Hlídání divé zvěře II (zimní), den třetí

Podělit se o funkci hlídače smečky není vůbec špatné. Zvlášť když je člověk jen hlídač zastupující a ne velitel, dostane na krk smečku vyklidněnou.

Ranních úkonů včetně venčení jsem stejně jako večerního kolečka zproštěna, a tak zatímco se hrabu z peřin, pesan už lítá někde venku v čerstvě napadaném snížku. Náladu mi zásadně nepokazí ani koleno, které zjevně odneslo večerní špatné došlápnutí mnohem víc, než se původně zdálo. Nakrmené kočky nemají potřebu mě obšťastňovat svou přítomností, tak si můžu snídani vychutnávat v klidu. Dokud není pes vpuštěn domů a mokré packy si neutře do mého pyžama! Jinak je podezřelý klid, po venčení zjevně následuje vynášení odpadků včetně tříděných. Uvedení se do provozuschopného stavu má obvyklé tempo volných dnů, tedy mi to nějak nejde a nad košťátkem na ometání sněhu z auta pohozeným na pračce se jen podivím. K čemu tak mohlo posloužit?

Na delší úvahy není čas, protože jsem opět se smečkou zanechána osudu. Plyšáci zjevně dostali své, včetně špacíru po chodbách, protože se uloží a nerušeně vyspávají. Po obědě následuje obligátní lov toho, který chodí ven, a následné výpravy. Řádně zakuklená beru i foťák, ten sníh sice už parádně taje, ale třeba z toho aspoň něco málo bude. Dole zjistím, že moje auto je zbavené sněhu tak dokonale, jak to provádí jen jedna osoba, aha! Psí hrdina nechce jít, hraje na mě že je děsná zima (nebo se bojí?), ale nakonec ho přesvědčím k cestě za hranici zástavby. Tam ho proti svým zvyklostem pustím, jednak mi asi moc nepůjde dobíhání a pak přece jen není takové teplo a přimrzají mi prsty k vodítku i foťáku. Vyjeveně se mě drží a dokonce poslouchá, co mu kdo provedl??? Na samý závěr špacíru v poslední vteřině zabráním označení jednoho ze zaparkovaných aut na druhém konci ulice, tak pěkně mi to šlo, ach jo.

Po špacíru naplním psí mističku a jdu si užít zbytek volna. Štěkal je zjevně nespokojený, pobíhá po bytě sem a tam a až po chvíli aspoň část zkonzumuje a uloží se. Zato kočky nějak obživly, lozí kolem mě a chtějí se mazlit. Já jen potichu doufám, že nebudu muset svého plyšáka lovit sama, někdy dělá docela fórky. Uf, nebudu! Jsem v pořadí, chlupáči svoji hlavní služebnou zjevně neviděli asi sto let, tedy od rána, a tak si za litanií nad neuspokojivým stavem mističek a vymazlenosti můžu v klidu sbalit.