Rok Patrika - rekapitulace 1.- 3. kapitola

Dnes přináším první čtvrtinu svého povídání v celku. Jedná se o převážně autobiografickou novelu na téma láska versus domácí násilí.

1.     Láska na první pohled existuje

Tak to je solidní magor ten Patrik. To snad nemyslí vážně mluvit se mnou tímhle stylem. To opravdu volal ten úžasný kluk, co jsem mu dala na internetové seznamce své číslo? Nezdá se mi to? Těšila jsem se na první rozhovor, až uslyším jeho hlas a když se konečně ozve, tak tohle? To jsem si celé teda představovala jinak. On mě zve na rande a normálně mi přitom stihnul vynadat. Vždyť mě vůbec nezná. Chtěla jsem jen přijet na schůzku vlastním autem, aby mě nemusel vyzvedávat, nic víc. No ale co teď? Mám se dodatečně urazit, nebo to vůbec neřešit? Nevím, jestli mám být víc naštvaná nebo zklamaná. Škoda, že mě tak zaskočil, nezvládla jsem pořádně reagovat. Byl neurvalý a dost odhodlaným tónem si trval na tom, že pro mě přijede až domů. Když jsem se konečně nadechla, že se budu bránit, nedal mi  už žádný prostor k mluvení. Úlet. Na tom netu jsou asi fakt jen exoti, jak se traduje. To zase byl nápad se někde registrovat a odepsat prvnímu zájemci s líbivým ksichtíkem. Kdo ví, co je zač. Martině můžu poděkovat. Do čeho jen mě to před pár dny namočila. Poseděly jsme, daly pár skleniček. No, vlastně zbořily jsme se možná trochu víc, pravda. Každopádně registrace, to byl její nápad. To se povedlo. Co na tom, že ona by mohla v randění naslepo klidně do mezinárodní reprezentace, jenže já ne, já jsem z toho v háji. Mně to jako báječný vzrůšo nepřipadá. Cítím ve vzduchu průšvih. Navíc, a to je nejhorší možná rodící se komplikace, se mi ta jeho drzost líbí. Jsem zvědavá, jaký bude ve skutečnosti, to si musím přiznat. To chování si přeci nemůžu nechat líbit. Musím mu ukázat, že takhle teda ne. Hulvát. To rande naschvál nezruším. Takhle se z boje neutíká.

Na fotkách vypadal neuvěřitelně dobře, to se musí nechat. Schválně se kouknu ještě jednou na jeho profil. Patrik34 je krásný černovlasý kluk s pronikavě modrýma očima. Konečně trochu dlouhán, píše 190cm, tak to je i na hodně vysoký podpatky, váha 100kg, stopro si ubral, ale to je jedině dobře. Tintítka nebrat. Vzdělání středoškolské, pohoda, to vítám, nebude to žádný nepoužitelný intelektuál. Těch mám v práci kolem sebe dost. Pochází ze Šumperka, nemá děti a žije sám. Na jedné fotce je v posilovně, na druhé jede na koni a na třetí si hraje s nějakou malou holčičkou. Sportovec s duší romantika a kladným přístupem k dětem, jak se zdá. Proč si takový kluk, který může mít každou, vybral zrovna mě, není to divný? No to nemá teď cenu řešit, za tři hodiny je tady. Musím vypnout počítač a jít se chystat.

