Z deníku pětatřicítky

9.1

Tak nějak jsem žila v tom, že se v dnešní době už nemůže stát, že by někdo v něčem diskriminoval ženy. Myslela jsem si, že tohle už je dávno za námi a že v civilizovaném světě panuje absolutní rovnost pohlaví. A ono jako vůbec.

Ve vysokých manažerských postech, dobře, tak to řeknu na rovinu, v manažerských postech celkově, je velmi málo žen. A je to tím, že by na to neměly? To asi ne.

Není to tak dávno, účastnila jsem se výběrového řízení na manažerskou pozici do Lidlu. To výběrové řízení se táhlo snad půl roku a mělo asi tisíc kol. Mělo mi být divné, že mezi všemi těmi tvářemi, co dávaly nad našimi výkony hlavy dohromady a že jich bylo, jsem nikdy neviděla ženu, ale v mé nezasvěcené naivitě mi to zkrátka divné nebylo.

Dostala jsem se až do posledního kola, které vrcholilo společným obědem. Dokud nedošlo na strojený přátelský rozhovor, jehož cílem bylo zjistit, na co se ptát u pohovoru nesmí, veškerá fakta hovořila v můj prospěch. Nicméně výrokem, že jsem matka samoživitelka s malým dítětem, jsem si s největší pravděpodobností zajistila rychlou smrt.

Nevadí! A to se nechlácholím jen tak ze zhrzenosti. Skutečně mi to nevadí. V průběhu toho výběrka jsem totiž stejně zjistila, že by mě ta práce nebavila.

Každopádně jsem o téhle své zkušenosti takhle nedávno debatovala s paní, co vodí dítě do stejné školky jako já a její historka mě utvrdila v tom, že ačkoliv se společnost tváří, že rovnost pohlaví je samozřejmost, bohužel se tak opravdu jen tváří. Je stále spousta omezenců, kteří to tak nevnímají.

Vyprávěla mi, že pracuje na finančáku a občas se stane, že jede do nějaké velké firmy něco řešit. A prý takhle byla před Vánoci v jedné skutečně renomované zahraniční firmě, kde jednala se samotným ředitelem a jeho zástupcem. Popisovala, jak své překvapení nad tím, že by měli tak odborný problém konzultovat se ženou, zakrýt zkrátka nedokázali. No a vrchol všeho nastal na závěr, kdy už byly pracovní záležitosti uzavřené. Při společné jízdě výtahem totiž došlo na konverzaci osobnějšího rázu. Krve by se v nich nedořezal, jak byli z té situace štajf. Ředitel vůbec.

Kdyby měl motýlka a bílé rukavičky, mohl by z fleku mezi ty náctileté klučíky do tanečních, co jsou s každou dámskou volenkou rudí až na zadku. Zástupce se ale osmělil a úplně zpocený ze sebe vysoukal otázku: „A tak už máte napečeno?“.

10.1

Ještě jako nezkušená matka s malým miminem, kterému soukromě přezdívám „ležák“, jsem si říkala, že mně se určitě nikdy nestane, abych dopustila, že mi dítě zničí v nestřeženém okamžiku nějakou drahou věc. To pro mě bylo zcela nepochopitelné. To se určitě děje jen lajdákům, co nezvládnou dítě ohlídat.

O tři roky a něco později vyrážím z domu na obchodní schůzku takto:  Nový Huawei RIO L01 má prasklý lcd display a určitě jsem to nebyla já, komu po ani ne týdenním užívání spadl na chodník. Diář je doplněný o nevyžádané více či méně abstraktní ilustrace místy pojaté natolik expresivně, že některé listy jsou prorvané skrz. Peněženka ukrývá v přihrádce na mince ocucaný bonbón a na bundě mám nalepené tetování s motivem jednorožce. Ráno jsem ho, ihned po jeho objevení, drhla vším možným, ale drží opravdu statečně.

A tečku z tím dnešním skóre udělala kadeřnice, ke které jsem se cestou stavila na zastřižení konečků. Našla mi ve vlasech kus modelíny. Poměrně velký kus!

Vlasy jsem si včera doma barvila, takže tam určitě dlouho nebyla, ale trapas to samozřejmě byl. Sebekriticky tedy uznávám, že všechno se s těmi dětmi uhlídat nedá.

Teď už jsem ale z města doma a jsem nadšená. Domluvila jsem si rozhovor pro magazín Quartier, který je novým poměrně luxusním královehradeckým čtvrtletníkem. Měla bych se nacházet hned na dvou stranách jarního čísla, které vyjde někdy v polovině března. Moc milá slečna, už se na to naše společné povídání těším. Teď jen zařídit focení a vymyslet místo, kde by mohly vzniknout ty správně inspirativní fotky s mým ksichtem, nebo jak vždycky říkala má babička a já to někdy ze srandy používám: „ksiftem“.

Vůbec mám zase pár dnů nějakou akčno. Včera jsem vyjednala s místní královnou pravých francouzských makronek, že speciálně pro mě vyzkouší poprvé mandarinkovou příchuť. Má nová knížka se totiž bude jmenovat Mandarinkový deník, aneb Sklapni a tancuj! Takže je nasnadě, že cokoliv mandarinkového se bude následujících pár měsíců báječně hodit.

Taky jsem večer kreslila. Jak jsem si předsevzala o víkendu pokusit se o nějaké rádoby umělecké ztvárnění budoucí knižní obálky, tak jsem se do toho pustila. Člověk by nevěřil, jak ruka za ty roky ztuhne. Jemná motorika nezbytná pro zhmotnění představ nespolupracuje a realita tak za těmi představami jen pokulhává. Asi to chce čas a nějaký trénink. Zase to brzy zkusím.