Z deníku pětatřicítky

5.1

Začínám trochu chápat, jak asi bylo Simoně Stašové, když vyhazovala v Románu pro ženy Pažouta z dětskýho pokojíčku. Dnes mi napsal dvacetiletý syn mé spolužačky z vysoké. Musela jsem si protřít oči, jestli se mi to nezdá. Léta jsem o něm poslouchala, jak si nechce čistit zoubky, že ho bolelo ráno bříško, nebo že by si Rostík přál k narozeninám masku Spidermana. A najednou prý: „Hledám milenku, přijedu kamkoliv…“. To by asi máma koukala, kdybych na ní ráno bafla v koupelně.

Bavím se tím a potom mi došlo, že mám vlastně taky dceru. Jestli mi jednou takhle přivede domů nějakého mého vrstevníka, nebo nedejbože některého z ex, tak to už se tak bavit nebudu. „To není Pažout, to je Oliver, mami…“. Chápu, zcela chápu, že to musela být rána nejtěžšího kalibru.

Tak jsem vděčná, že jí tu mám teď u sebe v princeznovských šatech a zatímco mi maluje na nohu fixem hadí rodinku jedoucí autobusem na výlet, tak si v klidu smažím bramboráky.

No jo, bramboráky. Od pondělí zase najíždím na původní režim s trenérkou. Budu fotit nekalorická a výživná jídla a dělat svižné procházky. Už jsem se poflakovala dlouho předlouho. A angličtina to samé. Od příštího týdne se zkrátka začíná pořádně makat. To jsem byla ráno na Facebooku ta nejmoudřejší, tak mi to patří. Fanouškům e-shopu s kosmetikou jsem básnila o skvělých přípravcích na hubnutí do plavek, které sama používám a fanouškům koučovací stránky jsem zase tvrdila, jak má jít dobrý kouč příkladem. Tak a teď mi to patří, musím začít cedit krev a skutečně tím příkladem jít. To bych jinak byla úplně trapná.

Jestli to ale teď působí tak, jako že nic nedělám, to zase prr. Dnes jsem nezahálela. Expedovala jsem fůru objednávek, dopsala objednaný článek o pražských obchodních centrech a odmítla členství ve spolku Moudrých podnikavých žen, nebo Spolku moudrého podnikání či jak se ta parta jmenuje. Zatím mě nepřesvědčily dámy, že by mi za mé peníze řekly něco nového. Třeba příště.

Domluvila jsem si koučování a taky setkání s jedním redaktorem, protože začínám plíživě pracovat na propagaci své nové knížky. Požádala jsem kamarádku, která je talentovanou výtvarnicí, aby mi namalovala přebal, a dokonce jsem oslovila protekčního spratka, jak sám sebe Pavel Novotný nazývá, jestli by mi budoucí knihu nevydal. Šéfuje nakladatelství, tak proč ne. Líná huba, holé neštěstí. Zkusila jsem to.

6.1

Jaké ve vás vyvolávala pocity pohádka Hrnečku vař? Měli jste na tu kaši, která se valila vesnicí, strouhou a po polích, chuť? Já moc ne. Představovala jsem si tu hlínu a kamení, které by cestou nabrala a bylo mi jasné, že by taková kaše pěkně chřoupala mezi zuby. Co by malá milovnice krupicové kaše jsem tak byla díky této pohádce notně otrávená. Taková škoda surovin...

To byla má první ranní asociace, když jsem se zadívala z okna na tu pohádkově bílou zimu, zatímco jsem usrkávala detoxikační čaj z horských bylin. Ani nebyl tak hnusný, jak jsem od něčeho tak zdravého očekávala.

Musím si ale dát ještě kafe a pořádně silný, protože ten hroznej čokl celou noc rafal. Člověk by nevěřil, jakej kravál může takové subtilní tělíčko vytvořit. Tón, který projde přes troje dveře z masívu. Strašný. A skutečně celou noc!

Když jsme ji před Vánoci s kamarádkou přivezly, byl to odevzdaný ustrašený uzlíček, co nevydal dobrý týden ani hlásku. Říkali jsme si, jak si ji necháme v domě, když je tak nenáročná, tichá a hodná. Tak včera už táta zaměřoval rozteč mezi plotovými plaňkami, protože jakmile dolů natáhne pletivo, aby jezevčík nevzal roha, bude hezky venku. Taková tortura, prostě se to tu s ní nedá.

Jen mně osobně už dvakrát načůrala na plovoučku, vykadila se do kabelky a rozkousala mi nové malinové Crocs. Se mnou má šlus!

A co dělá náš čtyřlístek? Mirek mlčí, asi pochopil. Lukáš mi začal skládat básničky, které mi posílá přes Whatsapp, každopádně bez jakéhokoliv posunu, že by se chtěl třeba vidět nebo tak něco. Je ze čtyřlístku nejvíc sexy a tak mě tím svým zájmem nezájmem přivádí doslova k šílenství.

Max nejspíš odletěl na Krypton poradit se, jak zachránit planetu, neboť pro něj aktuálně opět neexistuju a Pavel? Tak Pavel se nyní dostává do vedení, protože mě včera pozval na večeři. Dobrá tedy, půjdeme na večeři. Mám totiž ďábelský plán, tentokrát se karta obrátí a nebudu mít na zaplacení zase já. Schválně jak zareaguje.

Teď ale mažu do města koupit Dominice její první dětské lyže. Odpoledne je půjdeme vyzkoušet za vesnici na kopec. Teda pokud tam nebude narváno. Ať žije polabská nížina. Kopce jsou tu nedostatkové zboží.

Ještě na tom teda nejsme tak zle, jako třeba v Lotyšsku, kde museli v hlavním městě Riga kopeček na sáňkování dětem, aby od nich byl v zimě klid, uměle navozit. Tak nám to alespoň říkal průvodce. Vytvořili ho a hned záhy se stal nejvyšším bodem v celém městě a možná i nejvyšším široko daleko. Nebo když jsme u Amsterdamského letiště Schiphol spali v hotelu o nadmořské výšce mínus šest metrů pod mořem. Ano, i to je možné, když přehradíte moře a vysušíte si kus pevniny, na které začnete stavět. To jsme tu zase s těmi kopci na tom ještě dobře.