Z deníčku Indie #1: To je divočina!

Indie pro mne vždy byla zemí, o které jsem si nedokázala vytvořit názor. Vždy mne lákala, ale zároveň jsem se cítila rozpačitě při jejím pomyšlení. Ale hned první noc předčila veškerá moje očekávání!

Po výstupu z letiště na vás dýchne teplý vzduch nasycený jakousi zvláštní vůní tropů, když vtom zjistíte, že ačkoliv hodinky ukazují 2 hodiny ráno, venku vlastně 26 stupňů, a to na konci prosince. Když se mi konečně podařilo nastoupit do auta, které mne vezlo na místo pobytu, veškeré potřeby jako hlad, žízeň a únava rázem zmizely už při první zatáčce na výjezdu z letiště. Jako ostatní řidiči tam venku, ten náš se rozhodně nebál rychlé jízdy a věděl přesně, že předpisy toho zde moc nezmůžou. A tak moje první jízda připomínala spíše počítačovou hru Need for Speed, nicméně již modernější verzi, kde si hráč může vybrat noční krajinu velkoměstem. A to doslova! A proto jsem si rychle uvědomila, že se nedá nic dělat, ale mód řidiče a spolujezdce prostě musím vypnout a jízdu si jen užívat! A bylo to neskutečné. Chvíli mne mrzelo, že řidič nenechal otevřená okna, načež mi ale došlo, že ta podivná vůně připomínající vzduch po novoroční půlnoci, kdy je plný vyhaslých a vypálených ohňostrojů, není jen vzduch, ale spolu s „mlhou“ se jedná o všudypřítomný smog, který ležel nad celou Mumbají.

Jízda sama o sobě byla jen výplněk všeho, co jsem stíhala vstřebávat. Kromě různých výmolů, rikš, lidí a psů uprostřed silnice dotváří obraz okolí budovy bez skleněných oken připomínající spíše vyhořelý stav. Tu se objeví pes, objíždíme ho. Tu se objeví úplně zničené auto obklopené Indy, auto vypadající, že ho právě otočili na kola. Tu projíždíme uzoučkou mezerou mezi dvěma náklaďáky v 80km rychlosti, načež jízdě dominuje troubení vozů a problikávání světel. A takto to probíhalo ještě 3 hodiny. Prostě pecka!

A tak se ubytuji a v 6 ráno usínám v posteli bez povlečení, přikrytá sarongem a s ručníkem místo polštáře, ale s blaženým pocitem, že zažívám opět něco absolutně nového.