Rok Patrika

(9/11) Další díl novely o šikovném podvodníčkovi, o lásce, ale hlavně o zmařených iluzích a o domácím násilí. Autobiografické vyprávění o tom, co může potkat každého...

Konečně je tu víkend. Patrik včera prstýnek skutečně koupil. Je to stříbrný, masivní kroužek, který má kolem dokola šest zirkonů. Je celkem těžký a navíc mi je trochu velký, ale to vůbec nevadí. Předal mi ho, jako kdyby mi podával síťovku s litrem mléka, deseti rohlíky a dvaceti deka Eidamu v celku. Jen tak, v krabičce, “na“ byla celá žádost o ruku. Hmm, no jasně, že to mohlo vypadat jinak, ale není konstelace na inscenování důmyslných scének. Navíc si ani v této poloze neumím Patrika představit, to není jeho styl. U nás je to stejně jen formalita. Bude svatba a tu si naplánuju od A-Z přesně podle svých představ. Všichni říkají, že nejhorší co může být, je vdávat se těhotná, takže musíme pohnout, aby to nebylo ještě tak vidět. Mám spoustu nápadů. Vidím lesní mýtinu v teplé letní noci. Všude je spousta svítících lucerniček. Kráčím v jednoduchých bílých šatech k oltáři, který je vytvořený z volně naskládaných kamenů. Jsem jako Marianna, která si bere svého Rodina Hooda. Všude voní jasmín. Jsou tu všichni, celá rodina, přátelé a každý se raduje z mého štěstí. Sní se to hezky, ale teď ještě přeměnit své představy ve skutečnost. Jaké vůbec zvolíme datum? Musíme to začít řešit opravdu co nevidět.

„Alí, tak se oblíkej, řeklo se, že po snídani vyjedeme na ten Petřín.“ Hlásí Patrik a zakousne se do chleba s lovečákem. Máme vlastně v plánu výlet, to je pravda. „Jasně, jen na sebe něco hodím a razíme.“ Já skoro nic nesnědla, mám žaludek jako na vodě a vůbec na nic nemám chuť. Nemám ani náladu se nějak strojit, takže jen obyč triko, mikča, outdoorové kalhoty a sportovní boty. Počítám, že se trošku projdeme a na podpatcích toho moc nenachodím. To mě vždycky baví ty filmy, kde hlavní hrdinka skotačí celý den na deseticentimetrových jehlách, honí v nich lupiče nebo utíká pralesem před kanibaly. To určitě. Párkrát v životě jsem se inspirovala heslem, že pro krásu se musí trpět a vyrazila na pohybově náročnou akci v podpatcích. Poprvé jsem si vyrobila ošklivé podlitiny a puchýře na chodidlech, o čemž jsem vůbec nevěděla, že je to možné. Podruhé to skončilo višňákem a několikadenní neschopností chodit díky flegmóně ze zanícených odřenin. Třetí pokus zatím neplánuju.

 „Alunko, tentokrát jedeme tvým autem jo, já jsem si večer čistil  tapecírunk a ještě to nevyschlo.“ „Jasně, a jak jsi byl večer pro tu pizzu, natankoval jsi za ty peníze, co jsem ti dala? To jinak nedojedeme ani k pumpě.“ „Samozřejmě, že natankoval, za dvě stovky. Už jsem ti to říkal.“ Vyjíždíme. Patrik řídí a stále kritizuje, jak ta Suzuki blbě jede a co stokrát lepších aut by se za tu cenu dalo pořídit.

„Ty si normálně řekni švárovi, ať ti přispívá na provoz, když ti tak odborně poradil, blbec. To nejede a žere to snad deset na sto.“ „Nevím, nerozumím tomu. Mně to vyhovuje, je mi fuk čím jezdím. Byla jsem ráda, že mi někdo pomohl auto vybrat. Mně to hrozně nebaví.“ „No jo, tak když na to někdo má, tak to potom jo, to už mlčím. Se podívej, včera jsem natankoval a ta ručička se ani nehla. Je to zaseklý.“ „Víš kolik jsi tam dal, ne. To neřeš. Svítí rezerva, tak to třeba měří až od určitého objemu. Vezmeme plnou, až bude příležitost, za chvíli je čerpačka. Stejně jsem tam měla v plánu brát. Můžeme se zastavit vedle v Mekáči na kafčo, nějaký dobrý, se šlehačkou, co říkáš?“ „Klidně, jedeme na výlet, není spěch, můžeme cokoliv. Sakra, to auto cuká. Noó…“ „Co Noó? Co to znamená? Co se děje? Zpomal a jeď ke kraji.“ „Obávám se, že nám dochází benzin.“ „Cože? Jsme na dálnici. Bože. Benzina je ještě asi tři kilometry. Dojede to?“ „Nevím.“ 

