"Vypadá nějak zeleně," špitnu Kajce do ucha a nenápadně hodím pohledem na Soňu s novým a ještě tmavším přelivem. "To je tou barvou," míní kamarádka. "A není to nakonec jedno?" dá mi jasně najevo, že holčičí témata a drby ji nezajímají. To jen v případě, že něco ví první.
Už zase oblečené v zářivě bílé vysedáváme v seminární místnosti nemocničního oddělení. Primář tu dnes není a jeho zástupce se někde zdržel, uřícený vrazí dovnitř se značným zpožděním a v běhu odhazuje bundu i sako. "Kde mám plášť?" houkne na vrchní a já se neodvážím ani mrknout po Kajce sedící vedle mě. Stojí mě to dost úsilí, nicméně poutat na sebe teď pozornost by bylo krajně nežádoucí. Zejména proto, že plášť se nenajde, nechal ho v kanceláři či bůhvíkde a musí si vzít návštěvnický.
Nenadšeně nás seznámí s novinkami na oddělení a jde se na věc. Jeden pokoj za druhým, jak je známe. Kajka po mě co chvíli hází starostlivé pohledy. Je mi jasné, že netouží po nějakém pozdvižení. Očima jí odpovídám, že jsem v pohodě. Zato Soňa vypadá čím dál bledší. Trochu si myslím, že to nebude jen tou barvou.
Čtvrtý pokoj vynecháme, Kajka nemá náladu na jeho obyvatele. Nebo není v takové pohodě, jak se tváří. Tipuju druhou možnost, ale nahlas se neptám. Kája je jako já, nepřizná se, přemáhá se až do konce. Mě spíš vadí styl zástupce. Já jsem Bůh a tudíž mám pravdu, vizitu bere neskutečným hopem, na všechny kouká spatra. Připomíná mi primáře z Městské, ke kterému jsme krátce chodily před mateřskou a který se jasně vyjádřil k těhotným v pracovním procesu. A právě na jeho vizitě Kajka odpadla a přiznala mi svoje těhotenství. Uvědomím si, jak je to dávno.
Ze snění a vzpomínek mě vytrhne procesí hrnoucí se ven. Atmosféra je překvapivě uvolněná, Sofie si vesele šušká se Soňou, sestry se hihňají. "Jste o něco přišly," sdělí nám Sofie rádoby důvěrně. "Vtipkoval tam s pacošem o vrchní, to byste musely zažít," dá nám jasně na vědomí, co si o naší vynechávce myslí. To už se blížíme k číslu pět.
Stojíme vzadu a snažíme se nepřekážet, když zaregistruji Soninu stále světlající pleť. Nejsem sama. "Sleduj," špitne mi Kajka téměř neslyšně a o vteřinu později se exkolegyni podlomí kolena. Sofie to zjevně čekala, hbitě ji podepře a odvede na chodbu. Ovládnu svou potřebu pomoct a zůstanu na místě. Stejně bych nebyla nic platná. Kajka můj zájem naneštěstí zaregistruje. Už předem se těším na její připomínky. Jsme víc než kolegyně, rozumíme si beze slov.
Na chodbě zastihneme jen nepatrně lépe vypadající Soňu a ustaranou Sofii. "Čekal bych, že se složí někdo jinej," poznamená otráveně dnešní hlavní postava a vrhne významný pohled po naší dvojici. "Ale místní osoba? Jestli jste těhotná, primáře trefí šlak!"
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
