Z deníku šestatřicítky

Nejsem zběhlá v genetice, ale je možné, aby šla skutečně zdědit i vášeň pro neustále mytí aut? Malá si oblizuje horní ret, když se na něco soustředí a zásadně nezadělá žádnou načatou plastovou láhev. Tři věci, které mi na jejím...

Začal pařák a přišly vysoké teploty atakující třicítku. Angína z klimošky, pihy na nose, spálený nos a posraná okna od much. Ach jo.

Před hospodou na návsi přímo naproti našemu domu vyndali plastový stůl a židle. Ano, tak je to pravda. Léto udeřilo. Fakt, že se štamgasti přesunou z vnitřních prostor ven, pro mě znamená jediné. V tomto čase má naše rodina unikátní bezpečnostní servis, který nepřetržitě monitoruje dění kolem našeho domu, před ním a dokonce, což jsem nikdy úplně nepochopila, i za ním. A zadarmo!

Abych nebyla jen rýpavá, tak musím uznat, že život na vesnici má i svá pozitiva a sociální jistoty. Doslova. Onehdy jsem zapomněla zavřít u svého auta před domem okno. Během pár hodin mě na to upozornily hned tři různé sms zprávy. Taky mi to přišla říct máma, které to prý řekla pošťačka. Volal mi kvůli tomu můj otec z práce, kterému to volal jeho známý, který sice v naší vsi vůbec nebydlí, ale z nevysvětlitelného důvodu o tom ví.

Zapomněla jsem zavřít blbé okno u auta a upozornilo mě na to během pár hodin hned sedm lidí, aniž bych musela vytáhnout paty z domu. Jo, má to své výhody. Ne, že ne.

„Léto, léto mý, jen jednou jsem to léto tančila….“ Ivetka, té je škoda. Tahle písnička je o létu a je depresivní, tak patří mezi mé oblíbené. Mezi těmi všemi super roztančenými vychechtanými fanatickými létomily v ní nacházím útěchu. Ne, neberte mě zase tak vážně. Taky se jednou za prázdniny někam odhodlám k vodě nebo si dokonce dám točenou zmrzku. To jako ne, že bych to sabotovala úplně. Nadšená z toho ale prostě nejsem, mám to tak už odjakživa. Vlastně ani nevím pořádně proč, ale přežiju to, jako zatím vždycky všechno.

Nalakovala jsem si nehty na nohách červeným lakem, čímž jsem mávla pomyslným praporkem a příchod léta rozpačitě akceptovala. Někde psali, že nastalo období sběru bezu. To by mě mohlo.

Vloni jsem měla takový záchvěv, asi díky stále rostoucí popularitě televizního Herbáře s extrémně bio Lindou Rybovou, že se na to vrhnu. Nadělala jsem spoustu litrů bezové šťávy, domácí kečup, pečený čaj, marmeládu, nasušila houby, bylinky a co? K čemu? Má dcera jí jen krupicovou kaši, bramborové placky, pizzu a sladkosti. To sice trošku přeháním, ale prostě fakt je ten, že má snaha být skvělou a uvědomělou hospodyňkou přišla úplně vniveč. Letos nic nedělám. Osázenými truhlíky jsem skončila. Ha!

Každopádně tento tropický víkend jsem si přesto užila. Makala jsem na dvou zakázkách pro Maxe, na kterých jsme se nedávno domluvili a na dalších věcech. Celkově jsem hodně pracovala, ale protože nejen prací živ je člověk, stihla jsem s kamarádkou i sobotní oběd v hradeckém golfovém klubu. Dokonce došlo i na mé milované creme brulée. Bylo to moc fajn.

Věříte, že když se někdy v životě odhodláte udělat nějakou zásadní změnu, najednou se věci dají samy od sebe do pohybu? Možná náhoda, nebo ne, ale je pravda, že u mě se to děje. Dostala jsem nabídku na zajímavou práci. Sice v oboru, který jsem už opustila, ale zato za tak sympatické peníze, že o tom nelze nepřemýšlet. Ozvalo se mi v rychlém sledu hned několik starých známých, se kterými jsem dlouho nemluvila a obdržela dvě pozvání na drink. Dokonce mi zavolala jedna známá, kterou nijak zvlášť neznám a pozvala mě i s malou na své narozeniny spojené s vernisáží obrazů.

Je mi dobře. Jsem spokojená a plná sil. Žiju v krásné lokalitě, všichni jsme zdraví a v pracovní oblasti se to opět zazelenalo.

To mi připomíná, zrovna dnes, když jsem si jela pro dcerku k babičce a kochala se za jízdy, na jak malebném koutu naší země to bydlím, jsem přišla na jednu velmi podstatnou výhodu léta. Zběsile rostoucí tráva kolem cest úžasně dokáže zakrýt ty haldy odpadků, které se každoročně po zimě nějak zjeví v příkopech, že slušný člověk, co by neodhodil ani vajgl a recykluje, co se dá, jen žasne, kde se to tam bere. Zkrátka, jak je to všechno zarostlé, vypadá to hezčí. To platí samozřejmě o přírodě, nikoliv o lidech!

Při zpáteční cestě jsme se musely stavit do myčky. Má dcera trvala na tom, že naše auto se musí lesknout. Bože!

Nejsem nijak zběhlá v genetice, ale myslíte, že je možné, aby šla skutečně zdědit i vášeň pro neustále mytí aut? Malá si oblizuje horní ret, když se na něco soustředí a zásadně nezadělá žádnou načatou plastovou láhev. Tři věci, které mi na jejím otci pily krev. Nikdy by mě nenapadlo, že ta dědičnost je až tak nevyzpytatelná. Je to ale má dcera a je úžasná, ať je jaká je.

Hned jak jsme přijely domů, se malá navlékla do princeznovských šatů s širokou sukní vyztuženou obručí, vzala si své princeznovské střevíčky, umělou kytku do ruky a na hlavu narazila můj svatební závoj. Závoj ze svatby, která se před pěti lety na poslední chvíli nekonala. Nějakou dobu jsem si ho schovávala, co kdyby třeba jednou se někde někdo objevil, už na to ale prdím. Dala jsem jí ho na hraní.

Takže se vymódila, přišla za mnou do kuchyně a začala se culit: „Jsem nevěsta a budu se vdávat, heč.“, povídá pyšně a s velkým očekáváním. „Aha, ale to ti něco chybí, nemyslíš?“

 Kouká na mě nechápavě: „Navoněla jsem se, mám šaty, mám podpatky, jsem učesaná, tak se budu vdávat.“

„A co ženich Domi? Nepotřebuješ na to nějakého ženicha?“

Mávne rukou, usměje se a povídá: „Ale mamísku, to je to poslední, toho si seženu raz dva.“

Tak vidíte to, ta čtyřletá treperenda v tom má jasno. To říkám pořád, porodila jsem svou velkou učitelku.