Suzuki ještě jednou cukla a potom vše vypnulo, volant ztuhl a auto přestalo na cokoliv reagovat. Patrik nechal blikat trojúhelník, setrvačností sjel do odstavného pruhu, a když jsme zastavili, zatáhl ruční brzdu. To jsem ještě nikdy nezažila, nikdy se mi to nestalo. Tak takové to je, když dojde palivo. Uf. Bála jsem se. Není to příjemný. To auto opravdu tak žere, to jsem si nikdy neuvědomila. Patrik včera tankoval za dvě stovky, nebo asi dvěstě deset bylo na účtence, a my nedojedeme ani na dálnici k pumpě. No to je šílený. Hlavně co teď. To je strašně nebezpečný tu jen tak sedět v autě. To už bylo případů, kdy to někdo našil do odstaveného auta na dálnici a všichni mrtví. Ach jo.

Patrik znovu dostál své pověsti mistra krizových situací. Vymrštil se s ledovým klidem od volantu, ušel deset kroků a začal stopovat. „Až někdo zastaví, hodí mě pro pár litrů a zase se vrátím, počkej tady. Jo peníze. Rychle.“ Vidět nouzově stojící auto na dálnici v kombinaci se zběsile stopující osobou zřejmě vzbuzuje v lidech soucit a ochotu pomoct, protože zastavila hned první posádka. Nevím co se dělo dál, ale za čtvrt hodiny se Patrik vrátil i s pětilitrovým plastovým kanystrem opatřeným nálevkou přímo do nádrže. Přivezlo ho to samé auto. Tak to koukám. Hlavně ať se mu nic nestane při tom přebíhání a přelézání svodidel za mnou do opačného směru. To je situace, to je jak z hororu. Fuj, člověk přebíhající dálnici. Dost strachu a nervů jsem si tu užila jen tím čekáním, teď se ještě koukat na takový kaskadérský kousky. To ne tohle. „Jsem tady, naleju to tam, nasedej.“

„Miláčku, ty jsi šikulka, to bylo fantastický, jak jsi to vyřešil.“ „No, tak někdo to vyřešit musel. Nebudeme tam sedět a čumět, že jo. Akorát jsem ztratil v tom fofru kapky. A bez kapek jsem totálně v prdeli. Do hodiny se začnu dusit.“ „Jaký kapky, jako do nosu? To vydržíš bez nich ne?“ „Nevydržím. Já si kapu několikrát denně každý den od svých patnácti let. Bez kapek se dusím. Dusím. Nemůžu dejchat. Chápeš.“ „Aha, to právě úplně nechápu, a co máš za problém?“ „Mám pořád kašel a rýmu. Celý život. Někdy kašlu tak, že si říkám, že mi něco prdne v hlavě a bude po mně. Doktoři mají podezření na cystickou fibrózu. Nedořešil jsem to, jak jsem se stěhoval. Čekají mě ještě nějaký vyšetření, musím do fakultky. Si to najdi na netu, co to je. Uvidíš.“ Poslouchám Patrika velmi bedlivě. Jsem jen obyčejný smrtelník, ne chodící encyklopedie, nevím hned z hlavy, co to je cystická fibróza. Tuším, že to bude velmi závažné. Dochází mi to. Néé. Co to říká? Hned si to potřebuju přečíst. Okamžitě!

