Z deníčku Indie #5: Když myslí srdce, rozum jde stranou

Jako většina lidí cestuje daleko po světě, tak i já se rozhodla vycestovat do země, kde potřebujete mít vízum. No, ale to bych nebyla já, abych celou situaci neměla trochu „okořeněnou“…ačkoliv potom bych vám neměla o čem vyprávět.

Inu...

Myšlenka na to jet do Indie mě přepadla někdy v roce 2012. Tehdy jsem po této cestě zatoužila, říkala jsem si – pojedu klidně na měsíc. Jenže ten rok to nedopadlo. Nedopadlo to ani další rok. A každý rok bylo několik důvodů, proč jsem nemohla jet. Věřím ale tomu, že vše v životě má svůj čas a smysl, a proto pro mě nastal ten pravý čas zakusit Indii na přelomu roku 2016 a 2017.

Už koncem léta jsem začala plánovat některé věci a připravovat se na tuto cestu. Během podzimu stále rostla má víra v to, že teď je skutečně ten pravý čas odjet, protože pokud nepojedu teď, možná ztratím příležitost a později už pro mě bude složité tuto cestu podniknout. Jsem člověk, co nemá rád promarněné příležitosti, a tak raději riskuji, než abych si později vyčítala, že jsem to nezkusila.

Čím víc se blížil čas vánoční, na který jsem plánovala odjet, tím víc ve mně rostl intenzivní pocit, že dělám správně. V práci jsem tedy dala výpověď s měsíční výpovědní lhůtou a v půlce listopadu jsem koupila letenky. Ovšem byl to risk, protože ještě nebylo jisté, zda vůbec pojedu. Co mě drželo nad vodou, bylo moje přání tento rok odjet… to se nakonec zhmotnilo. A tak mi nezbývalo nic jiného než věřit, že vše je tak, jak má být. A bylo! Nicméně osud mi dal zakusit ještě pár krušných chvil, snad aby vyzkoušel moji víru v mé sny. Problémy mi totiž udělaly úřady s vízem.

Dva dny před odletem jsem stále neměla vízum. Den před odletem jsem se rozhodla jet do Londýna na ambasádu (odkud jsem žádala o vízum), načež mi s klidem řekli, že jsem nedodala všechny potřebné dokumenty. V Indii jsem měla známého, který mi pomáhal s letenkami, víza procesem a celkem s mou cestou. Po této informaci jsem mu volala. Byl večer, 17 hodin do odletu. Snažili jsme se najít nějaké řešení. Šla jsem na úřad ještě 3x a snažila se s indickými úředníky najít řešení. To samozřejmě nebylo. Byl večer, 17 hodin do odletu, já s telefonem v ruce a slzy mi tekly proudem. „Já opravdu snad neodletím“, myslela jsem si, načež mi z druhé strany telefonátu známý říkal: „Ne, ne, ne, nebreč! Najdeme způsob, jak budeš moct přiletět.“

Jela jsem vlakem zpět do města, kde žiji. Během mé cesty jsem zpozorovala celkem hodně „indických znamení“, ať už to byl Ind, který šel kolem mě, či nějaký motivační nápis, nebo indická písnička, která mi začala v mp3ce hrát. Moje mysl říkala – tak snad přeci jen odjedu – jen jsem netušila, jak se to stane. V srdci jsem však měla absolutní klid a dokonce radost. Zní to zvláštně, ale já měla pocit, že vše je v pořádku. Musím dodat, že už dlouho se učím poslouchat a poslouchám své srdce a vždy to má ve finále pro mě ty nejlepší výsledky.

Tu noc jsme oba s mým známým hledali nová a nová řešení, když mi ráno 3,5 hodiny před odletem přišel email, že opravdu letět nemůžu, přebookovala jsem letenky na další týden. Byl to ale opět risk, protože podle úředníků jsem do té doby nemusela získat vízum. Nicméně jsem věřila, že všechno je v pořádku. A bylo! Další den ráno jsem měla vízum na emailu a mohla jsem odletět. Letěla jsem sice o týden později, ale přeci! Věřím, že vše je tak, jak má být, a proto jsem se sice večer před odletem doslova vztekala na úřady, brečela jsem, ale zároveň jsem důvěřovala, že vše je v pořádku.

Tímto článkem bych chtěla zejména motivovat všechny, kteří váhají a bojí se jít za svými sny, nebo už pro své sny udělali mnoho a myslí si, že „to nikam nevede“ a chtějí to vzdát… nevzdávejte to! Kolikrát to prostě nejde, nejde a nejde, musíte investovat hodně času, peněz, sil, všeho, a na poslední chvíli (pro mě tedy v den odletu) získáte novou naději a ten správný směr – já ten den získala nový směr, kterým jsem vykročila, a tam čekal cíl již za dveřmi.

A veškeré to úsilí stálo zato!