Je velmi chladné ale prosluněné nedělní odpoledne. Vracím se domů a vcházím do vchodu. Obvykle tento úsek proletím, ale tentokrát mě zaujala malá rostlinka.
Stála v květináči u poštovních schránek. Byla úplně obyčejná, tenký stonek s pár listy. Až na to, že v ní byla zapíchnutá špejle a na ní cedulka s nápisem: „UJMI SE MĚ!“. Kde kdo by šel dál, ani by se nad tím nepozastavil, někomu by to přišlo milé, jiný by se jí skutečně ujal, já se nad tím zamyslela. Není to tím, že bych třeba neměla nic jiného na práci nebo o čem dumat. Řeším poměrně dost závažných věcí celkem často. Nejen v práci, ale i v soukromém životě.Ale ty mi nečiní takový problém, jako podobné maličkosti. Jednoduše mi nejde do hlavy ten důvod, proč jí tam někdo dal. Pokud té osobě stála za úsilí s psaním cedulky, jejím lepením na špejli a odnesením až do vstupního prostoru, kde je největší pohyb lidí, určitě k ní musela mít vztah. Pokud ano, proč se jí zbavovat. Nemyslím, že by mohla natolik překážet nebo vadit třeba při stěhování. Když mám k rostlince pouto a musím odjet někam, kde jí nemůžu mít, napadá mě nemocnice nebo delší pobyt v zahraničí, pak by asi bylo lepší, dát ji někomu, o kom vím, že u něj bude v dobrých rukou. Pokud ovšem někoho takového mám, jistě. Jaká je ale jistota, že v tom vchodu neskončí v pytli na odpadky úklidové čety nebo jako prostředek krátké pubertální zábavy dospívajících kolemjdoucích. Už vidím, jak je zaujme, několikrát s ní po sobě hodí, pak si vynadají za hlínu ve vlasech a zašpiněné oblečení, přičemž květináč jim na pár vteřin poslouží jako fotbalový míč, do kterého třikrát kopnou, než je to omrzí a půjdou dál. Je to risk. Taky jsem zvážila možnost vrozené šetrnosti a syndrom „nikdy nic nevyhodím“, jenže proč tedy vystavit „něco“, co je mi líto vyhodit napospas nebezpečí, že to vyhodí či jinak znehodnotí někdo jiný. To si odporuje. Dobře, dejme tomu, že nejpravděpodobnější je to, že někdo jí už nemohl mít doma a proto jí takto nabídl v dobré víře, že najde náhradní domov. Potom mě ale dojímá ten optimismus a přesvědčení, že v našem vchodu žijí ještě nelhostejní jedinci. Po šesti letech, co tu bydlím jsem tento názor víceméně ztratila. Sice mi pořád není a asi nikdy nebude jedno, že sídliště je plné odpadků, městské úklidové služby se činí, pravda, ale nemohou tu být bohužel denně. Že v případě, že se vymalují společné prostory nebo něco natře či opraví, je to víceméně jen otázka pár dní, než je to zase zdevastované. Že každý za sebou zavře dveře od bytu a nezajímá ho, co je za nimi. Nepatřím mezi ně, ale je to boj s větrnými mlýny. Ta kytka, to byla zdánlivě úplně nepodstatná věc, ale mně to přišlo, jako když zaměstnáte kriminálníka po výkonu trestu, který dostal za nezdařilou bankovní loupež a svěříte mu větší hotovost na pár dní do úschovy. Třeba se poučil a ta důvěra, kterou dostal je pro něj taková výzva, že ani na chvíli nezaváhá sejít zase na zcestí a s penězi utéct, ale v pořádku je vrátí. Nebo je prostě nepoučitelný a řekne si, co, stejně to mám napsané na čele, že jsem špatný, tak proč se marně snažit dokazovat opak. Těžko říct, každopádně jak to dopadlo s malou rostlinkou se nedozvím, ale co je jisté, dnes ráno už tam nestála.
