Z deníku pětatřicítky

3.1

„Maminko, kdyby nám narostla křídla, to by bylo bezvadný. To bychom mohly letět, kam bychom chtěly.“, volá na mě malá od počítače. “Hm. Mohly.“, odpovídám.

To není odpolední chvilka poezie evokovaná dětskou bezbřehou fantazií, ale pouze okoukaný příběh o hledání Dory vystřídalo DVD s vílou Zvonilkou.

Listuju dál nerušeně katalogem a říkám si, že loňská nabídka velikonočních zajíců v regálech Kiku zaregistrovaná mojí osobou už 27. prosince, má žhavého konkurenta. V Magnetu taktéž nezahálí. Hned druhého přilétla do schránky nabídka zboží z kategorie „Poslové jara.“

Tak ono včera poprvé kloudně nasněžilo a už jaro? Ještě chvíli prosím ne! Vždyť si teprve zítra jedu do servisu pro hotové lyže a chci na tu lyžovačku s Maxem…

Poslední prázdninový den jsme s Domčou sáňkovaly a taky stavěly sněhuláka. Konečně se hodil ten propagační dárek od DPD, co jsem kdysi někde na nějaké akci dostala. Set na sněhuláka se to jmenuje a dobrý, jako když najdeš. Sice má chudák přes půl umělé mrkve firemní logo, ale na to se historie neptá.

Dnes už skončily prázdniny a tak šla malá do školky. Ještě, že tak, všem totiž asi přeskočilo a vzpomněli si, že žiju a že ode mě něco potřebují. Drnčí mi od rána telefon jako pominutý. Do toho předělávám komplet vizuál e-shopu, odstraňuji vánoční akce i dárkové poukazy atd. Vkládám akce povánoční a přidávám pár novinek. Hoří mi deadline na jednu copywriterskou zakázku a navíc se celý pasivní čtyřlístek jako na potvoru probudil a zatoužil po komunikaci se mnou. Jasně, buď nikdo, nebo všichni najednou, jak jinak. Každopádně dotazy typu: „Jaké byly svátky?“ „Jak sis užila Vánoce?“ Ty mě rozpalují do běla.

Jak asi! Jestli se mě na to ještě někdo zeptá, tak bude rachot.

Na Tinder mi přišla zpráva: „Dobrý den, ano, já myslím, že je to zápas. Vypadáš přátelská a teplé. Jsem cizinec žijící v Praze, a snaží se potkat někoho, kdo má zájem o interracial vztah k pravidelným setkáním. Jsem si velmi dobře vzdělaný, dobrý smysl pro humor a já žít dobrý život.“

Nemám nic proti komunikaci s cizinci. Pokud se pokouší o češtinu, to už vůbec ne. Navíc když mi někdo něco podobného napíše, probouzí to ve mně soucit. Myslím na bývalé kolegy - rodilé mluvčí, kteří od nás museli poslouchat při obchodních jednáních něco podobného v angličtině a taky se vydrželi nesmát. Jenže v tomhle případě mě zarazil především pojem „interracial“. Mezirasový vztah by mi při vzájemných sympatiích nejspíš nevadil, ale na fotce se na mě kření zrzek z Finska.

Tak teď nevím, chyba translátoru? Nebo že by schopnost mého otce získat dokonalé opálení hned s prvními ostřejšími paprsky, skutečně něco znamenala a mně se to dosud úspěšně tají? Záhada.

Mimochodem, teď mě napadá, že jsem úplně zapomněla bilancovat. To je poprvé. Obvykle to každý konec roku dělám. A mám vůbec co bilancovat? Dělo se vlastně vloni něco?

Nějaké besedy v souvislosti s knížkou, vystoupení v televizi, výpověď ze stabilního zaměstnání z důvodu vyhoření, prodej bytu v centru města, stěhování na venkov, jeden spontánní potrat, poznávačka po Nizozemí a první letecká dovča s malou na Rhodosu. Letní tříměsíční kurz koučinku, první živnosťák a první pokusy o samostatně výdělečnou činnost. To zase nezní tak úplně nudně.

Navíc rok 2016 končím lehce do plusu. Prosinec byl prvním měsícem, kdy nejsem ve ztrátě, a to se cení. Nicméně vrávorat kolem nuly, to taky ještě není důvod bouchat špunty. Stále mi to nedá sem tam nezapochybovat. Vždycky, když mě to chytne, rozesílám v panice CV na všechny strany.

Zásadní také minulý rok bylo, vyrovnat se s propuštěním otce mé dcery z vězení a přijmout fakt, že bude opět figurovat v našich životech. Jediná klika je, že jemu nečiní sebemenší problém se okamžitě seznámit. On vždycky potká životní lásku během týdne a i jako bezzubý šedivý kvadruplegik bez koruny by sbalil miss Východní Čechy. To je taky dar. Skoro bych si řekla o pár tipů, kdyby mi to nebylo blbý.

I tentokrát si během čtrnácti dnů na svobodě našel vztah a tak je to optimální, protože je od něj klid. Tím pádem vycházíme velmi dobře a alimenty chodí včas. Dokonce máme zítra soud, kdy jdeme výživné po vzájemné dohodě zvyšovat.

Vida, 2016 nebyl tak úplně plonkový a při detailnějším ohledání by se dalo říct, že to byl rok plný poměrně klíčových rozhodnutí. Nebylo na škodu si to dodatečně připomenout.

4.1

Úplně nejlepší je, když má chlap na seznamce fotku, kde ho kolem krku objímá ruka expřítelkyně, kterou z toho snímku odříznul a aby to vylepšil, hned druhou fotku si dá ze svojí vlastní svatby.  To spadl z Marsu? No nic, musím odložit telefon, jít probudit Šípkovou Růženku a vyprovodit jí do školky. To zase bude keců.

Sněží jako blázen, což vypadá nesmírně poeticky za oknem, ale podstatně jinak to člověk hodnotí za volantem.

Na ani ne deseti kilometrech z venkova do civilizace se toho dá při takovém počasí zažít celkem dost. Jen co jsem vyšla, udělal mi soused přímo před nosem se svým Fiatem trojité hodiny. Zkoprněla jsem a v hlavě začala snovat plán, jak jdu rychle volat na soud, že dnes nedorazím, protože nejsem sebevrah.

Zahlédl mě, jak na něj nevěřícně zírám, protože hned otevřel okýnko a volal: „To dělaj ty sjetý letňáky…“.

No to je vůl! Ne proto, že se tu málem rozmázl o náš barák, ale proto, že tak ohrožuje ostatní.

Nakonec jsem vyjela, dojela a dokonce se i vrátila. Žádné drama, co po něm autorovo srdce dychtí, aby bylo o čem psát, se nekonalo. Ani na silnici, ani na soudě. Snad až na to jednání před námi, kdy se jeden velmi starý pán doslova vypotácel ze soudní síně a složil se mi na mol opilý k nohám. To jsem netušila, že u soudu nevadí být na šrot. Dobrý vědět, kdyby to příště u nás už tak klidný nebylo.