Alice klid, vždycky ses uměla hezky nalíčit a učesat, tak to zmákneš i dnes. Teď tomu sice v těch domácích hadrech nic nenasvědčuje, ale bude ti to slušet, neboj. Hecuju se a překvapivě to docela zabírá. Zvládám rafinované oblékání, které je bohužel nutnost. Mám soudnost a taky do své ideální váhy při výšce necelých sto sedmdesát daleko. Je pravda, že se umím při setkání s mužem tak obratně pohybovat, že si nevšimne za celý večer mé postavy. Někdy mi to připomíná scény v seriálech, kde se všemožně snaží maskovat vzdouvající bříško těhotné herečky, když se její pokročilý stav zrovna nehodí do scénáře. Řeší to tlustými kabáty, deskami s papíry nebo velkou kabelkou, ale stejně je to pokaždé poznat. Podobně jako je vše stoprocentně možné poznat i u mě. Nejsem naivní, ale nenašla jsem ještě odvahu umět se nosit, taková jaká jsem. Nějak na to nemám. Teda ne střízlivá. Částečně už jsem ale smířená s tím, že nejsem éterická bytost s mírami modelky, po které by muži hromadně šíleli. Vždycky jsem byla spíš ta dobrá na pokec se spoustou kamarádů. Jsem totiž milá. Tak nějak se domnívám, že i úžasně vtipná, no a v neposlední řadě samozřejmě vzdělaná a chytrá. Dobře, někdy až moc, ale snažím se tu chytrolínku, co má na vše odpověď hodně umírňovat. Dívám se na sebe do zrcadla a vidím, že zase krčím čelo. To se prostě neodnaučím. Vlasy mám krátký, asi před týdnem jsem byla u holiče. Platinová blond je dost náročná, každý odrost je hned vidět. Zatím to je ale dobrý, je brzy. Vlastně já měla krátký vlasy vždycky, když si to tak uvědomuju. Už jako dítě jsem je měla. Nikdy jsem si neužila ty rozpustilé culíky typické pro malé holčičky. Účes podle hrnce nedokonale ostříhaný mojí praktickou mámou, tak ten bohužel nechybí na většině černobílých fotek. Možná už ten klučičí sestřih tehdy předurčoval, že Alice Dvořáková nikdy nebude žádnou křehkou ženou, kterou muži touží ochraňovat, ale že si celkem obstojně poradí sama a dokáže se v dospělosti prosadit. Asi je to tak. Vystudovala jsem šestileté gymnázium a logistiku na vysoké škole. Akademické prostředí mě nadchlo natolik, že jsem se po pár letech praxe vrátila a nyní jsem doktorandka ve třetím ročníku. Učím na fakultě marketing, často cestuju a dalo by se říct, že jsem spokojená. Je fakt, že když chci, dokážu být dříč, který buduje kariéru, ale taky umím být bohém, který čas od času udělá nějakou spontánní bláznivou věc. Na 31 let mám taky celkem slušný seznam milenců. O tom se samozřejmě nemluví, ale jednociferné počty jsem opustila už dávno. Zažila jsem i vážné vztahy, kdy jsem své partnery hluboce milovala, ale ne vždy to k udržení vztahu stačí, jak se ukázalo. Život jde dál, jsem mladá a to nej mě určitě ještě čeká, o tom jsem přesvědčená.

Ach jo, v dlouhých vlasech bych působila víc žensky. To je jasná věc. S tím teď nic neudělám. Zhubnout pár kil do večera taky nezvládnu. Ne, bez kouzelného proutku. Tak a co nabízí má skříň? Nebudu to dramatizovat. Černé kalhoty a černá splývavá tunika s hlubokým véčkovým výstřihem, to bude dobrý. Černá snad opravdu trochu zeštíhluje a cítím se v ní nejlíp. K tomu výrazné doplňky a  make-up. Černá je ideální podklad pro křiklavý šátek a kabelku Desigual. Tahle značka se mi líbí moc. Španělský temperament z ní sálá, tak třeba z těch věcí nějaký vstoupí i do mě a dodá mi dnes večer odvahu. Navíc, kdyby nic, tak noční světlo to unese. Musím ho zaujmout natolik, že nebude řešit mojí postavu, ale dívat se mi do očí, maximálně do výstřihu. Díkybohu, že už se dají běžně sehnat push-upky i ve velikosti 80D. A vůně, jasně, to nesmím zapomenout. Něco ležérně sexy, třeba The One od Dolce &Gabana. Byla drahá, takže si jí syslím na vzácné příležitosti. Na příležitosti jako je rande s krásným neznámým mužem, to obzvlášť. Alice! Sakra, pamatuj, že byl drzej a nepříjemnej. Musíš mu to dát sežrat. Nenápadně. Dám, určitě dám. Já vím, že to přehnal. Právě proto mi to musí slušet, aby si uvědomil, že s ženou jako jsem já, se takhle nejedná a basta.