Hltám jednu definici za druhou, a ačkoliv se nevidím v zrcadle, musím být rozhodně bílá jako stěna. Asi se mi i trošku zamotala hlava. Termíny jako “vrozené“, “dědičné“, “nevyléčitelné“, “smrtelné“ mi bohatě stačí k tomu, abych začala solidně panikařit.„Páťo? To myslíš vážně, to je strašný, hned v pondělí tam zajdeme ano. Vezmu si volno a půjdu na plicní s tebou. Musí se to vyšetřit,  a pokud se to potvrdí, tak okamžitě léčit.“ Chudáček můj, to je rána. To je informace, on mi nesmí umřít. To nesmí. Dědičné? To ne. Prosím, ať to nemá ještě naše miminko, to by byla taková nespravedlnost. Já se snad dám na modlení. Hladím ho po noze a po vlasech a utešuju, že ať to dopadne jakkoliv, tak to zvládneme. Je hrdina, že to dokázal tajit a nesvěřit se. Určitě se pekelně bojí. Musím být taky silná a být mu oporou, bude to potřebovat. Už se o tom nebudeme bavit, dokud to nebude jisté. Vidím, že mu to není příjemné. To se dá pochopit. Věřím, že to dopadne dobře a nic se nepotvrdí. Upínají se k tomu veškeré mé naděje. Své štěstí si nenechám vzít, teď ne. To by bylo příliš kruté.

Změnila jsem téma. Patrik řídí a já mu vyprávím různé veselé historky ze svých studií, aby přišel na jiné myšlenky. Potom mi vypraví on. Jak ale čas plyne, zdá se být čím dál nervóznější. Přejíždí z pruhu do pruhu, střídavě zesiluje a zeslabuje právě hrající písničku a nadává. Jsme v Praze. Teda z téhle jízdy je mi nefalšovaně zle, a to mi v autě nikdy špatně nebývá. Kinedryl jsem si jako dítě žádala při školních výletech, jen abych byla zajímavá, nebo abych netrhala partu.„Zpomal.“ „Hovno, musím si koupit ty kapky. Kdyby ten tvůj posranej krám tak nežral, nezůstaneme viset a já bych je neztratil. Nemůžu bez nich fungovat. Kde je nějaká lékárna?“ „Patriku, hned u první lékárny zastavíme. Vydrž to.“ „Je v týhle dojebaný prdeli nějaká lékárna kurva?" "Tady jich bude spousta." „Aluno nemluv na mě. Radím ti dobře, teď na mě nemluv. Mám stav, že bych vraždil.“ Patrik jede jako smyslů zbavený, jen tak tak se vyhnul tramvaji. Sakra, pozor. Brzdí. Dupnul na brzdu tak prudce, až jsem nalítla na palubovku a pás mě zmáčknul tak silně břicho, že jsem myslela, že se okamžitě pozvracím. Lékárna. Zastavil na zákazu a vybíhá si koupit kapky. Pána, co zrovna vycházel, málem srazil. Evidentně jak jde o kapky, tak si razí cestu i přes mrtvoly. Co má s těma kapkama? Jen blbý kapky do nosu, běžná věc, jako třeba růžová pilule. Chová se jako feťák. Minuta a už je zpět. Nakapáno, úsměv od ucha k uchu a pusinky, už je zase ve své kůži. No sláva. „Tak a hurá na Petřín Alunko. Uděláme si krásný den.“

Po půl hodince bloudění parkujeme a vydáváme se směr Petřínská rozhledna. První stromy už kvetou, takže ačkoliv tu nejsme zrovna na prvního máje, jak velí tradice, můžeme se líbat pod rozkvetlými stromy i tak. Já tu jsem poprvé. Co může být romantičtější než česká Eiffelka a vysoká koncentrace zamilovaných párů? Ještě nikdy mě sem žádný partner nevzal. Jsem ráda, že poprvé jsem tu zrovna s Patrikem. Ten ale právě brblá, že by měl jít pěšky a shání se po lanovce. U té je tak dlouhá fronta, že oba uznáváme, že po svých tam budeme rychleji. Nespěcháme a hezky pozvolna vystoupáme až nahoru.„Tady to je pěkný, viď? „Jo, vyfotíš mě na klub?“ „No, proč ne. Dej sem telefon.“ Dvacet minut fotím pózujícího Patrika na všechny způsoby. Snad už bude spokojený. Tak snad. Konečně usoudil, že jsem zachytila snímek, kde je dostatečně in, takže můžeme na tu plánovanou kávu, na kterou se těším už od té doby, co jsme vyjeli.

