Velká diskuze nad malou skleničkou vína? Nebylo to náhodou naopak? Udělejte si obrázek sami. Přeji příjemné čtení.
Už dlouhou dobu mi vrtalo hlavou jedno téma, kterému se ale stále nedostávalo ucelené podoby. Byly to jenom takové nicneříkající výstřelky. Čím více jsem nad ním dumala a otáčela jej ze strany na stranu, vznikala z něj užší a užší témata. Až diskuze s mými kamarádkami (tímto zdravím a děkuji) článku dala určitý tvar a osnovu. Tak schválně, co vy na to.
Otázka, kterou jsem poslala do placu byla, jestli chtějí jednou žít na vesnici či ve městě a proč. Abyste tomu správně rozuměli, všechny diskutující ženy (ano tady je to trošku genderově nevyrovnané, snad odpustíte) vyrůstaly v malé vesnici a do města začaly dojíždět až na střední školu. Jednu dobu žily všechny ve městě, s postupujícím časem se jedna vrátila zpět do rodné vesnice, druhá žije stále ve stejném velkém městě a třetí v menším městečku nedaleko hor. To jenom tak na okraj, abych uvedla na pravou míru, že máme k tématu všechny co říci.
Já, ač miluji vesnici a vesnický život, mám jisté výhrady k lidem, které tady budu nazývat zkráceně vidláci. Ano, chci žít na vesnici a je mým přáním, aby zde vyrůstaly i moje děti. Ale myslím si, že je dobré, aby si člověk zažil i to město se vším všudy. Tedy aby v něm chvíli také žil, ne jenom tam jezdil na otočku do školy, práce nebo za kulturním vyžitím.
Co jsme zpozorovali a na čem jsme se shodli: Na vesnici lidi trochu zatvrdli na místě. Jejich život se bez nadsázky odvíjí přibližně takto: vstanou z postele stále ještě se zavřenýma, zalepenýma očima, vydají se za svítání (ne-li ještě za tmy) do práce, z práce v montérkách rovnou do hospody na pár piveček a spát, aby další den mohl začít nanovo jako přes kopírák s tím dnešním.
U pivečka samozřejmě přichází na řadu naše hezké české stěžování si. Na všechno. Proberou se pracovní povinnosti, děti, milenky, sport a zanadává se na politiku. Málokdo je spokojený s tím, kde pracuje. V jakých podmínkách, za jaké peníze a jakým způsobem s ním nadřízení jednají. Ale u řečí to taky zůstane. Většina (čest výjimkám) nechce a nemá snahu udělat ve svém životě změnu a dovolit si tak postupovat kupředu.
A to prosím pěkně žijeme ve svobodné zemi, kde se každý může na pracovním trhu realizovat téměř jakkoliv. Jenže u vidláků převládá pořád názor, že za všechno špatné v jejich životě může někdo nebo něco, co jim stojí v cestě. Můžou to být rodiče, geny, počasí nebo dokonce špatná konstelace hvězd. Nevysvětlíte jim, že pokud něco skutečně chtějí změnit, musí začít u sebe a chovat se na základě svých přání a tužeb. Jedna velká pravda totiž říká, že činy jsou více než slova! Amen.
Čím to, že ve městě potkávám lidi, co se dobrovolně vzdělávají v tom, co je zajímá, pěstují si cílevědomě koníčky, navštěvují divadla a neustále se chtějí rozvíjet ve své práci nebo naopak získávat zkušenosti, aby mohli dělat práci jinou? S děvčaty jsme dospěly k názoru, že je to i množstvím lidí, které za svou cestu životem potkáme. Každý jeden člověk, kterého střetneme v nás zanechá stopu. Může být pozitivní i negativní, ale je to stopa, rýha na naší duši. Je jenom na nás, co si ze setkání odneseme. Ne nadarmo se říká, že jsme odrazem pěti nejbližších lidí kolem nás. Proto vybírejte pečlivě, kým se obklopujete.
Závěrem chci dodat, že nemám nic proti tomu, když je člověk spokojený s tím, co má, kde žije, jakou dělá práci, jaké lidi má kolem sebe. Je to jeho volba, on je s tím spokojený a je v životě šťastný. Tomuhle z celého srdce fandím a tak to má být! Ale co opravdu nemůžu vystát je neustále dokolečka poslouchat, jak je všechno špatně, všechno kolem se rozpadá a jde do kopru, ale reálně pro změnu nehnout prstem… to tedy opravdu z duše nenávidím. Takže prosím pěkně, pokud vám něco v životě dělá vrásky a může to být práce, nalomené zdraví nebo nemilující partner, zvedněte zadek a začněte s tím už sakra něco dělat!