Tak, hotovo. Musím najít mámu a ukázat se jí. Žít v domě rodičů má své výhody. Je fakt, že tohle je velmi rozhlehlý dům, kde když člověk vyloženě nechce někoho potkat, tak nepotká. Je utopený v zeleni, to je fajn, ale dává až moc okázale na odiv, že majitel nepochází z nuzných poměrů, a to mi nesedí. „Mamííí, nevypadám v tom blbě?“ Ticho, to jsem si mohla myslet. Kde ta máma je. Nikdy není po ruce, když zrovna potřebuju. Jestli mi ty nový Festinky jdou dobře, tak nejpozději za pět minut tu Patrik bude. Žádná sms o zpoždění nepřišla. Rychle, pracovna, tady není, obývák prázdný, ani v kuchyni se nic nehýbe, tak to vezmu po schodech do prvního patra. „Mami, všude tě hledám, jak vypadám?“ Máma, co by štíhlá sportovkyně s blond mikádem, na svých 53 let rozhodně nevypadá. „Kam jdeš?“ Odpovídat na otázku otázkou, to teda nesnáším. „Mám rande, sice dojmy zatím rozpačitý, ale uvidíme, co se z toho vyvine.“ „Hmm.“ „No tak co říkáš, můžu jít v tomhle?“ „Jo, jde to.“ Aha, raději už se neptám. Obvykle je velmi kritická a dnes bych mohla schytat hodnocení, které by mi na sebevědomí moc nepřidalo. „V kolik přijdeš?“ „Tak to nevím, zatím ahoj.“ No bomba, prý v kolik přijdeš, na to se mě léta, kdy jsem bydlela sama, nikdo neptal. Tak, poslední pohled do zrcadla a jdu ven.

Letos se ta zima vleče, ještě je únor a zima jako blázen. Jsem nervózní. Tohle je ta tréma, kterou znám z přednášek. Pokaždé, když stojím před svými studenty jen o pár let mladšími a mám je nějak donutit mě vnímat. Ještě si zapálím, to stihnu. Vypadá to, že možná někde bloudí. Nejsem na to kouření nijak pyšná, je to hnus a chápu, že společnost to čím dál víc odsuzuje, ale tak třeba zase přestanu. Á, už je tady. Teda myslím. Nějaké velké auto míří k našemu domu a zastavuje. Brr, tak jdu k brance.

Nechal nastartovaný motor a svítit světla. Vystoupil, obešel auto a otevřel dveře spolujezdce. Teď si ho můžu prohlédnout. Zatím byla tma jako v ranci, ale díky světlu doléhajícím z interiéru naleštěného BMW je konečně trochu vidět. Červená sportovní bunda, bílé tričko s nějakými závodními nápisy, černé outdoorové kalhoty a sportovní boty. Je vysoký, to nekecal. A ty oči, ten pohled, je tohle vůbec možný. Tak to se mi jen zdá. Mám husí kůži a možná se mi i zamotala hlava, snad to na mě není vidět. Co to se mnou je? To se mi ještě nikdy nestalo. Žaludek mám sevřený a mráz mi jezdí po zádech. Podává mi ruku. „Patrik, ahoj.“ Neměla bych mu náhodou podat ruku první já? No to je úplně jedno. Pevný stisk a teplá dlaň, to značí upřímnost, nebo jsou to jen pověry? Usmívá se a vůbec se nijak nezarazil, když mě poprvé uviděl, takže se mu možná líbím.„Ahoj, já jsem Alice. Kam pojedeme?“ „Nastup, uvidíme.“

To je pěkný auto, ten interiér, krémová kůže a ty koberečky úplně do barvy. Tak o své auto opravdu pečuje, to nejde přehlédnout. „Nejsem z Hradce, takže hospodu vyber ty, vůbec to tu neznám.“ Otáčí auto a pomalu se rozjíždí zpět směrem k městu. Jede pomalu a stále se na mě dívá, teď si omylem pustil stěrače, on je ze mě snad taky rozhozený, zázraky se dějí. „Mám jich oblíbených víc, tak co třeba Valmont“. Dělám, jako bych to právě spontánně vymyslela, ale mám to v hlavě připravené pro všechny případy už pár hodin. Akorát musím sledovat cestu, protože Patrik si vypnul navigaci a evidentně je bez ní úplně bezradný. „Je mi to jedno, říkej, kudy mám jet“. Ukazuju směr, culím se u toho jako blbec a uvnitř jsem snad ještě nervóznější, než jsem si uměla představit. Naštěstí to není daleko, už jsme tady, tak ještě zaparkovat. Vystupuju. Patrik je úžasný a já nemůžu věřit, že se mi to nezdá. Tohle bude hodně zajímavý večer.