Dávám si latté a pro sebe si Patrik objednal pivo. Po tom, co zažil, si ho prý rozhodně zaslouží. Rozjímáme, necháváme se vyhřívat přívětivými paprsky jarního slunce a je nám fajn. Myslím na naši svatbu, na šaty, jaké si obléknu a snažím se pomaličku sumírovat plán příprav. Patrik telefonuje. Když po půl hodině domluví, loupne do sebe zbytek druhého piva a vyzve mě, abychom zaplatili a šli. „Něco se stalo?“ „Nestalo, ale musím valit zpět na Hradec. Víš, kdo mi teď volal? To bys neuhodla. Šebrle.“ „To kecáš.“ „Jo, znám ho přes bráchu. Říkal jsem ti, že brácha dělá závodní cyklistiku. To je Dukla, tam se všichni znají.“ „Aha, a co chtěl?“ „Má v Hradci v Áčkách vybraný auto pro manželku, mám se tam stavit, auto prohlídnout a dát vědět, jestli je v cajku. On pro něj potom vyrazí. To bych byl i u prodeje. Co na nich usmlouvám, je moje. To dělám běžně. Na tom nic není. To může být Alunko třeba dvacka na dřevo, takže  teď se jede vydělávat.“ „To je sice hezký, ale nechtěl jsi mě náhodou vzít na výlet ve velkým stylu? Zatím jsem jen zůstala viset v autě na dálnici, dozvěděla se zdrcující informace o tvém zdravotním stavu a zažila amok při hledání lékárny. Takže sliby chyby.“ „Co to říkáš lásko, vždyť jsme teď hezky poseděli na Petříně, výlet se povedl myslím.“

Při zpáteční cestě zastavujeme na oběd do Patrikovy oblíbené hospůdky Na kolovrátku. Na jídle trvám, Šebrle nešebrle, už mám vážně hlad. Vypráví mi, jak sem chodíval s Radkou, s tou svojí bývalou Pražandou, jejíž atraktivní světáckost mi pochopitelně musel znovu připomenout. Což o to, našla jsem si jí na Facebooku už dávno. Vlastně hned ten den, co mi o ní vyprávěl poprvé. Už od začátku mám tedy k popisu přiřazenou i konkrétní tvář. Je to o dost starší paní, sympatická, ale vzhledově a stylem nic moc, tak jsem klidná. Nemám důvod žárlit. Možná jen trošku.

Vydáváme se na návrat a opět se tu trošku motáme. Série špatných odbočení nás dovedla až na Václavské náměstí. A právě na Václaváku nás zastavuje policejní hlídka. „Tak a je vymalováno. Měl jsem pivo a nemám papíry.“ „Jak nemám papíry?“ „No, jako samozřejmě mám, že jo, ale nemám řidičák s sebou. Ztratil jsem ho při stěhování.“ „Proč jsi to neřekl, můžeš si nechat vystavit nový, hlavně jsi to měl nahlásit a vůbec, to bude průser. To nechci vidět.“ „Nenervuj mě do prdele, počkej tady a hlavně kdyby se tě na něco ptali, nic neříkej, nic nevíš, mlč.“ Patrik otevírá dveře. Bez přípravy a jakéhokoliv zaváhání rozehrává familiární skeč, který by se dal nazvat: Vesničan beznadějně ztracen ve velkoměstě. Partička live hadr. Do smíchu mi není, samozřejmě, ale to, jakým způsobem se dokázal vykecat z předem jasně prohrané bitvy, to je fantazie. Lomil rukama, mával mapou a  policisty nepustil ke slovu. Nejen, že zapomněli, že chtěli něco kontrolovat, ale ještě nás vyvedli z centra. To nevymyslíš. Herectví, on měl jít na DAMU, to je dar. Každopádně pro dnešek mi to už stačilo. Zítra nikam nejedu a budu se pro změnu věnovat psaní dizertačky. Není to sice takový adrenalin jako dnešní cestování  s Páťou, ale je potřeba s tím trošku pokročit.

Zpáteční cestu jsme s Patrikem společně plánovali svatbu a poslouchali Dalibora Jandu. No klasika, Patrik a jeho vykopávky. Už jsem si zvykla, že bez Hurikánu nebo Mýdlového prince pro změnu od Neckáře, neujede ani metr. Proč ne. Staré písničky mi nevadí, když jsou dobrý.

