Babinec, přidat!

Kdykoliv se řeší dnešní kynoucí děti a nějaký chytrolín vytáhne variantu navýšení počtu hodin tělocviku, napadne mě jediné. Zachraň se, kdo můžeš!

Tělocvik dlouho nepatřil k mým oblíbeným předmětům. Prý proto, že jsem v něm nevynikala. A to zas proto, že to děláme špatně (jako všechno). Na prvním stupni to ještě šlo. Poté, co paní učitelka před přestávkou oznámila náplň nadcházející hodiny, byl ještě čas něco "zapomenout". Třeba tepláky nebo kecky.

Hrůza nastala s přechodem na druhý stupeň. Mladý pan učitel a holčičky teprve se blížící -náctkám, to nebyla právě ideální kombinace. Zejména venkovní hodiny stály za to. Za každého počasí se konal běh po městě. Pěkně od školy nahoru nad bývalou nemocnici, rychlá parodie na protažení a kolem cikánského horničáku běžet zpátky na školní hřiště. Tam pan učitel, námahou zcela nedotčený, přidřepl a jal se stopovat třicet vteřin. Kdo doběhl později, za trest musel dělat dřepy s výskokem, posléze s variantou pánských kliků. Vše bylo proloženo pořváváním "Babinec, přidat!" a neustálým připomínáním čekajícího trestu za lenost. Tempo však bylo zvolené správně pro odlišení mizerné fyzičky a nedostatečného nasazení, jinak si neumím vysvětlit, že jsem nikdy trest nedostala. A rodiče dnešních dětiček nejspíš vyvalí oči, že nikdy nikdo nezkolaboval. Podotýkám, že smog, mráz ani letní vedro nebyly tréninku překážkou. I mně se dnes protáčejí panenky nad tou nezodpovědností. Po splnění trestů byl obvykle mezi nás vhozen míč s řeklo se buď "přehazovaná" nebo "vybíjená". To byl výběr!

Celkově jsem si nevedla moc dobře. Strach z pádu a úrazu mě bezpečně vyřazoval z úspěchu při gymnastických cvičeních. Venku i v tělocvičně se navíc vyskytovaly ty kulaté létající věci. Co na tom všichni vidí? Při rozdělování do družstev jsem vždycky zůstala mezi posledními. Který kapitán by chtěl někoho, kdo to vždycky zkazí? Od pozice "osla" mě spíš než cokoli jiného zachraňovala touha spolužaček opsat si v šatně úkol z matiky, češtiny nebo angličtiny.

Atletika by mě docela bavila, kdyby nebyli všichni posedlí tabulkami na "správné" výkony v příslušném věku. Oblíbený byl zejména hod granátem směrem ke školní budově. To, aby to lépe létalo! Vrcholem snažení i "snažení" byla každoročně obávaná patnáctistovka. Abychom nepodváděly, počítal nám kolečka po 125 metrech někdo jiný. Jednou jsem dostala "kamarádku", která mi přidala jedno navíc a zkazila mi tak vcelku slušný čas. Těšit mě mohl leda (bohužel domnělý nebo prchavý) fakt, že se moje fyzička přece jen vylepšila.

Mladý pan učitel opustil základku a jeho místo zaujala slečna učitelka čerstvě po škole. Ta, které kluci při hudebce říkali "Hele, Jituš, pocem!" a holky ji nesnášely, že byla hezká. Po roce ji vystřídala dáma ve věku našich rodičů. A začal se hrát "opravdový" volejbal. Aby ne, když ho půlka třídy chodila trénovat do oddílu při Sokole! Já se jen divím, že mi ještě zůstaly nějaké prsty. Nejvýhodnější pro všechny bylo tvrdit, že my neumětelky máme lepru a nechceme nikoho nakazit, tak se míče nemůžeme dotknout. V basketu jsem si nevedla lépe. Přehodit někoho, kdo je o hlavu větší, není jednoduché ani pro šikovnější jedince. Prý mě málo tahali za uši, tak jsem pořádně nevyrostla.

Nebyl všem dnům konec, jen těm mým základkovým. Na gymplu utrpení narostlo přímo exponenciálně. Dva roky jsem čekala, že z těláku rupnu. Zachraňoval mě jen fakt, že třídní na kolenou prosila, ať mi tento předmět nezkazí vysvědčení. Já jsem mezitím to svoje našla a v ústraní trénovala sport-nesport-umění. Až do doby, kdy další série komplikací odeslala výsledky několika let dřiny do nenávratna a mě na poštu s přihláškami na vysokou.

Tam se sport dal vybrat a já se najednou přistihla, že chodím dobrovolně na hodiny navíc. Aerobik v jakékoli podobě je o hodně lehčí, než klasika a muzikál, takže jaký stres?