Svatba sem, svatba tam – všude kam se podívám

No fakt, wedding mánie. Nebo se to zdá jen mně. Teď sice za největší trend považuji baby boom. Je moderní plodit, rodit a všude se tím prezentovat. 

 

Ale jen ploďte, protože jestli je pravdivý děsivý průzkum zveřejněný v jednom pořadu v televizi, že snad nebude díky rapidně klesající pohyblivosti spermií do padesáti let plodný běloch, pak je to potřeba. Celebrity nám dávají jasný vzor, ale svatby rozhodně nejsou nijak pozadu. Proč vlastně ne. Je hezké, když si lidé stvrdí tímto tradičním aktem svou vzájemnou lásku, věrnost a oporu a to před svými nejbližšími. Hlavní aktéři dostanou svou pozornost, hosté se pobaví a svatební průmysl si namastí kapsu. Ale už je toho nějak moc. Ještě abychom okopírovali od západních idolů obnovování slibu, to už by se vůbec jen těžko hledal den, kdy nezaslechnete, že někdo někde něco podobného nechystá. 

Dnes mají moje rodiče 28.výročí a když jsem o tom říkala dědovi, odvětil: „Jenom? To my už s babičkou měli 53., to je teprve výdrž.“ A měl pravdu. Proč se tolik lidí bere, když se pak rozvádí. Nerozumím tomu, ale nechci se tím zabývat víc, než jen, že nastíním úryvek z jedné krátké internetové anonymní komunikace.

Vedla jsem onehdy konverzaci s jistým neznámým mužem na chatu, a vyzvídala důvod jeho osamělosti. „Asi za to může ten prst“. Ptám se, co tím myslí, jaký prst. „No, nemám ho, to asi vadí.“ Aha, chci být zdvořilá a taktně se dotazuji, jak se mu to přihodilo. „Šel jsem na fotbal, věšel síť do brány, o snubák se mi zachytil prst a při seskoku jsem si ho svojí vahou utrhl, do nemocnice jsem přijel příliš pozdě a nešel už nijak přišít, tak ho nemám. Nějak jsem za tím začal vidět znamení a rozvedl se.“ Nevím jak velká míra nadsázky bylo v jeho příběhu, ale ti vnímavější pochopí, co jsem tím ironicky chtěla o celé problematice rozvodovosti říct.

Ale dál k tomu, kde ještě zaznívají ta dvě ANO. Za čtrnáct dní mě čeká svatba mé sestřenice. Půjdu tam moc ráda, protože to si myslím, je vztah, který bude s množstvím oslavených výročí v naší rodině obstojně konkurovat. Mají jednoduché a přitom pěkné a neotřelé svatební oznámení, žádné kýčovité zlaté písmo, veršíky, holubičky, srdíčka, siluety při západu Slunce a podobně, ale už jen bohatě stačí vidět výrazy a je jasné, že se mají rádi.

Příští týden se mi vdává kamarádka a když jsem se pro ní informovala na možnost návštěvy svatebního salónu NASTÁVAJÍCÍ švagrové mé kolegyně, ukázalo se, že se musíte objednat, je nával. Termín na radnici musíte zajistit hodně dopředu a to i v dnešní době, kdy je toto místo pro oddávání poměrně přežité. No fakt, bílé šílenství. A to už není o bílé vlastně ani moc řeč. Před týdnem jsem potkala svatební průvod, kde ženich a nevěsta byli oblečeni jako Hurvínek a Mánička, prima recese.  Každopádně, když se asi před dvěma měsíci ženila má první láska a hned po něm mi dorazilo oznámení od  jedné sousedky, zašla jsem do papírnictví pro svatební gratulaci a jak jsem tam tak stála, chmatla jsem jich hned hrst,  protože jak se tak dívám, určitě je letos upotřebím.

Dnes píšu tento článek, protože jsem právě přijela od rodičů, kde jsem chtěla užít klidu a odreagovat se od rušnosti města, ale nestihla jsem oběd, protože jsem potkala dva svatební průvody a vlastně ani poté se klid moc nekonal, jelikož se ukázalo, že lidé shlukující se na návsi a romantické písně linoucí se z veřejného rozhlasu jsou předzvěstí velkého veselí, které bude panovat, až dorazí svatebčané.

Na závěr bych chtěla říct, pod heslem „když je něco pěkné, není toho nikdy dost“, že jim všem přeji, aby jim to vyšlo, ze srdce, také co nejkrásnější průběh veselky a hlavně, aby si mohli jednou před vnoučaty říct: „28. výročí, teprve…“.