Den jako každý jiný, vracím se městem z práce. Je poměrně brzy, provoz je ještě plynulý a dá se jet svižně. Směrem ke křižovatce zaujme moji pozornost nazdobené obchodní centrum.
Nemám náladu nakupovat, ale vědomí, že doma není nic k jídlu, a že takové čínské nudle se zeleninou by vůbec nebyly špatné, to mě poměrně nadchne. Moc času mi to nezabere. A mohla bych si k tomu ještě půjčit jeden nebo dva filmy na dvd a udělat si příjemný večer. Výborně. Dám blinkr doleva a přeladím stanici v rádiu na něco dynamičtějšího. Usmívám se a šinu si to do Futura. Cesta najetá i poslepu. Samozřejmě hned po vjezdu, kdy letmo změřím obsazené přízemí patrového parkoviště a automaticky si to mířím do jedničky, dojde na brzdu. Tři auta, co měla stejný nápad jako já, také zastavila. No jistě. A je to tu. Parkovači v jedničce to zase zasekali. Nejsem cholerik a chronicky pospíchající člověk, ale něco mě za volantem přecijen rozhodí. Přesně tohle nesmyslné parkování. Všichni se snaží ustájit svá vozidla v této části parkoviště a jde absolutně mimo moje chápání, proč. Kdo znáte Futurum v Hradci Králové, víte, že má tři parkovací podlaží. Nejvíce místa pro komfortní parkování je bezesporu na střese, ale tam skoro nikdy nikdo nestojí. Nebo jen pár aut. Pochopím, že třeba návštěvníci ze vzdálenějších měst netuší, že je ještě střecha, ale co ti místní. Tento objekt tu stojí léta letoucí. Chvíli po tom, co si Pardubice myslely, že jsou "zase na koni" se svým Grandem. No prostě jedna velká davová psychóza. První patro je docela stísněné, plné sloupů, úzká parkovací místa, spousta zatáček a uliček. Pro zkušeného řidiče asi poměrně přijatelný test dovedností za volantem, ale takový dušičkový řidič nebo žena na mateřské, co si jednou půjčila auto od tchýně a vyrazila do města, to je velký oříšek, couvat, otáčet se, a vůbec, to nejhorší, z té jedničky vyjet. Vytočit to na sjezd dolů. Ale musí tam parkovat. Když se někoho náhodou zeptáte, proč nejede na střechu, tak neví. Neodpoví vám na to. Zkuste to někdy. Často stojí i na chodníku nebo na místě, kde je zastavení zakázané, ale střechu nebrat. Kdyby to bylo alespoň blíž ke vstupu, byla tam jistota dostupnosti nákupních vozíků, účinná ostraha nebo tam dávali něco zadarmo, tak neřeknu. Kroutím hlavou nad tímto fenoménem už delší dobu, ale teprve včera jsem se zamyslela. Lidé se shlukují do skupin, podvědomě, vytváří neosobní sociální vazby. Narozdíl od kontaktních zvířat, která členy society s naprostou přesností identifikují, je člověk v tomto směru shovívavý. Vstup i výstup je dobrovolný, ale instikt tyto shluky tvořit, ten v lidech je neomylně. A lidé, kteří to odmítají, vyhýbají se tomu a víceméně to i odsuzují, těm bych přiřkla synostizofobii. Pátrala jsem v nespočtu fóbií, najdu-li nějakou, která vystihuje a přesně definuje ten strach, o kterém mluvím. Je to jakási směs touhy vybočit z mainstreamu a potřeba vetovat neúčelné agregace lidí ve zvýšené koncentraci. Takže rozkrájíme jednu klaustrofobii, přidáme k ní dvě lžíce agorafobie, špetku obsedantně kompulsivní poruchy a to celé osmažíme na oleji ze sociálních poruch a vznikne synostizofobie. Je to neškodná fobie, která neohrožuje ničí život a projevuje se tím, že jednoduše nejdete tam, co dav. Ohrozí vás to akorát tak, že nepotkáváte často své známé, pokud nejsou stejně orientovaní, jinak asi nijak.
Uvedla jsem příklad parkoviště, ale to je jen kapka v moři. Vídám to na každém kroku. Jste na prohlídce zámku a někdo nakoukne do výklenku, který je za rohem. Ostatní to udělají také. Nic v něm není, řekne vám to průvodkyně, ale ukažte mi někoho, kdo z lidí se tam nepodívá. To samé určité podniky typu restaurace. Potkám někoho, kdo není ze stejného města a zeptám se ho, které z míst tu zná. V převážné většině zaslechnu: Knihomol, Sport Café a obvykle ještě na Staré Poště. Proč? Protože tam většina lidí chodí. Proč? Nevím. Samozřejmě jsem tam byla. V době, kdy jsem si byla jistá, že nebude plno a šla prověřit důvod. Co tam je tak lákavého? Nic. Absolutně normální prostředí, průměrná kuchyně, průměrné ceny, průměrná obsluha. V pořádku by to bylo, kdyby to nebylo tak strašně trendy a kdyby tam nebylo ve večerních hodinách beznadějně natřískáno. A to vedle může být restaurace ze zlata a mohou tam lítat pečení holubi vzduchem, ale dav je dav. Díky, ne. Samozřejmě by mi to bylo jedno, ať se tam klidně ušlapou, ale kdyby mi pak kvůli tomuhle srocování nekrachovaly mé oblíbené, prostorné, nepředimenzované podniky v jejich blízkosti.
Stejně tak jako se nepůjdu rvát do fronty na cosi v akci, klidně si počkám na další autobus než stát na někom cizím a nebudu sledovat Ordinaci v Růžové zahradě, tak mě nikdy nikdo nedonutí parkovat v prvním patře parkoviště Futura. Levnější chleba nebude, nikomu to neprospěje, nikomu nepomůže, ale od čeho bych měla blog, kdybych si tu ani nemohla od srdce postěžovat. Ať už je to závažná věc nebo úplná prkotina. A tak říkám, milý deníčku, chápeš to?
