Za čtrnáct dní to bude rok. Přesně 25. 11. 2015 jsme pokřtili v Hradci Králové na Náplavce autobiografickou novelu pojednávající o domácím násilí. Můj emocionální striptýz před celým národem.
V nadhledu a stylem mně vlastním popsaný příběh, který se skutečně stal.
Věci, které bych udělala jinak:
- Dala bych si na psaní víc času, abych zamezila neobratným formulacím, se kterými nejsem spokojená.
- Dala bych si víc času na korektorské práce, mnohem víc času.
- Zvolila bych jinou vazbu a víc propracovala grafiku.
- Už bych věděla, jak lépe zvládnout marketing a ušetřila si spoustu a spoustu mailů a hovorů, které byly úplně k ničemu.
- Méně bych si brala kritiku lidí. Ty urážlivé nekonstruktivní reakce, ty neřeším. Vadí mi ty rádoby zasvěcené, kterým nesedl můj rychlejší bezomáčkový vyjadřovací styl. Dost mě štvalo, když nějaké mladé čtenářky recenzovaly, že je kniha „odfláknutá“. Tak to ne. To nesouhlasím. Kdybych ji psala znovu, napsala bych ji víceméně stejně. Mé pojetí je dynamické, drama není vykreslováno slovy, ale je navozeno formou zpracování textu. Napsala jsem to tak, jak by mě to samotnou bavilo číst. Rozvleklé dlouhé popisné pasáže mě ubíjí a mám ráda, když si spoustu věcí mohu sama domyslet na základě nástinu. Nepotřebuji vše mnohokrát omílat. Můj čtenář není prostě blbec :-).
- Nelituji, že jsem s tím šla na veřejnost, do rádia, do tisku, do televize, s tím problém vůbec nemám. Naopak nikdy nepochopím ty, co v sobě vše dusí a tutlají své smutky do bezvědomí. Jsem zkrátka extrovert a je mi fajn.
Svojí knihou jsem se nejen vyplakala (Jo uznávám, že to byla úleva to ze sebe vysypat, a uzavřít tuto životní etapu.), ale jen proto bych to nedělala. To zase sorry. Měla jsem jisté cíle:
- Motivovat ženy, kterým se něco podobného děje, že je možné odejít…/v pár případech zásah
- Dopřát podobně postiženým ženám pocit sounáležitosti a ukázat, že se není za co stydět…/ve všech případech zásah
- Odpovědět na otázky těm, kteří NECHÁPOU, jak si „to“ může někdo nechat líbit a že oběť musí být nutně úplně nesvéprávná troska. No :-)…/To je boj s větrnými mlýny a bude dál. Zkrátka v hospodě u piva sedí vždy ty nejlepší politici a sportovci, nebo ne?
- Zkusit si vydat knihu a ověřit si, jestli mě někdo bude chtít číst…/milé překvapení
Díky své prvotině jsem opravdu nezbohatla, vy ostatní blogeři víte své, že :-). Pár kaček z výtisku ty stovky hodin věnovaným psaní nezaplatí. Odměna je v něčem jiném.
Každopádně vydat si knihu sama, je úžasná zkušenost, která obohatí o celou řadu velmi milých zážitků. Mimo jiné se jedná o to, že někdo chce váš podpis (Tak ne, nebudu skromná, hodně lidí chce váš podpis.), máte spoustu nových kamarádů, kteří vám náhle rozumí (Bodejť ne, sdíleli s vámi 250 stran vaší zpovědi.), do budoucna nemusíte nikomu nic vysvětlovat – vrazíte mu do ruky knihu a „Na, přečti si to!“. Plus vám to dobře vyselektuje lidi ve svém okolí, protože sem tam se najde bytost, která váš „úspěch“ zkrátka nedá. Což mi stále přijde směšné :-).
Pokud novela Rok Patrika nezměnila život týraným ženám v Česku, nedá se nic dělat, ale mně ho změnila od základů.
Bydlím jinde, mám novou práci, hodně nových přátel, dělám, co mě baví, nebojím se mluvit na veřejnosti do mikrofonu případně před kamerou, umím se bránit a možná poprvé v životě se cítím opravdu šťastná, volná a můžu říct, že se mám skutečně ráda.
Takže jestli bych do toho šla znovu, kdyby se psal rok 2015 - rozhodně!
