Letní dovolená je v nedohlednu, ve hvězdách, nebo možná ve tmě, tak proč si nedopřát aspoň nějakou jarní? Druhý díl cestopisu.
...
Po odjezdu mě zmůže únava z neobvyklé aktivity i probdělé noci, takže navzdory dávce kofeinu prostě usnu. Probudím se akorát na oběd a ten je už doprovázen výkladem o belgickém hlavním městě Bruselu a dobrotách, které tam můžeme a máme zakoupit. Před druhou dorazíme na místo určení a jsme vysazeni téměř v samém centru. Jdu s davem, takže se nikoli překvapivě ztratím a trvá mi hodnou chvíli, než zjistím, kde vlastně jsem. Nakonec mě zachrání nákupní galerie králů a královen, kde koupím nezbytné dary v podobě pralinek. Obsluhující dáma mluví rovnou anglicky, čímž mi to usnadní jen zdánlivě, jelikož má sama s angličtinou asi problém, na možnost platby kartou se musím ptát několikrát. Moje hotovost je poměrně útlá, bankomat však jako na potvoru ne a ne najít, snad se nebude opakovat loňská historie z Pompejí! Radši se vydám hledat čůrající holčičku, cestou mě však zastaví uniformovaný mladík u jedné z restaurací. Vysvětlím mu, že jsem již po obědě, on se však nedá a pozve mě po zavíračce na drink. Bohužel těsně vedle, jednak jsem nucena abstinovat a jednak tou dobou už budu na hotelu někde úplně jinde, takže se mě aspoň zeptá, odkud pocházím. Následně vyjádří České republice „big respect“ a já o pár minut později najdu Jeanneke pis v zapadlé slepé uličce, do které proudí davy lidstva. Návrat na hlavní třídu se mi podaří, najdu ve směnárně bankomat a požádám ho o 200 euro. Mašina mi dokonce nabídne možnost směny za české koruny, což odmítnu, sbalím éčka a vydám se dál. Nákup pohledů se zvrhne ve frašku, když na moji francouzsky vyřčenou žádost o známky frajer (od pohledu přistěhovalec) odpoví německy a rozpoutá tak Babylon. V domnění, že mi nerozuměl, zopakuji požadavek anglicky, na což odpoví „da, da“. Naštěstí známky buď prodat neumí, nebo nemůže, takže povolá kolegu a ten s mojí francouzštinou problém nemá.
Pobavená se vydám hledat staršího a slavnějšího bratra zmíněné holčičky, povede se mi zabloudit, ale nevadí, Manneken pis ve slavnostním oblečku je obklopen davem, který nelze přehlédnout, zřejmě se tu něco slaví. U okénka k prodeji belgických vaflí požádám o „café au lait“, jenže s mlékem nedělají a musím se spokojit s černou. Navíc kelímek nějak teče nebo co, káva mi kape po ruce, hlavně že jsem dostala obligátní varování před horkou tekutinou! Sednu si na náměstí na schody, napiju se a záhy začnu milovat svůj outdoorový outfit, neboť si poliju bundu i kalhoty. Materiály i barvy do nepříznivých podmínek však mají tu výhodu, že „se to vsákne“, a to doslova, takže po rychlém uschnutí nebude po nehodě ani památky. Sundám tedy víčko z kelímku a dojde mi, kde se stala chyba, prostě netěsní, vlastně vůbec nedrží!
V klidu si projdu město, jediný další zádrhel spočívá v uzavřených obchodech, takže se pro láhev vody musím vrátit do přeplněného centra. Rovnou si koupím i prý jedinečně dobré hranolky, bohužel ale jejich údajnou kvalitu zazdí hnusný laciný kečup, který si na ně poručím. Navíc jsem si nevzala vidličku (klesající IQ se nadále projevuje) a tím kečupem se celá umatlám. Smažená pochoutka mi nijak jedinečná nepřijde, ale je fakt, že mám možná problém s oceněním kvality něčeho, co běžně nekonzumuji vůbec. Napatlám si ruce čistícím gelem a zamířím na poslední štaci, do katedrály, kde se ženil i belgický král. Půl šestá, čas odjezdu, se velmi přiblížila, ale na místě výsadku se čekat moc nedá, takže posedáváme na náměstíčku před nádražím a pozorujeme okolí. Žlutý povoz nás odveze k Atomiu, které je již zavřené včetně záchodů. Nafotíme exteriér a hurá zpátky do busu, doufám, že hotel nebude daleko!
Doufám, jenže marně, na pokoje číslo 506 antverpského zařízení se dostaneme až před osmou, je čas tak akorát na rychlou sprchu a v půl deváté jsme očekáváni v jídelně na seznamku. Kvůli abstinenci se docela nudím, ale zjistím, že s námi jede i kolega z vysoké školy, z předchozího ročníku. On si mě pamatuje, já mám dost velké problémy si vzpomenout, hm, divné, nemělo by to být naopak? No, aspoň se dozvím novinky z Hradce a dojde mi, jakou dobu jsem už pryč. Zábava dlouho nevydrží, máme všichni dost, takže před jedenáctou zalezeme do peřin.
Tento text je též na mých soukromých stránkách.