Valmont Grill je příjemná a oblíbená restaurace skoro na okraji města. Je tu léta. Je vyhlášená velmi dobrou kuchyní, která si překvapivě drží svoji úroveň. Patrik má sebevědomou chůzi a i když tu nikdy nebyl, jde ochotně první. Podrží mi dveře a vstupujeme do malého vkusně zařízeného foyer. Po levé straně se nachází místo sloužící jako šatna. Dají se tu odložit zimní bundy a kabáty. Stojí v ní starší paní a háčkuje. Patrik zdraví a dává se se seniorkou do řeči. "Jak se máte? Že se vám chce pracovat zrovna v pátek večer? Dají vám alespoň něco dobrýho, když tu tak poctivě hlídáte?" Tak on je komunikativní a rád se baví s lidmi. Šatnářka je nadšená, směje se a evidentně ji potěšilo, že si jí někdo všímá. A já jsem nadšená, že se Patrik jeví jako společenský typ.

Už jsme v restauraci a číšník nás vede k jedinému prázdnému stolu. "Co budeš pít?" Ptá se mě Patrik. No něco bych si rozhodně dát potřebovala. "Mám si něco dát, když ty nic pít nemůžeš?" Snažím se o projev empatie. "Jen si dej, já myslím, že mě taky jedno pivo nezabije, hned nejedeme ne." Fajn, jsem za to vděčná. Pár dvojek bílého mě určitě uvolní a nebudu se cítit tak nemožná. Dívám se na něj, má široká ramena a velké ruce. Má taková rozmáchlá mužná gesta. Žádná noha přes nohu, z toho úplně rostu. Tak co jídelní lístek? Mám dělat, že nejím, když tak evidentně nevypadám? Ne, to je trapný. Objednám si své oblíbené jídlo, které mi tu chutná. Kuřecí prsíčka v kukuřičných lupínkách s nasládlou jemně pálivou kari omáčkou. Ať si o mně myslí, co chce, tenhle večer si prostě chci užít. Patrik už desky s menu zavřel a povídá: „Nebudu to komplikovat, dám si nějakej pořádnej steak“. On se tak rychle rozhoduje, a jedná, to je imponující. Nevím proč, ale připomíná mi hrozně tátu.

Táta podniká v těžebním průmyslu. Je sice vzdělaný a inteligentní, ale občas se chová jako buran. To tak bohužel má. Možná to souvisí s vesnickým prostředím, kde vyrostl a žije celý život. Možná je to myslivostí a místním spolkem, jehož členem je od útlého mládí. Je ale výrazná osobnost a tím to jeho buranství nevyznívá hloupě. Lidé to vnímají jako příjemné osvěžení. Má spoustu přátel, mluví nahlas, rád baví společnost a cítí se dobře, když je středem pozornosti. Jak má své publikum, mění se v neúnavného baviče, který strhává davy. Silně vyznává model rodiny, kde velí muž, který si také o všem rozhoduje. Je požitkář a jeho láska k jídlu je na něm vidět. Ze své zavalité postavy si nic nedělá, naopak. Možná čím víc ho máma nutí se sebou něco dělat, tím víc si trvá na svém, že on vypadá dobře a je se sebou spokojený. V pubertě jsme spolu docela bojovali, chtě nechtě trošku té jeho dominantní povahy mám asi v genech. Teď jsme k sobě asi už našli cestu. Beru ho takového jaký je, už vím, že se ho není proč bát. Taky vím, že když ho nebude pořád kritizovat, můžeme si docela dobře rozumět. Máme hezký vztah. Sice trošku odměřený, žádné objímání, ale to se u nás v rodině nikdy moc nepraktikovalo.

