Jaro v domácím vězení

Nastal první jarní den a my ho oslavili nařízenou karanténou. Ne, že by jaro a naše současná situaci spolu nějak souviseli. Ani nevím proč, jaro pro mne vždy symbolizovalo určitou svobodu. Sluníčko na nás začíná naplno pouštět své hřejivé paprsky, ptáci už od brzkých ranních hodin pějí ódy, kytičky začínají vykukovat na světlo a zkrátka veškerý život na zemi se má probouzet. Dobrá, možná tomu tak je i letos. Jen bez nás lidí. Tak takhle si to příroda přála a mávnutím kouzelného proutku zařídila?

V této době domácího vězení, ať už s ním souhlasím či nikoliv, si člověk začne uvědomovat pravé hodnoty života. Srovnáte si, na čem skutečně záleží a co jsou prkotiny, jež narostly do obludných rozměrů pouze ve vaší hlavě. Konečně si všimnete, co skutečně máte, na co můžete být náležitě pyšní a za co byste měli být vděční.

Ale každá mince má dvě strany. Proto nastalá situace nahrává i černějším myšlenkám. Právě nyní člověka více než kdy dřív, bije do očí, co mu v životě schází. Normálně bychom naše stesky vyřešili zavalením se prací, vyjedením spížky se sladkostmi, nesmyslným přetrénováním, možná nezřízeným pitím v partě přátel? Kdo ví, jaké na to máte zlepšováky vy.

Jenže nastala doba zúčtování a my zůstáváme zavření téměř 24 hodin sami se svojí hlavou a myšlenkami v ní proudících. Nemáme kolem sebe tolik možností rozptýlení, jak jsme zvyklí. Jednoduše se už sami sobě nevyhneme. Musíme se naučit sami se sebou vyjít a sžít se s naší osobností. Umět si odpustit, ale také reálně zhodnotit, co nás na sobě samotných štve, co chceme změnit, na čem chceme zapracovat a proč. Vyjít z toho všudypřítomného zmatku jako vítěz. Jo, tohle bude to moje velké přání roku 2020.