Máma má narozeniny. Zjistila jsem to tak, když jsem přijela k rodičům a na stole v kuchyni viděla růže ve váze. Trapas, zapomněla jsem, ale bleskově to napravím.
Pobavila mě ale mámina reakce poté, co táta odešel na pravidelné páteční symposium do zaplivané vesnické čtyřky oblažovat svůj fanclub moudry o politice, druhé světové válce a také o tom, jak to za minulého režimu bylo fajn. Hned jak se zabouchly za hlavou rodiny dveře, povídá mi se zvláštně ironickým nadhledem: "Za třicetpět let si nezapamatoval, že růže nesnáším.". Je to tak, všichni to víme, že máma zkrátka řezané květiny nemusí. Opakuje to často, x krát do roka, ale evidentně táta zdokonalil mužskou schopnost vypínat známé ženské hlasy ve své blízkosti na maximum. On to prostě neví. A tak každý rok na svátek a narozeniny donese růže, máma poděkuje, dá si je do vázy a jde se dál. Krásný rituál, který mě na jednu stranu děsí a na druhou ho obdivuji. Dnešní manželství končí pomalu dřív než začala. Tímto stylem by moji rodiče museli být rozvedeni asi tak stokrát. A nejsou. Kdysi jsem docela i chtěla. Netrávili spolu čas, neměli stejné záliby ani názory, vkus, humor, neměli společného nic, kromě dětí. Když jsem jako puberťačka navrhovala jednomu či druhému, ať se rozvedou, nezávisle na sobě vytřeštili oči a odpálili mě, že to absolutně nepřipadá v úvahu. Zvláštní a krásné.