Říká se, že žena podvědomě hledá podobného muže jako je její otec. Možná to není pravidlo, ale u mě to tak je. Problém je v tom, že sama nepůsobím zrovna dojmem úplně zakřiknuté a poslušné holčičky. Věřím ale, že jednou najdu ještě výraznějšího jedince, který mě zkrotí. Vím, že to chci, potřebuju, že to je to, co budu milovat. Dalo by se říct, že by to měl být lehce masochistický vztah, kdy já budu ta submisivní. Sice se s tou rolí na oko nikdy nesmířím, budu mít stále snahu vzdorovat, vymanit se, ale nedostanu nikdy poslední slovo, a přesně to mě, doufám, udělá šťastnou.

„Vybrali jste si?“ mladý číšník přerušuje už pár minut trvající monolog Patrika o tom, jaký si užil den v Praze na srazu příznivců BMW. „Jasně.“ Patrik se toho ujme a pohotově nadiktuje objednávku pro oba. To je tak příjemný, když se jednou chopí iniciativy někdo jiný. Objedná mi, baví mě historkami a je vtipný. To nemá chybu. To vůbec není ten protiva, který se mi představil před pár hodinami v telefonu.

Jídlo je na stole v cuku letu. Objednám si ještě rychle další dvojku. Je mi příjemně. Tenhle zábavnej chlap, kterej se mi líbí, je tu dnes večer jen pro mě. Už vím o jeho práci v prodejně autodílů, o rodičích, kteří mají ranč a o mladším bratrovi, co se věnuje závodní cyklistice. Stále dobrý, žádný kostlivec ve skříni. „A co ty a sex?“ Patrik otočí z ničeho nic téma  a uřízne si další kousek hovězí svíčkové. „Jak to myslíš?“ Odpovídám na otázku otázkou, sakra, ale tentokrát vážně potřebuju čas rozmyslet si, jak mám reagovat. Kam tím jako míří? Témata o sexu mi nevadí, nemám problém být otevřená. Navíc od svých studentů jsem vytrénovaná na velmi častou snahu vykolejit mě záludnými dotazy. No, ale vlastně co.

I kdyby mířil k tomu, že tu jsme jen proto, abychom se spolu dnes v noci vyspali, tak proč ne. Nejsem puritánka, a pokud si dám ještě pár skleniček, budou všechny zábrany úplně v čoudu. “Tak, jen se, ptám.“ Usměje se a čeká na reakci. „Dobrý.“ Prohodím a snažím se o co nejsmyslnější pohled. Evidentně zachytil tu řeč beze slov, protože se mu úplně rozzářily oči. „Wau, no taky mám ten dojem.“ Bože, nutně potřebuju další víno a kouřit. „Ty už jsi  na té seznamce vypadala, že to máš ráda. To já poznám.“ Tak to je dobrý. Jeden z mála co vůbec nechce rozebírat moji práci, mé zájmy, rodinu, ale jeho zajímá mé tělo, protože ho přitahuju. Ten pocit mě baví. „Víš, já jsem na tom docela nadprůměrně a potřebuju opravdu zkušenou holku, aby se toho nelekla.“ Asi kdykoliv jindy bych se dost zarazila, proč mi to vypráví na prvním rande, ale dnes mě to vůbec nepohoršuje. Dnes už se mi nechce přemýšlet. Hlavně vím, že kdyby náhodou, tak se určitě neleknu, takže tuto informaci tak nějak uhlazeně přecházím a navrhuji změnu prostředí.

Patrik souhlasil a zaplatil s dýškem jako blázen, aby dokázal, že není lakomej. Typická strategie, kterou jsem zaregistrovala a samozřejmě ocenila. Je roztomilý, že na mě chce dělat dojem. Vycházíme ven na parkoviště. „Kam teď kotě?“ „Můžeme k nám, na chvíli, jestli ještě nespěcháš domů?“ Chci si dát další víno, ale nechci už pít sama, tak jediná šance je - pozvat ho domů. „Pojedu rád, dám si s tebou drink, ale potom si vezmu tágo a přespím v nějakém hotelu, ok?“ „Jo, jak chceš.“ „Fajn, tak jedeme.“ „Ještě počkej, nebude ti vadit, když si zapálím?“ „Ne, klidně kuř, nemáš jedno i pro mě?“ No to je prima, můžu kouřit a on si dá se mnou. Tak dnes v noci to bude jízda.

