Znáte ten pocit, kdy se díváte na film a říkáte si: "Hmm.. tohle se mi nikdy nemůže stát…" Nebo: "Juu, to bych si moc přála, aby se mi také stalo!" Přejete si to? Tak prosím, tady to je!
Už je to hodně dlouho, co jsem naposledy viděla film s Julií Roberts „Jíst, meditovat, milovat“, ale pár věcí si z tohoto filmu pamatuji, zejména ty, u kterých jsem si říkala, že bych je moc ráda zažila… Jaké dobrodružství! Čím déle jsem v Indii, tím více si připadám, že zažívám podobné chvíle jako herečka ve zmíněném filmu, a to v tom velmi pozitivním slova smyslu. Ovšem musím uznat, že pokud bych nebyla ochotna si povídat s lidmi, mít otevřené oči i srdce, nejspíš by se mi tolik „darů“ nedostávalo. Jedním z těchto darů se stal starší pán, jež se po zbytek mé cesty stal mým duchovním učitelem a průvodcem po městě Pune.
Jednoho dne jsem se byla podívat na pár míst, kde jsem ještě nebyla, jen kousek od mého bydliště. Během cesty mě pozdravilo několik lidí, já odpověděla a šla dál. Náhle na mě promluvil starší, asi 60letý pán s otázkou, zda si ho pamatuji. Už jsem za poslední 2 týdny potkala mnoho lidí a nemohla jsem si ho vybavit. Říkal, že se zná s mnoha lidmi z Oshova institutu, který je nedaleko odsud, a později mi vyprávěl příběh, jak se osobně potkal s Oshem. Zaujalo mne, jak povídal o své práci, jak vnímá energie, pomáhá léčit lidi a pořádá různé meditace. Protože vždy v kontaktu s různými lidmi a situacemi vnímám své pocity, srdce a intuici, něco mi říkalo, abych tomuto člověku velmi pozorně naslouchala a poprosila o meditaci. Seděli jsme na čaji téměř hodinu a domluvili jsme se, že meditace proběhne na druhý den na střeše našeho domu. Byl to výborný nápad, jelikož zde jsou slunečné dny, teplo, čistá modrá obloha a kolem našeho domu jsou vzrostlé palmy a mangovníky.
Meditace byla velmi dlouhá (myslím, že to určitým způsobem „zkoušelo“ moji evropskou (ne)trpělivost), ale velmi léčivá a zkrátka to byla velmi zajímavá zkušenost. Nabídl mi, že mě o víkendu může vzít do místních chrámů a ukázat mi zajímavosti tohoto města, vyzkoušet místní jídlo a potkat se se zajímavými lidmi. Kývla jsem na to, a tak jsme se za další dva dny sešli, sedla jsem na skútr a vyrazili jsme.
Vzal mne do místních chrámů, vysvětlil mi posvátná místa, pověděl mi o jejich historii, a proč vypadají tak či onak. Ptala jsem se ho na názvy Bohů, kteří jsou tu uctíváni, co znamenají různé symboly, proč lidé dělají toto, proč tento Bůh má tři hlavy, proč se sype cukr s květinami, proč se při vchodu do chrámů zazvoní zvonem, proč Ganesha sedí na velké myši, proč má „tento“ býk svůj chrám, proč a proč a proč. Otázek jsem měla mnoho a dozvěděla jsem se mnoho zajímavých a úžasných věcí a konečně začínám mít trochu jasněji.
Jeli jsme do malé čajovničky, kde místní Ind vařil čerstvý Masala Chai (čaj, který se v této oblasti povětšinou vaří ze zdravého kravského mléka s přidáním černého pepře, skořice, kardamomu, zázvoru). Já se do tohoto čaje naprosto zamilovala a vidět celý ten proces pro mne byl zážitkem. Naproti přes ulici stál strom. Můj učitel se jen tak mimochodem zmínil o tom, že tento strom je posvátný a že ho nikdy nepokácejí.
Další naše zastávka byla u stánku, kde jsem dostala Paan. To je velký list ze speciálního stromu, který se pomaže želatinovou směsí (už namixované koření) a dalšími kořeními, přidá se fenykl a bílá pasta, která se prý dělá z popela. Zamotá se a tak, jak list dostanete, tak ho také schroupete. Chuť byla velmi specifická, dokonce nevím, jestli mi chutnal, ale snědla jsem ho. Prý to je velmi dobré na žaludeční problémy a zažívání. Poté jsme ještě ochutnali místní vegetariánské knedlíčky zvané Momos. Na tržnici jsem si pak v jednom „domácím“ krámku koupila čerstvě připravenou šťávu ze zelených plodů místního angreštu, ovšem našemu angreštu se to nepodobá ani zdaleka. Spíše bych to přirovnala k malému, tvrdému nezralému a kyselému jablku. Nicméně tato šťáva má podle Indů léčivé a zázračné účinky pro tělo, organismus, srdce a mysl. Proto jsem si koupila i čerstvé plody.
K večeru mne ještě vzal do domu k jeho sestře a bratrovi. Při poslechu místního indického, 50 let starého filmu jsme byli pohoštěni čajem a kávou, sušenkami, sezamovými kuličkami s místním medem a po domácku udělanými křupavými plackami Chapati slepované stejným medem jako sezamové kuličky. Všichni z rodiny byli moc přátelští a návštěva byla velmi příjemná.
Den jsme zakončili večeří v lokální, velmi dobré vyhlášené indické restauraci, kde jsem si dala tzv. „veg cutlet“, což je kotleta se směsí mrkve, červené řepy, různých druhů koření s konzistencí bramborové kaše, ale v křupavé krustě ze sezamu a ještě další směsi koření. Můj učitel si dal jídlo, které se skládalo z čočkové a velmi chutné omáčky (kvůli mne poprosil o nepálivou verzi), na druhém talíři byla nakrájená čerstvá cibule, rajčata a okurky a celé jídlo bylo doplněno o máslový bochánek místního chleba...
Musím se přiznat, že jsem za tento den byla neskutečně vděčná a stále nemůžu uvěřit, jak úžasně mi tyto požehnané chvíle osud/ Vesmír/ Bůh…, či jakkoliv to chcete nazývat, „zařídil“ a připravil. Svou vděčnost můžu slovy jen těžko vyjádřit. Zkrátka takové situace se mne osobně dějí, když naslouchám svému srdci a řídím se intuicí. Můžu to tedy jen a jen doporučit.
