den, možná i více z nás, protože tohle moje dílo určitě nebylo... Že by řádily nějaké ty "erekce"* na Slunci?

"Tak sirup ti se našel, jo?" Zeptala se jedna ze studentek po obědě. Jaký sirup? Uvažovala jsem o dostupných k přípravě. Althaeae, simplex... On se nějaký hledal? "No ten, co si hledala, přece!" A tak aféra vstoupila do dějin. Její existence byla jepičí, druhý den si naštěstí už nikdo nevzpomněl. Jo, a kdy jsem mladým vlastně nabídla tykání???

*Tak trochu zlidovělý výrok dnes již neznámého člověka.