Nikdy nedělám stejnou chybu dvakrát. Pro jistotu ji zopakuji aspoň desetkrát, než si uvědomím jaký jsem idiot.
To se vám tak v životě něco semele. Něco zlého. Něco, co vám nedá spát. Něco, co stále běží před očima jako špatný film. Pořád skládáte ty puzzle dohromady a snažíte se přijít na nějaký vyšší smysl. Ale marně. Protože některé dílky skládačky stejně chybí. A tak se v tom plácáte, zas a znovu, a ještě jednou dokola. Marně.
Potom si najdete činnost, kterou můžete zaměstnat tělo i mysl tak moc, až to „něco“ začnete pomaličku vytěsňovat. Cítíte štěstí, úlevu a myslíte si, že jste našli nový smysl života. Dokud se zase něco nesemele. Ale tentokrát to nemusí být žádná velká tragédie. Stačí zvýšené slovo od protivné paní v tramvaji. Nehezká poznámka od kluka. Neúspěch ve škole. Bum. Všechno se vrací. A úder je tentokrát silnější než napoprvé.
Tentokrát se poučím, říkám si. Zpomalím a začnu zlehka. Budu se o sebe více starat a nepřepálím to. Vracím se ke svému koníčku, který tak miluji. Zpočátku lehce, žádná velká křeč. Ale chci čím dál víc. Pracuju na sobě, makám na plné obrátky. Zas a znovu. Od rána do večera. Jedu nonstop. A do toho si vymyslím, že by mi neškodilo shodit pár kilo. Jasně. Budu úspěšná a ještě k tomu s vymakanou postavou do plavek. To zní jako plán.
A co bylo pak? Jistě, další BUM. Nespočetněkrát. Protože hádejte co? Vyřeší se naše problémy za nás, když před nimi budeme zběsile utíkat? Já tu odpověď znám a znala jsem ji i tehdy, ale nechtěla si ji připustit blíž k tělu. Kolikrát jsem to slyšela od druhých? Do tolika ani neumím napočítat. On si to každý v té své zabedněné hlavičce musí totiž srovnat sám.
A teď jedno klišé na závěr: Čas zhojí všechny rány. Já stále čekám, kdy přijde ten hojivý „čas“ pro mě. Kolikrát si ten koloběh ještě zopakuji?