Domluvili jsme se na termínu 16. 6., a na celkovém počtu padesáti hostů. Každý si může pozvat přesně tu svojí polovinu spřízněných duší. Chtěla jsem rozebírat i barevné pojetí, svatební oznámení, koláčky, svědky, ale to vůbec nechtěl řešit. Vše je na mě. Tak to mi vůbec nevadí, naopak. Zcela naopak. To bude radost. Už se mi to v hlavě pěkně skládá. Příjmení si vezmu Fischer, bez přechýlení, konec slečny Dvořákové. To bude znít fantasticky. Alice Fischer. No nádhera. Typicky česká příjmení vypadají bez ová směšně, ale Patrik má příjmení německé, to se hodí přímo báječně. Jak se vlastně budu podepisovat, jak se píše velké psací F? No to bude všechno chtít pořádně, pořádně vykoumat.

„Alí, co kdybych si vzal tvé příjmení? Já bych rád byl Patrik Dvořák.“ „Cože? No to ne. To by vypadalo, že jsem si vzala hafánka, to nejde. Navíc máš super příjmení, já už s ním mám plány. Chci být Alice Fischer.“ „Hmm, já jen, že bych s tebou rád začal nový život a k tomu by se nové příjmení hodilo. Tak se přejmenujeme na úplně nové, cizí příjmení oba.“ „Prosím tě, neblázni. To by asi rodiče nepřežili. To už je moc výstřední. To ani nevím, jestli jde. Nejsme v Americe. Na to jednou provždy zapomeň.“

Nedělní ráno začíná předčasně poměrně krutým budíčkem. Soused zase čaruje s motorovkou. V neděli ráno. Bezva. To by mělo být trestný. Chápu, že štěstí přeje připraveným a že pohádka o lehkovážném cvrčkovi, který celé léto fidlal na housličky, aby potom v zimě málem umrznul, je značně odstrašující, ale řezat dřevo by se mělo nejdřív v deset.  Jinak je to na ránu.

„Paťko, kde mám notebook?“ Ptám se hned po probuzení. Znám se a vím, že musím začít psát co nejdřív, než mě začne rozptylovat kde co. To bych to zase nechala plavat a psát potřebuju. Dnes je na to ideální příležitost. Zítra jsou Velikonoce, jedeme k Patrikovým rodičům, to nebude prostor. „Nech mě spát. Pojď si ještě lehnout.“ „Ne, vážně, kde mám notebook? Mám v něm práci, na které dělám několik let. Potřebuju pokračovat.“ Zazálohovala jsem si něco, ale to podstatný jsem ještě nestihla. Tak šup, prosím tě, kde je? Poslední dobou jsem ho nepoužívala, to jen ty sis ho bral noc co noc do postele.“ Patrik se definitivně probouzí, zívá a sedá si na posteli. „Lásko, prosím tě, musím ti něco říct. Omylem jsem na něj šlápnul v pátek ráno. Praskl display. Hned jsem ho ale dovez opravit k mýmu dobrýmu kamoši do Šumperka. Živí se tím, Jirka je bedna, ajťák, má ČVUT, ten ti ho opraví perfektně. Myslel jsem, že to udělá za flašku vizoura na počkání, ale musel to lcd objednat. Sony Vaio není tak frekventovanej a ten díl neměl. Nic se neděje, o počítač nepřijdeš. Bude opravenej za pár dní, všechno platím. Nezlob se, moc mě to mrzí. Hlavně se na mě nezlob. Můžeš použít můj v pracovně. Bude ti plně k dispozici.“ Jsem naštvaná, ale uklidnil mě tím, že operativně vyřešil opravu, lituje toho a omlouvá se. To se stane, nebudu ho nijak trápit. Hlavně, že to není disk, to by byla větší patálie. Pár dní se to nezblázní. Vlastně se zase tak nezlobím, mám důvod se na psaní vybodnout a užít si neděli Velikonoční.

Je pondělí a jedeme k Patrikovým rodičům. Je dost nervózní, od rána. Stále mu někdo volá. Patrik vždycky vyběhne na zahradu, pochoduje sem a tam, gestikuluje a velmi intenzivně o něčem diskutuje. Neptám se, to jsou nejspíš ty jeho obchody s díly, jen na Velikonoce by toho mohl nechat. Snad to brzy vyřeší a užijeme si cestu do Jeseníků. Tam je přeci tak krásně.