Není to tak dávno, co se mi dostal do ruky písemný dotazník, který jsem vyplňovala a musím říct, to byla fuška. Je možné, že zapomenete psát?
V momentě, kdy jsem se opravdu zarazila nad tím, jak se píše velké psací "F" jsem se zastyděla. No nakonec jsem to vyplnila, ale písmena byla kostrbatá a po těch pár slovech mě ruka vyloženě bolela, jako kdyby vykonávala tento zcela nepřirozený pohyb poprvé v životě. Byl to pro mě důvod k zamyšlení. Jsem člověk, který s psaním neměl nikdy problém, ať už jako školák nebo student na střední či vysoké. To bylo sešitů, papírů plných přednášek a nejrůznějších písemných prací. V sedmnácti letech jsem si zlomila dost ošklivě levou ruku a jakožto levák jsem protě psala pravou. Kvalita nebyla nic moc, ale šlo to. Tempo se brzy zrychlilo a tak jsem realizovala i slohová cvičení ve stejném časovém úseku jako ostatní a nikdo se nad tím nepozastavil.
Začala jsem chodit do práce a studovat dálkově. Najednou jsem přestala potřebovat psát. Absolutně nepostradatelnou součástí mé existence se stal počítač, notebook, na veškeré dopisy používám mail, na pozdravy a přání svým nejbližším telefon, sms a mms, diář mám taktéž elektronický, stejně jako přístup na své účty. Karty mi postupně vyměnili za chipové, takže už nikde není vyžadován můj podpis. Veškeré informace, které potřebuji si můžu stáhnout v textových souborech a vytisknout, je-li nutné k nim doplnit nějaké poznámky, není problém si je k nim v pc dopsat. I nejrůznější přihlášky, objednávky, nákupy a rezervace uskutečňuji přes internet. V práci mám razítko se svým podpisem.
Kde je to kouzlo, kdy jsem si se spolužačkou při hodině posílala psaníčka, dnes si jednoduše zatextujeme nebo předáme zprávu přes icq. Ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy dostala opravdový dopis do schránky. Jako malá jsem si občas tajně prohlížela krabici s maminčinými dopisy, dopisy, které si psali s tátou, když byl na vojně. Moje dítě si tak akorát vezme cd a prohlídne si soubory ve wordu. Všechno to přišlo tak nějak samo, postupně a člověk to vítal. Jen si tak říkám, budou se nám jednou děti smát, že jsme se učili v první třídě psát, ručně, opravdu perem a na papír. Uvidíme. Nebo třeba už ani neuvídme, ale rozhodně to nastane. Je to prostě vývoj, který se nedá ovlivnit.
Těžko říct, jestli je to škoda. Byla škoda, že se přestalo chodit rozsvěcet lucerny v ulicích a rozmohlo se v současné době už zcela běžné veřejné osvětlení. Stejně jako dnes nutím psát mámu azbukou a dědu těsnopis a žasnu nad tou dovedností, tak třeba i já se dočkám toho jak se kolem mě sesedne skupinka a řekne: "Jé, napiš něco, pojďte se všichni podívat, ona fakt píše."
