"Půjdeme na borůvky," rozhodly jednou o prázdninách mámy. Tedy ta moje a pražská teta, zkrátka ty dvě, které měly prázdniny. Představa, že z výsledku našeho sběru milovaná babička potom udělá něco moc dobrého, byla lákavá...
Všechny čtyři, co jsme byly na prázdninách u babičky, jsme si musely navléct dlouhé světlé oblečení. Repelent coby hnusná chemie nepadal v úvahu kvůli všemožným alergiím dvou nejstarších z nás, a tak moje nejmladší sourozenkyně aspoň důležitě rozdávala tabletky B-komplexu Forte. Ano, toho, co je pouze pro mladistvé a dospělé, možná se to tehdy tak neřešilo? Ještě nasadit nezbytné kloboučky, které nám mámy s láskou ušily, klíšťata přece padají i ze stromů. :-D Babička vylovila ze špajzu bandasky a z kredence plechové hrnky, tak, aby každý z nás měl svoji nádobu. A v tom momentě vymyslela, že půjde také.
S odstupem a zkušenostmi víc jak dvou dekád to trochu nechápu. Levé koleno jí šlo po úraze ohnout jen do tupého úhlu, a s tím se cosi u země nutně musí sbírat blbě. Přesto zvládala chodit bez hole a obstarat barák i hospodářství. Mámy jí to nerozmlouvaly, asi už věděly, že to nemá cenu. Zbývalo jediné. Vyzvednout nejmladší dva kousky na louce, kde asistovaly svému tatínkovi při sušení sena. "Proč seš ve svátečním?" Zeptal se mě ten úplně nejmladší, malý Martínek. No jo, světlé barvy na vsi nefrčí, je to furt špinavé!
"Máte nádoby?" Položily jsme vcelku zbytečnou otázku. "Jó, Martin, ten má nádobu. Bezednou!" Smál se strejda a píchl synka prstem do bříška. Vlastně všechny tři jeho děti byly odmala žravé. Jak se dalo předpokládat, tatínek své ratolesti na sběr borůvek nevybavil. Mámy to naštěstí tušily a měly dva plecháče navíc. Všichni správně vybavení jsme se vydali do nedalekého lesa. Borůvčí bylo všude plno, stačilo jen přidřepnout a plecháče se plnily. Úlovky jsme vždycky přesypali některé mámě do bandasky a jelo se dál. Jen babička pořád koukala kamsi nahoru. Tam ale borůvky nerostou... Že by hledala na borovicích jmelí, které nám mámy nedávno ukazovaly? Do Vánoc je přece daleko...
"Hele, souška!" Prohlásila babička najednou a všichni jsme vzhlédli. Opatrně do suchého stromu strčila. Zatrnulo mi. Hrozně jsem se vždycky bála, že když se soušky dotknu, spadne na mě. Naštěstí jen opadl kus kůry. Mámy pohotově podaly přednášku o příčinách tohoto stavu stromu, teta navíc babičku poučila, že borůvky rostou DOLE a takhle prohraje soutěž o to, kdo nasbírá nejvíc. Zrovna tu babičku, která vždycky zadržovala Černého Petra, aby žádné z jejích milovaných vnoučat neplakalo... Samozřejmě, že jsme ho pak všichni chtěli! Kdo tu soutěž vyhrál, ani, co babička z borůvek vytvořila, si už nepamatuju. Zato vím, že těch soušek našla několik! Až se teta smála, že víc, než nasbírala borůvek.
A rozebírala to až do večera. Pražská sestřenice ještě dalších několik týdnů co chvíli vysmátě pronesla: "A taková tam byla souška!" a píchla prstíkem do vzduchu. Mohla si to jako jediná dovolit, status geniálního jedináčka ji spolehlivě chránil před výchovnými opatřeními. Jen netuším, co ji na těch souškách tak pobavilo.
