Z deníku pětatřicítky

LEDEN

 1.1

Máme to za sebou. Dnes jsem spala skoro do dvanácti a probudila se plná sil. Je to hodně podobný pocit, jako když končí semestr a vy začínáte nový den po poslední úspěšně absolvované zkoušce. To je hned plno elánu a optimistických vizí. 2017 musí být prostě lepší, cítím to v kostech.

Vidím, jak mráz za okny kouzelně ojínil stromy i keře a vytvořil pohádkovou atmosféru hodnou prvního lednového dne. Za dvacet dní mi bude třicet šest. Končí sranda. Chce to radikální činy. Ten život děsně utíká a byla by velká škoda ho jen tak proklackovat.

Čím začnu? Tak předně si dávám závazek, že si v novém roce konečně nechám vytrhnout moudráky. Přestanu se jednou pro vždy bát a poslechnu zubařku. Klubou se mi už pěkných pár let a bolí to jako čert. No a dál? Dál zatím nevím, ale rozhodně něco vymyslím.

Chtělo by to zkusit zase odpovědět na nějaké pracovní nabídky. Tím bych začala. Poslední pokus je totiž zatím bez odezvy. A budu se starat jen sama o sebe a dcerku. Kašlu na všechny muže.

Včera byl Silvestr a trčela jsem doma. Pražák se ani neozval, Max poslal přes Whatsapp trapné neosobní péefko a Pavel ráno zveřejnil na Facebooku status, že vyhlašuje radiový klid. Pravděpodobně to mělo znamenat, že nebude nikde a na ničem online, protože potom se po něm slehla zem. No a Mirek? Ten mě ještě jednou zkusil přemluvit, jestli s ním přece jen nepůjdu oslavit konec roku do toho sklípku, kam mě zval. Nepomohlo ani eso z rukávu v podobě skvělých jednohubek podle Jamie Olivera, které prý dělal celé dopoledne.

 Omluvila jsem se, že ještě stále nejsem fit, což byla na jednu stranu pravda a na jednu stranu výmluva. Přiznávám. Než Mirek, to raději televizní večer s rodiči.

Takže muži moji zlatí, můj postoj k dnešnímu ránu zní: „Trhněte si všichni nohou!“. Do nového roku vyhlašuju radiový klid na tuhle neperspektivní skvadru zase já. Možná mě to přejde, ale nyní bych to vystihla slovy mého otce, který se včera vyjadřoval ke své ochotě jít bojovat za národ do případné války: „Za tenhle ksindl nenatáhnu kvér…“. Jasně, byl trošku v ráži, protože mu máma přepla Šlágr na TV Barrandov, a pohled na Kateřinu Brožovou na něj funguje podobně jako červený šátek na rozzuřeného býka. Nicméně jeho hláška, kterou kradu, vhodně vystihuje i moje aktuální rozpoložení v nekonečné kauze zvané: „Hledání toho pravého“.

Co se týče konce roku, z Facebooku zmizely dvě single bezdětné kamarádky atakující čtyřicítku. Deaktivovaly profily. Neříkala jsem o tom něco posledně? To se celkem dalo, díky té enormní porodnosti v mém okolí poslední dobou, čekat. Přitom ne vždy je co závidět. Třeba jeden můj známý, který má zrovna přítelkyni v porodnici, shání po všech lidech, co zná a co mu jsou ještě ochotni půjčit, peníze na koks, ačkoliv jsme si všichni mysleli, že s tím díky otcovské roli na spadnutí, dávno skoncoval. Každý bojuje po svém a ustát konec roku, to je nejvíc. To je úkol hodný zlatého bludišťáka. Prospat to je asi nejlepší řešení.

Ještě, že jsem veškerou vánoční výzdobu uklidila už včera, hned po tom, co jsem předala malou tatínkovi. Vše jsem pečlivě narovnala do krabic s nápisem „vánoční dekorace“ a odnesla na půdu. Vím, že jsem to mohla nechat až do Tří králů, ale nějak není nálada. Nejvíc jsem se překvapila, když jsem ex dala spolu s dcerkou i tašku s bílým vínem, olivami a belgickými pralinkami, aby si mohl s tetou udělat hezký večer. Čistím si karmu, ač si o tom myslím své, moudřejší ustoupí, no ne.

Sakra ty zuby, to je peklo. Vidím před očima Toma Hankse, jak si co by Trosečník vyrazil ten bolavý zub bruslí a omdlel. Tak daleko ještě nejsem, ale Ibalginem asi nepohrdnu. Večer se chci vydat s dcerkou na novoroční ohňostroj. Snad se po první ráně nerozbrečí a nebude chtít domů, jako vloni.

Co se týče posledních Vánoc, kdybych to tak měla celé shrnout, nejlepší na nich tentokrát bylo vidět hned dvakrát pohádku Tři bratři, kterou považuji za nedoceněné, leč absolutně geniální dílo české kinematografie, které je kombinací cimrmanovského vtipem prošpikovaného ducha, příjemných chytlavých písniček, skvělých hereckých osobností a krásných výpravných scén. Čím častěji to vidím, tím víc se mi to líbí. Zdeněk Svěrák je jen jeden. A kromě Třech bratrů bych ještě ocenila tetiny úlky a peníze, které jsem dostala od Ježíška, abych byla spravedlivá. Každopádně šťastné a veselé jsou za námi, tak zase za rok.