Proč se vždycky necháme uvrtat do nové výzvy? Co nás na nich láká? Jsou hnacím motorem našeho života, sportovní kariéry či pracovního nasazení?
Něco nového se učit a zažívat. Pořád. Je to vzrušující neustále na něčem pracovat. Dosáhnout na konci sladkého pocitu vítězství. Být na sebe pyšná. Neodepírat si zásluhy.
Protože JÁ jsem ten člověk, co to dokázal. Možná za podpory někoho dalšího, možná. Ale ve své podstatě jsem to já, kdo výzvu musel odmakat, nastavit si dobře hlavu, dát do ní celé srdce a prolít pot (a někdy i krev). Ano, teď konečně to začínám praktikovat. Pochválit se a být opravdu upřímně a ze srdce pyšná. Pyšná na sebe a své tělo, že dokážeme společně věci, které si někdo netroufne ani vysnít, natož je ve skutečnosti zažít.
Brát si k srdci pochvaly a umět je přijmout. Pro někoho těžké. Mít se rád. Pro někoho velmi těžké až nemožné. Ale i tohle můžeme brát jako nové výzvy. A ty já přijímám a plním ráda. Už teď se těšm až zrealizuji další.
Nejvíc cenné pro mě jsou ty, na které jsem sama. Tady prostě víš, že ti po cestě nikdo nepomůže, neporadí a v případě nouze tě nezachrání. Jsi to jen ty sám se sebou (a mnohdy proti sobě). Poradíš si. Musíš. Jinak to nejde, protože už není cesty zpět. Cesta zpět nevede, když už jsi jednou vyrazil. Takže porazíš ty svoji hlavu nebo ona sejme tebe? Vyzkoušej se. Ten pocit na zdárném konci je nepopsatelný.
Pamatuj, že život it přináší jenom takové zkoušky, které jsi schopný zvládnout. Buď se k nim postavíš čelem a zabojuješ nebo to vzdáš. Ale v tom případě se nikam neposuneš. Zůstaneš hnít nečinně na místě. A tam za tebou štěstí nepřijde. Čekat můžeš, ale každý máme jenom svůj vyměřený čas. Vážně ho chceš vyplýtvat při čekání na spásu? Nebo mu půjdeš naproti a nepromeškáš už ani chvíli?
Jediná jistota v životě je změna. Změna k lepšímu nebo horšímu. Ale u horšího přece dobrovolně nezůstaneš a posuneš se zase o kousek dál.
