Své mámě chci říct díky

Mami, budeš mít narozeniny. Kulaté, takové ty zásadní. Neboj, v tvém případě se to může říct nahlas, ty totiž stárneš nějak jinak, řekla bych obráceně. 

 

Máš postavu, kterou by ti mohla leckterá dnešní teenagerka závidět a útočící první –sátka ti sluší stejně jako těch pár vrásek, které tě trápí a já myslím, že zbytečně. Když jsem kupovala nějaký ten dárek, přemýšlela jsem, jak ti ještě udělat radost. A chci ti poděkovat. Ne předtištěným přáním, ke kterému doplním jen svůj podpis, ale tady. Na místě, kde už nějaký ten měsíc píšu o svých dojmech, pocitech a občas i názorech. Neumím zpívat a ani skládat básničky, nevydělávám statisíce, abych ti dala dárek, jaký si zasloužíš, ale protože méně je někdy více, tento článek je jen pro tebe.

Děkuji za to, že jsem, že jsem taková jaká jsem a že jsi u toho nechyběla. Nebylo a není to s námi lehké, ale ty jsi obstála. Vždycky a s neuvěřitelným pochopením, pečlivostí, oddaností a láskou.

Děkuji za ty probdělé noci, když jsem byla nemocná, za ty krásné Vánoce, na které jsi neměla moc peněz, ale dokázala jsi je ušetřit na úkor sebe. Díky za to dětství plné pohádek, her, fantazie a za ty nekonečné hodiny, kdy jsme rozebíraly má nesmyslná dětská trápení. Děkuji, že jsi vydržela ty rodičovské schůzky, kde tě ne vždy úplně potěšili. Děkuji, že jsi dokázala přežít mou šílenou pubertu plnou průšvihů a zvratů. Že jsi obětovala víkendy a vozila jsi nás z diskoték, disko bruslení, tanečních a dalších akcí, na kterých nechybět tehdy znamenalo otázku života a smrti. Že jsi měla pochopení pro mé kluky, prožívala se mnou každou zamilovanost a utěšovala mě při rozchodech. Půjčila jsi mi nemalé peníze, když jsem je nutně potřebovala a byla jsi se mnou, když mi bylo nejhůř i teď, kdy jsem dospělá. Nemůžu a ani nechci všechna ta gesta a reakce vyjmenovávat, ale byla a jsi neuvěřitelná.

Táta měl samozřejmě také svou podstatnou roli, ale toto je jen o tobě.

Možná že jsem o tom nikdy nemluvila, ale jako dítě mě dokázala panicky rozbrečet jen myšlenka, že by se ti mohlo něco stát a už bych tě neviděla. Že má maturitní písemná práce na téma: „Bez čeho, koho, si nedokážu svůj život představit“ byla o tobě. Že první myšlenka, kdy jsem to naprala s tvým autem do sloupu a měl se mi promítnout celý život před očima, protože jak přihlížející prohlásili, byl to zázrak, že jsem to přežila, tak ta patřila tobě: „Je hrozné, že budeš muset jet ráno do práce autobusem, venku mrzne, spojení k nám je velice nespolehlivé a také to znamená o  dost dřív vstávat.“ Také mě mrzí, že se tolik obětuješ pro druhé, pro své pacienty a další jedince z nichž to ocení jen mizivé procento. Kdykoliv se k tobě někdo nezachová fér, mám chuť mu to vrátit, mám chuť se za tebe bít. Ale mnohdy vím, že ty bys to tak nechtěla.

Jen doufám, že přijde chvíle, kdy ti budu mít šanci vše vrátit a nějak se odvděčit, ale na to by mi nestačil asi ani celý život. Jsi ta nejlepší máma co jsem mohla mít a chci abys to věděla.