Z deníčku Indie #4: Komunikace... ajaj!

Jelikož jsem tu teprve krátkou dobu, nedovolím si ještě posuzovat indickou mentalitu. Ráda bych ale napsala pár postřehů, které jsem do této doby v rámci komunikace s Indy získala.

Musím uznat, že asi jako všude, jsou i zde lidé různých zvyklostí, jednání a komunikačních dovedností. Asi bych zde komunikaci s místními lidmi rozdělila na tři skupiny.

V první skupině by byli ti, se kterými je jednání hračka. Jsou to povětšinou lidé vyššího postavení, výjimečně ale i běžný člověk. Umí se chovat velmi galantně i k ženám, co se týče komunikace, během vysvětlování vás poslouchají a dokáží pro vás najít nějaké řešení, pomoci vám, jak to jen jde, a pochopit vaše potřeby. U takových si říkáte (jak se říká v Anglii) „Bless him!“. Nicméně tato skupinka je jen malá.

Poté tu jsou tací, těch je převážná většina, kteří se chovají celkem slušně, ale komunikují s vámi podle nálady. Jsou schopni vás chviličku poslouchat a odpovědět. Jenže nedejbože, abyste potřebovali něco důležitějšího vysvětlit nebo něčemu nerozuměli. Dobře… tak vám to vysvětlí 2x, 3x, ale jakmile jste ztracení, máte smůlu. Tito lidé neuvěřitelně rychle ztrácí trpělivost a svou indickou angličtinou se svým útočným přízvukem na vás začnou zvyšovat hlas. K tomu rádi dodávají oslovení „Ma’am“, které vyslovují spíše jako „Me(n)“, což zní, že vás nazývají „Chlape“ apod., jenže toto oslovení používají téměř v každé větě. Ne jednou se mi stalo, že mi rozčílený Ind prostě položil telefon, nebo odešel. Dovolat se jich, když něco potřebujete, je také běh na dlouhou trať. Často si vás buď záměrně nevšímají, nebo zkrátka odejdou v půlce vaší věty.

No, a poté je tu poslední skupinka, a to jsou ti, kteří se zdají být absolutně nevychovaní, „chrchlají“ před vámi, uplivnou si vám téměř pod nohy nebo začnou hlasitě vydávat jakýsi zvuk, který připomíná chrochtání – toto jsem zažila v nočním autobuse na cestě do Goy a znělo to opravdu strašidelně. Na mých cestách po Indii jsem zažila, že si jeden takový začal ve zpětném zrcátku mého zaparkovaného skútru čistit zuby čímsi – mohlo to být párátko, či zubní nit. V Pune jsem zase jela rikšou a řidič, když stál dlouho v koloně, otočil zpětné zrcátko, vytáhl cosi, co vypadalo jako párátko, a začal si také čistit zuby. Potom si pěkně zhluboka odříhl a bylo.

Některým situacím, které tu zažívám, se musím upřímně smát. Indie je opravdu skvělá, ale s čím se tu člověk potká, to je legrace. Dokonce musím uznat, že si ani nepřipadám tak daleko od své země ba naopak. Mám pocit, že jsem stejně daleko, jako bych byla někde v rámci Evropy. Jediný rozdíl pociťuji v tom, že si spíše připadám, že žiji v absolutně jiném světě, a to mě baví!