Mé články vznikají většinou tak, že něco zaslechnu, uvízne mi to v paměti a opakovaně se k tomu postupem času vracím.
Předhazuji problém v nejrůznějších soukromých diskuzích, reakce zaznamenávám, vyhodnocuji a pomáhám si tak utvářet vlastní stanovisko. Výše položená otázka mě s přestávkami zaměstnávala zhruba měsíc. Právě teď jsem se odhodlala trošku se jí podívat na zoubek. Takže, dřív nebo později nastane to, že se dívka, žena přehoupne přes jistý věkový mezník a ten jí vyleká. Jde to postupně, pomalými plíživými kroky. První symptomy tohoto zlomu jsou nenápadné. Typickým je třeba tento: „Promiňte paní, nebo omlouvám se, slečno.“ Dalším může být snižující se zájem vrstevníků opačného pohlaví a zvýšený zájem mladíků dychtících po zkušenostech, dobrodružství a hlavně něčem dalo by se říct zakázaném, všichni víme o koho se jedná, označují se zdrobnělinami snad většiny zvířat – zajíčci, koloušci, kuřátka a podobně. Pokud se k tomu přidá situace, že narazíte v obchodě na druh oblečení, který se vám líbí, ale po zralé úvaze ho vrátíte zpět na stojan, že to už se nehodí, nebo potkáte spolužáka ze střední školy a ten vás skoro nepozná, případně vás děsí další blížící se narozeniny a nejraději byste je před všemi utajila, pak je to tu. Je tu ten zmiňovaný první mezník, kdy si uvědomujete, že jste stará. Přesvědčujete se usilovně, že to tak není, ale stačí pár svateb nejlepších kamarádek v rychlém tempu za sebou a panika je na světě. Pak si říkáte, že byste neměla čekat na zázrak a taky do toho co nejdřív praštit. Posléze si uvědomíte, že nemáte s kým. Teda, ne že by nebylo s kým, ale že ta láska, ta opojná dechberoucí efedrinová a ničím nenahraditelná láska, nějak ne a ne přijít. A teď je tu dilema.
Vdát se za každou cenu s tím, že stejně emoce vyprchají a zůstane jen přátelství anebo se neukvapovat a počkat. I za tu cenu, že se nedočkáte. Obrovská spousta manželství se dnes rozpadá. Známí, kteří se brali někdy kolem svých dvaceti let jsou teď už buď rozvedení anebo se k tomu chystají. Já to zatím neudělala, i když jsem měla tu možnost.
A teď si vezměme modelovou situaci, že se na seznamce objeví dvě ženy, dejme tomu obě třicetileté. Jedná svobodná a druhá rozvedená. Nejsem muž, abych mohla myslet za ně, ale domnívám se, že první dojem bude takový, že ta svobodná je nejspíš kariéristka, které zatím nebyl nikdo dost dobrý, je dlouho sama, pravděpodobně z ní bude už solidní feministka a to je dost silné kafe, kdežto ta rozvedená, no té to prostě nevyšlo, to se stává. Ach jo. Opravdu doufám, že je to mýtus. Ale jestli to tak skutečně je, tak to jsou tedy pěkné vyhlídky. Takže proto, že jste měla rozum, odmítla zpečetit nepříliš kvalitní vztah svazkem manželským, kterého si vážíte a také ctíte související slib, že je to do konce života, tak proto jste zatracovaná. Asi budu jedna z těch, které budou této panice vzdorovat i s tím rizikem, že se vystaví jistému společenskému ukřižování, ale budu.
Jak jsem zmínila v úvodu, vyslechla jsem si na toto téma řadu postřehů. Jedním z nich byl také ten, že rozvedené lákají víc proto, že z jejich stavu lze předpokládat jisté zklamání a tím pádem i negativní postoj vůči vdavkám, které všeobecně mužské pokolení děsí. Těžko říct, co je na tom pravdy.
Skoro mi to připomíná pubertální frustraci ve třetím ročníku gymnázia, kterou jsme měly z panenství. Z recese jsme s kamarádkami vymyslely možnost, že už tento hendikep odmítáme a že snad někomu spřízněnému zaplatíme, aby nás toho zbavil. Samozřejmě se tak nestalo, bohudík. Je to ale stejně tak stupidní, jako teď v sedmadvaceti shánět někoho, koho si co nejdřív vezmu, abych se zbavila hendikepu č.2 a to je cejch s názvem „ještě svobodná“, abych si o deset let později ťukala na čelo. Blbost!
