Tak se nám všude kolem houfně maturuje. Ty děti mi rok od roku připadají mladší a mladší. Je to skoro deset let, kdy jsem byla na jejich místě.
Míjím-li nějaké tablo ve městě, zkoumavě prohlížím spíš pedagogy než studenty, to je ale určitě přirozený proces. Co mi jen z dnešního úhlu pohledu připadá zajímavé, to je označení: "zkouška dospělosti". Já ji vidím v něčem úplně jiném. U mě byl ten pomyslný mezník v momentě, kdy jsem se odstěhovala od rodičů a začala žít sama. Nastoupila do první práce a koupila si první auto. To byly opravdové zkoušky dospělosti. Nešlo jít za školu a pak nějak sehnat omluvenku. Opisovat nebo se zkrátka vymlouvat. Člověk poznal, že něco jednoduše musí a co znamená slovo odpovědnost. Že je to jeho život a jaký si ho udělá, takový bude. A co se týče té pomaturitní euforie, tak si troufám tvrdit, že mnohem silnější byl moment, kdy jsem s čerstvým řidičákem poprvé sama, úplně sama, vyjela autem neznámo kam. Chvíle opojné svobody a nezávislosti, kterou jsem po maturitní zkoušce určitě neregistrovala. To byla úleva a zároveň trošku smutek, že místo, kam jsem šest let patřila už definitivně opouštím. Jeden tlak byl plynule nahrazen jiným. Každopádně ale nevyrovnané období plné pochybností. Byla ta střední škola dobrá volba? Co chci vůbec dělat? Měla bych jít na vysokou školu? Na jakou? Co když mě nepřijmou? Co budu dělat? Nic neumím a jako absolvent mám mizivou šanci sehnat zajímavou práci. To už vůbec nepočítám nějaké první lásky a první zklamání. Emoce se kterými člověk neuměl pracovat a nesmírně se v nich utápěl. Zkrátka nemyslím, že by se tomu mělo říkat zkouška dospělosti, protože v osmnácti jsem byla vše, jen ne dospělá. Trošku jízda na horské dráze. V jednu chvíli slzy a v druhou záchvaty smíchu. Jestli někdo říká, jak by se vrátil na střední, ja ne a ne a ne. Je mi skvěle teď, kdy jsem si tímto vším prošla a ta loďka na rozbouřeném moři konečně zakotvila v přístavu.
