Z deníku pětatřicítky

7.1

Dnes si bere dcerku tatínek. Prý pojedou sáňkovat nebo co, nevím, ale podstatnou část dne mám jen pro sebe, a to je hlavní.

Vyrážím na domluvený oběd s režisérkou Silvií Dymákovou, které dělám korektury pro Příběhy lidí a cestou mi došlo, že jsem zapomněla originál své kresby, kterou jsem jí měla na společné setkání přivézt.

Většinou komunikujeme přes messenger a tak jsme si řekly, že se neškodí také jednou setkat a vidět se. Seznámily jsme se před více než rokem, když jsem ji požádala, aby se stala jednou z těch, kdo mi pokřtí knížku. Souhlasila a já byla ráda. Od té doby jsme v kontaktu.

Ona je velmi akční, nápaditá a průbojná žena. A jak je tak nápaditá, tak ji právě před pár měsíci napadlo, že bych mohla zkusit namalovat srdce k jednomu z jejích příběhů. Trochu mě to zaskočilo. Téměř od maturity na gymplu jsem nevzala pastelku do ruky, ale kývla jsem na to.

Posledních sedmnáct let jsem byla zahořklá. To zklamání bylo nutný vstřebat. Celé dětství jsem se totiž chystala živit uměním, a během chvíle mi celá ta snová vize zkecla. Dokonce výtvarná výchova byl tehdy i jeden z mých maturitních předmětů.

Jo, vážně se dá maturovat z výtvarky! A není to tak úplně snadný, jak by se mohlo zdát. Historie umění, historie a rozbor architektonických staveb a obhajoba výtvarného projektu. Žádné čmaryky čmaryky na známky, to vážně ne. A jak jsem se tak chystala na dráhu malířky, designérky nebo restaurátorky nástěnné malby, tak se stalo, že mě nevzali ani na blbej peďák, kterej jsem si dala jako úplnou nouzovku. To mě tehdy tak rozhodilo a sebralo, že jsem už na žádné další přijímačky nevyrazila. Vybodla jsem se na celé to umění a šla pracovat do Tesca.

Od té doby jsem opravdu nekreslila, nemalovala a ani keramické hlíny se nedotkla. Občas ze srandy říkám, že jsem maturovala z výtvarky a chystala se na uměleckou dráhu, abych potom vystudovala několik ekonomických škol a devět let pracovala jako logistička. Člověk míní, život mění.

Když je ale něco váš osud, tak si vás to dřív nebo později zase najde.

Silvie mě požádala o grafické ztvárnění srdce pro poslední publikované interview a já souhlasila. A právě cestou na náš společný oběd se zrodila zajímavá myšlenka i v mojí hlavě. Napadlo mě, že když už zase kreslím a překonala jsem tak zřejmě definitivně období vzdoru, tak bych si mohla sama namalovat i obálku pro svoji aktuálně se rodící knihu. Nejen, že mě to napadlo, ale dokonce jsem se tím nadchla. Co nevidět se do toho pustím.

Dnes to ale asi nebude. Odpoledne se totiž chystám do Archeoparku, kde právě probíhá akce s názvem Zima jako v pravěku. To si nemůžu nechat ujít. Do Archeoparku ve Všestarech se chystám velmi dlouho. Už na základce jsem totiž beznadějně propadla Lovcům mamutů, a ačkoliv to byla povinná četba, kterou mnozí na truc sabotovali, já to neskutečně žrala. Po čase tak zase toužím nasát trošku té pravěké atmosféry v podobě různých vykopávek z archeologických nalezišť, modelů pravěkých obydlí v životní velikosti a celé řady dalších poučných expozic. A kdy jindy si vyrazit užít téma Zima jako v pravěku, než když v noci mrzlo, až praštilo a široko daleko je vše pod sněhem. To bude dokonale sugestivní.

Pobavil mě mladý student, který tu jako živý exponát v jednom z výstavních sálů vydělával pazourkem kůži. Zřejmě zvyklý, že každý návštěvník jen proletí, vyfotí se s mamutem a mizí dál, pracoval vždy jen chviličku. Jakmile zůstal sám, sáhl po učebnici a prostoje využíval ke studiu české archeologie. Jenže u mě se trošku zapotil. Nespěchala jsem a četla si úplně všechno. Když už jsem byla v té místnosti asi deset minut, ozval se nesmělý hlásek: "Nevadilo by vám, kdybych už přestal vydělávat tu kůži? Já vydělávám jen, když tu někdo je a už tý kůže moc nemám."

Usmála jsem se a souhlasila. A abych mladíkovi trošku spláchla jeho rozpaky, že jako živý exponát právě selhal, zabředla jsem s ním krátký rozhovor, aby poznal, že na nějaké kůži svět opravdu nestojí.

8.1

S nedělním ránem jsem u snídaně procvakala televizní kanály a objevila, že na Nova Cinema dávají Zápisník jedné lásky. Viděla jsem to stokrát, ale tentokrát to zaujalo i moji dcerku, která se mi usadila na klíně. Romantika jako hrom. Noe s Eli se projížděli na loďce, potom začalo pršet, jak jinak v americkém filmu, když se blíží sex, že ano, a následovala opravdu vášnivá scéna. Oba ze sebe servali oblečení, Noe nesl Eli do ložnice, a v tu chvíli mi došlo, že to asi není nic pro čtyřleté dítě.

