Z deníku šestatřicítky

30.1

Domča si právě napsala Ježíškovi o první dárek, štěstí přeje připraveným. Nedělá to holka úplně blbě, když začíná hned v lednu. Naštěstí koledy jsou konečně ze hry. Už jen tak obden něco zazní, a to se docela dá. Sláva.

Vůbec ty děti jsou dnes tak chytrý, to se člověk nestačí divit. Můj čerstvý postřeh, protože jsem tu měla o víkendu synovce.

Je zajímavý pozorovat, jak si hrají pro změnu kluci a jaké mají starosti. Navíc u toho staršího, který je v první třídě, můžu sledovat, co mě za pár let čeká. Je to sranda.

Sedmiletý synovec mi  hrdě a se sympatickou studijní vášní ukazuje, jak umí vykružovat malé psací „a“, ale  hned v zápětí předvede dokonalý přehled o všech youtuberech a střílečkách. Co mě ale překvapilo nejvíc, to bylo to, že když něco vyhledává na netu, normálně si to napíše. Nezná písmena, ale umí psát celá slova, která se vizuálně naučil.

To jsem vážně zírala, možná by se mohlo přehodnotit, jestli ta děcka dnes nezačít učit číst a psát dřív, protože to je podle mě jediné, jak tak na to koukám, co je limituje a dělí od toho, aby už třeba ve druhé třídě dokázali programovat umělou inteligenci.

Neskutečné, jak se vše zrychluje. Je ale pravda, že rychlost, s jakou si osvojují nové dovednosti, bohužel moc nekoresponduje s tempem jejich emocionálního vyzrávání. Pořád jsou to jenom děti, které potřebují bezpečí a hry.

Totiž poté, co jsem se dozvěděla, že Inominus Rex je kříženec T-rexe, raptora a sépie, následoval sladký požadavek, že by si hošíček přál okrájet z chleba kůrky a udělat na dobrou noc kakavíčko. Takže prostě jasný.

O víkendu jsme se s Lukášem neviděli. Vlastně ani nevím pořádně proč, ale neviděli. Pražák se totiž věnoval svému světu v Praze, nebo kde vlastně byl. Sešla jsem se tak s pár přáteli a užila si i docela pohodový víkend, který je teď už za námi.

Lukáše zítra čeká kineziologické sezení. Poslala jsem ho tam, kde jsem byla sama na podzim, tak jsem moc zvědavá, s jakou se v úterý vrátí.

Mně to tehdy velmi pomohlo. Nedokázala jsem zpracovat křivdu a všechny ty prasárny od svého ex, které mi i po letech navozovaly obrovský vztek hned s prvním jeho slovem do telefonu. To jsem nechtěla. Tak jsem se nechala odblokovat, a od té doby jsem volná.

U Lukáše mi přišlo, že má podobný problém, když se párkrát zmínil, dobře mlel o ní skoro pořád, že má stále ještě v hlavě nějakou bývalou přítelkyni a chtěl by od těch myšlenek osvobodit. Nečekala jsem, že na to kývne, ale kývl a tak jsem mu dala číslo, ať se objedná. Jde tam zítra ve dvě.

31.1

Včera mi to nedalo a udělala jsem pokus. Když mám pocit, že mi někdo lže, jsem neskutečný slídil. Jsem jako moucha, co bude tak dlouho lítat kolem zavřeného okna v touze za světlem, dokud nechcípne vysílením.

A protože jsem možná na tom inteligenčně o něco lépe, než moucha, napsala jsem Lukášovi poměrně odvážnou zprávu přes Whatsapp. Takový výstřel do tmy.

Mezi námi, vůbec to těm mužům nezávidím, jak ty baby dokážou taktizovat. Kdo chce zahýbat a nejde v klidu do bordelu, ten musí mít nervy ze železa.

Napsala jsem: „Na nic se neptám a nic nechci vědět. Chápu, že jsi měl zlý období, byl zraněný a ženský u tebe neměly moc velkou cenu. Teď bych ale byla opravdu moc ráda, abys cokoliv jiného ukončil a soustředil se už jen na mě. Pokud to z nějakého důvodu nejde, tak to chápu, ale nebudu se toho účastnit. Nic na to nepiš, jen se podle toho prosím zařiď. V dobrém.“

Chvíli bylo ticho, potom zaznělo nějaké ok, nebo tak něco a během pár minut si jedna brunetka v jeho přátelích změnila vysmátou profilovku na smrtku s kosou a začala psát komentáře typu: „Svině ti muži.“ Nebo něco v tom stylu, ale s gramatickými chybami, které si už přesně nepamatuju.

A byla to přesně ta, kterou jsem měla ve svém podezřívavém hledáčku jako první. 

Docela dobré divadlo, které jsem vůbec nečekala. Hlavně ale nevím, jestli mám být ráda, že si tak bleskově vybral mě, nebo v šoku, jak rychle tu ženu odpálil. Jak spolu byli dlouho? Co jí sliboval? Jak může být tak krutý? Proč já? V čem jsem lepší? Udělá mi brzy to samé? Není to jen komedie na oko?

To je už normální detektivka. A ty mě nikdy nebavily…

Každopádně nejen, že mi teda ale vlastně potvrdil, že měl paralelně jinou, ale kdo ví kolik jich ještě je, o kterých nevím, které třeba nejsou na Facebooku, nebo umí trpět tiše.

A jak jsem tak nad tím přemýšlela, nějak jsem zjistila, že už mi na něm vlastně nezáleží. Že mě tím ztrácí a že už jsem jinde. Vnímám, že nemám takové muže zapotřebí. Samotnou mě to překvapuje. To dřív nebylo zdaleka tak samozřejmé. Ušla jsem kus cesty.

Za tohle paradoxně vděčím otci své dcery a té hrůze, co jsem s ním prožila. Rozebralo mě to na malé kousíčky, které se postupně složily zase k sobě. Podobně jako tekutý Terminátor, který se uměl roztéct na podlaze a potom se po malých kapičkách zase spojit do lidské podoby. I já se znovu spojila, ale tím novým skupenstvím jsem se stala odolnější. Sice stále toužící po lásce a úplné rodině a ochotná pro muže svých snů se rozkrájet, ale důstojně. Už to je téměř nemožné nechat se dobrovolně očůrávat. Nejde to.

Moc bych si přála, aby se zjevil takový, který mě nebude nutit cokoliv zjišťovat a budu ho prostě jen milovat. Snad to není tak nemožný. Lukáš ale za pár hodin přijede a o víkendu je ten wellness.  Abych řekla pravdu, vůbec se mi tam nechce a nemám náladu s ním ani spát. Uvidíme, co bude.

Jestli mi něco nejvíc nejde, tak v sobě věky držet, co je potřeba řešit. V tomhle jsem zkrátka cholerik.