Z deníku pětatřicítky

 

24.12

Ale tak jo, Štědrý den byl fajn. Nijak extra tento den neprožíváme a žádné původní zvyky už téměř neděláme. Jíme řízek a salát a dáváme si dárky. Klasika stejná jako v mnoha jiných rodinách. Můj 35. Štědrý den byl poklidný a slavnostní, ale s takovou divnou depresivní pachutí. Nemít tu čtyřletou holčičku, které jsem chtěla vykouzlit krásné Vánoce, totálně to celé sabotuju.

V noci se mi zdálo, že jsem čekala dítě s Babišem a jeli jsme spolu na víkend na Orlí hnízdo. Docela úlet, ani mě vlastně nenapadá, co by tento sen mohl symbolizovat. EET se mého podnikání zatím netýká, aby mě děsil i ve spánku. Obvykle si sny ani nepamatuju, to jen ten dnešní mi překvapivě utkvěl. Zajímavý.

Možná to bylo tím, že jsem nespala sama, ale spal se mnou v posteli narušitel. Tím narušitelem byl pes!

Ti, kdo mě znají, teď asi spadli ze židle, ale nekecám. Vážně jsem si pustila do svého sterilního bytu živé zvíře, a dokonce bylo i v mé posteli. Náš nový přírůstek do rodiny - fenka Dinka si mě zkrátka vybrala jako vůdce smečky a totálně se na mě upnula. Všichni se tomu sice smějí, ale mě už smích celkem přechází. Od včerejší společné procházky po místním lese se stala klíštětem, které se na mě přisálo a ne a ne se pustit. Kopíruje od rána do večera každý můj krok. Ať se hnu, kam hnu, je zhruba půl metru za mnou. Jakmile se jí v tom zamezí, třeba že by se někde zavřelo, tak u těch dveří oddaně stojí a čeká na mě. Je to sice úžasně krásný a dojemný, ale kapku neúnosný. Nevím, jak to půjde dál. Doufám, že se jí podaří nějak přeprogramovat na svého původně zamýšleného páníčka, tohle přece není normální. Nebo je? Já nevím.

Teď už je jedna po půlnoci, já tu sedím sama u tv, piju víno a říkám si, jakou mám smůlu na chlapy.

Lukáš, ten z té Prahy, jak si píšeme díky seznamovací aplikaci Tinder, a je to muž, co se mi po dlouhé době opravdu líbil, mi pošle fotku, jak sedí u stolu se svým synem včetně celé rodiny své přítelkyně/manželky a tváří se u toho jako měsíček na hnoji. Takže mi je ve vteřině jasný, že tady někdo kecá. Internet je plný ženáčů, co zahání nudu anonymním flirtováním, to je ta lepší varianta. Potom je tu skupina druhá, a to jsou ti, co to mají koule dotáhnout i do konce. Takže tu nic netušící unavenou ženušku domácí, co celodenně pečuje o malé dítě, klidně podvádí. Obojí je hnus a trestala bych to doživotím. Pardon, to ze mě mluví trošku to víno. Normálně jsem celkem lidumil. Ale takoví muži mě štvou.

Jednou se mi dokonce stalo, že mě zval na rande týpek, co měl ženu v porodnici. Netušila jsem to, a poté co jsem to zjistila, jsem ho hnala svinským krokem. Čekal rok, než dostal odvahu se mi omluvit, jak se mě bál. Uznávám, nechala jsem se trochu unést. Snad nikdy jsem na nikoho tak nezvýšila hlas, ale to se není čemu divit. Tnul do živýho chlapec. Vím, jaké to je být v porodnici, zatímco otec dítěte slídí kolem jiné sukně.

To i ten polygamista miliardář Janeček má v předmanželské smlouvě se svojí ženou, že v období jejího těhotenství a šestinedělí ji bude věrný. Jak šlechetné, chtělo by se ironicky poznamenat, ale já to oceňuju. Alespoň je upřímný. Každej druhej ženáč zahejbá tajně a přitom se prsí rozjásanými rodinnými fotkami na sociálních sítích. Janeček je podle mě frajer. Nechtěla bych ho doma, ale frajer to je.

26.12

Domča je až do zítra u babičky a dědy a já mám pro změnu zase příliš nějak volného času. Probrala jsem staré fotky z cest. Teď koukám na letenky a říkám si, že bych někam vyrazila. Jen tak si s tou myšlenkou pohrávám. V lednu je třeba zpáteční letenka do Londýna jen za sedmnáct set. To je tak lákavé, že by? Nebo si za ty peníze od Ježíška koupím nové lyžáky a vyrazím spíš do Alp? Nevím, zkrátka mám chuť utéct.

Na výtvarném semináři na gymplu nás profesorka učila poodstoupit si čas od času od svého obrazu na stojanu zhruba dva až tři metry. Ta vzdálenost prý pomůže uvědomit si, co tomu chybí, zkrátka co je špatně. Často si na to vzpomenu, když něco tvořím a nejčastěji si na to vzpomenu, když jsem v zahraničí.

Jak si totiž chcete poodstoupit od svého vlastního života? Jedině cestováním. Čím jsem starší, tím častější mám potřebu odjíždět, abych se přesvědčila, co tomu mému životu chybí, nebo co je špatně.

Mám totiž pocit, že toho je špatně moc. Seznam novoročních předsevzetí budu muset napsat na toaleťák, aby se mi to někam vešlo.

S Lukášem jsme si včera vyměnili pár zpráv a trošku si to vysvětlili. Stejně mám ale pocit, že mi na něm něco nesedí.

Pamatuju, jak jsem takhle jednou vyprávěla svému letitému kamarádovi o nějakém novém objevu, že z toho seznamování nemám dobrý pocit, jen ještě nevím proč. On mi na to tehdy řekl: „Pokud z toho máš blbej pocit, tak to tak bude.“ Takže si to říkám i teď. Pokud z toho mám blbej pocit, tak to tak asi bude.

A proto teď končím a jdu se trošku namalovat, neboť za hodinu mě čeká káva s Mirkem. Vůbec ho neznám, nikdy jsem ho neviděla, jen jsme si napsali pár neutrálním vzkazů. Máme nějaké společné známé, takže si říkám, že obchodník s bílým masem nebo drogový dealer to pravděpodobně nebude. Musím prostě vypadnout nebo se tu z toho ticha a přitroublých pohádek zblázním.