„Domi, to není nic pro děti, na to nekoukej.“, snažím se situaci zachránit. „Ale mami, já se jen koukám, jak se radují.“

To mě rozesmálo. „Myslíš, že se radují?“

„Jasně, radují se.“

„A z čeho?“

„Jakou mají lásku.“

Nefalšovaně mě dostala. Není nad dětsky přesné pojmenování situace. To si musím zapamatovat. Příjemně jsem se zasnila. Moc fajn začátek dne.

Ovšem jak se říká, nic netrvá věčně. Brzy se potvrdilo, že když se daří, tak se daří.

Malá dala ohřát do mikrovlnky Barbie v baletních šatičkách, protože se jí zdála zmrzlá. Panenka se začala škvařit, smrdět a roztavený plast jsem potom drhla dolů vším možným dobrou hodinu. To by ale ještě pořád šlo. Hned vzápětí se totiž v dětském pokojíčku zbortila police plná hraček a knih.

Vyrvala se komplet ze zdi i s kusy cihel, odřela podlahovou lištu, rozbila rámeček s fotkou, zlomila dřevěnou mašinku, pár knížek potrhala, a aby toho nebylo málo, při pádu se sebou ještě strhla ze zdi nalepenou dekoraci veselých afrických zvířátek. No, slušný!

To ani rozkousané Crocsy od psiska mě posledně tak nevytočily. Trošku jsem chytla nerva.

Měla to být klidná pohodová neděle strávená návštěvou kamarádky a její dcery. Teď nevím, jestli vůbec zvládneme odjet.

Máma zaslechla, jak nadávám a správně pochopila, že je čas vnučku odklidit a vzít si ji dolů. To bylo moudré. Ještě tak půl hodiny budu šíleně běsnit.

Poté, co jsem se uklidnila a zjistila, že škody nebudou tak hrozný, vydala jsem se s chladnou hlavou do komory pro bednu s nářadím.

Základem každé dámské domácnosti je jedna základní věc. Tou je rozhodně vteřinové lepidlo. Lepí totiž ulomenými gelovými nehty počínaje všechno možné. Já jsem navíc žena sofistikovaná, takže mám doma i Chemoprén a skromné kapesní nářadíčko. Pomocí toho řeším vše.

Takže do boje. Namíchala jsem si sádru, zadělala díry, slepila, co slepit šlo. Vyhodila, co slepit nešlo. No bodejť by ta police držela, když to je na třech šroubech místo výrobcem zamýšlených osmi. To musel vrtat nějakej umělec.

Samozřejmě vím kdo, ale protože od toho umělce budu potřebovat, aby si dal druhý pokus a tu polici přidělal ještě jednou, ani nepípnu. Můj táta totiž mívá ješitné šprajcy, když se řádně nedocení, nebo nedejbože kritizuje jeho neomylná mužská ruka.

Zlikvidovala jsem to z nejhoršího a vyrážíme na plánovanou návštěvu. Skoro se bojím vyjet ven, ale snad už je pro dnešek smůla vybrána.

„Mamí, proč existují lidé? Proč máme oblečení a proč máme oči a proč…“. Běžný cestovní folklór. Sedím za volantem, dcera v autosedačce, ani jedna nemáme možnost úniku, a tak do mě pere jednu otázku za druhou. Pořád lepší, než koledy. Ty už jsou naštěstí na ústupu. Za chvíli jsme ale tam. V noci bylo kolem mínus dvaceti a ty silnice jsou samý led, tak jedu krokem.

Ráda jezdím za kamarádkou Anetou. Jednak proto, že si rozumíme a taky proto, že si rozumí i naše dcery. Domča se s jejich skoro stejně starou Amálkou vždy skvěle vyřádí. Aneta upekla šneky z listového těsta s čalamádou a bylo to moc dobrý. Ona vůbec pořád něco vaří a peče a přitom tolik pracuje. Stíhá toho fakt dost. Někdy se nestačím divit.

Probraly jsme všechno možné i nemožné a strávily u nich skoro sedm hodin. Nejzásadnější bylo, že mě Aneta nakopla, abych napsala Maxovi a pozvala ho k sobě.

A víte co? Já to vážně udělala.

Sesmolila jsem sebevědomé a stručné pozvání na něco dobrého, v rámci které bychom vybrali, kam vyrazíme na ty slibované hory.

A je to. Odesláno.

Fíha, sama jsem se překvapila. To není můj styl, já takhle odvážná nebývám, a hlavně, já přece nikdy muže neuháním. Aneta má ale pravdu, že jsou zkrátka tací, kteří se trošku uhnat musí.

Překvapilo mě, že Max odepsal téměř okamžitě a velmi nadšeně souhlasil. Tak to čumím. Nepolapitelný Max, který nikdy nemá čas, na kterého se stojí fronta a se kterým kolem sebe tančíme už roky, chce reálně přijet ke mně domů a dokonce rád. Tak to napsal. Prima, teď už jen domluvit kdy.

Den plný katastrof skončil celkem pozitivně. Perličkou na závěr byla Lída Baarová, kterou dávali od osmi v telce. Na té jsme spolu s Maxem nějak před rokem zrovna byli v kině. Je to náhoda, nebo že by nějaké znamení?