Nasedáme do auta a opouštíme osvětlené ulice města. Dům našich stojí v centru malé vesničky jen pár kilometrů za Hradcem. Cesta vede do příkrého kopce, ze kterého je ve zpětných zrcátcích vidět celá zářící metropole jako dlani. Působivý pohled i pro místní, natož pro toho, kdo to vidí poprvé. Tato klidná víska je z jedné části obklopená hustými lesy a z druhé sady třešní, višní a jabloní. Nejkrásnější je to tu na jaře, kdy veškeré ovocné stromy rozkvetou. Lemují hlavní příjezdovou cestu vedoucí z města. Každoroční kýč, který mě nikdy neomrzí. "Už jsme tady." Hlásím mu a mačkám dálkové ovládání od brány, která nás pustí dovnitř. Patrik zastaví vedle kamenné zídky a zamyká. „Pojď za mnou.“ říkám mu. „Nebude rodičům vadit, že máš návštěvu?“ „Nebude, neboj. Jsem dospělá, je noc, oni spí a navíc, mám svoji část domu, kam nikdy nechodí.“ „Super, jdu za tebou.“ Jak je možný, že psi vůbec neštěkají, když se pohybuje po dvoře někdo cizí. Vždycky se můžou zjančit a málem zboří kotec, jak upozorňují na přítomnost vetřelce, ale teď ne. Úplné ticho. To je divný.

Vcházíme dovnitř, zouváme se a pokračujeme po schodišti do prvního podlaží. Dům je zařízený v rustikálním stylu, který se mámě už pár let líbí. Následuje krátká chodba s několika dveřmi po obou stranách. Jedny z nich jsou otevřené a právě do nich směřujeme. „Pojď, jdeme ke mně.“ Patrik mě následuje, ale stíhá se u toho dívat i po interiéru, jak jsem si všimla. Naše kuchyň spojená s jídelnou ho evidentně zaujala. Po levé straně se vyjímá kuchyňská linka z masívu doplněná pastelovými obklady, zatímco po té pravé zaujme velká lcd televize, dlouhý jídelní stůl s dvanácti polstrovanými židlemi a v rohu bílá krbová kamna. Jednu stěnu zdobí tmavě hnědá tapeta s jemnými vertikálními proužky zlaté barvy a ostatní zdi jsou k ní sladěné světle vanilkovým odstínem. Můj styl to úplně není, ale jde to. Otevírám posuvné dveře a říkám: „Jsme tu, tak tady je můj prostor.“

Patrik se stále rozhlíží. Velká místnost sloužící jako obývací pokoj s balkónovými dveřmi, které vedou na terasu a do zahrady. Další dva menší pokoje, jeden ložnice, druhý pracovna.„Jako dobrý, máš to tu pěkný. Takový úplně jiný než zbytek baráku. Moderní, hodně barev, ale dotažený.“ „Díky“ odpovídám „To je ten tvůj prostor? To je velký jako celej můj byt.“ Evidentně jsem ho pobavila. „Co budeme pít?“ přerušuju ho. „To je jedno, co máš.“Usadím ho na hnědou koženou sedačku před televizi, pustím hudební kanál a jdu hledat nějaký alkohol. Někde určitě něco bude. Jestli existuje něco, co u nás nikdy nechybí, tak chlast. Dole v kuchyni je jen zbytek bílého z Moravy, to je jako nic. Tahle noc si žádá něco silnějšího. Jdu o patro výš a kouknu do „hospody“. Tak tomu říkáme jen mezi námi. Větší pokoj s na zakázku vyrobeným dřevěným barem, kuchyňskou linkou, krbovými kamny a stolem pro hosty. Táta tu má taky svojí hudební aparaturu, na kterou dost často, k naší radosti, hraje. Ironie samozřejmě. Jsou to několikery klávesy, zesilovač, mikrofon a taky akordeon. Jak ty jeho hudební produkce máma nesnáší. Má asi docela dobrý hudební sluch a to falešné hraní se zpěvem se moc nedá. Tady bývá lednička zásobená, podíváme se, co je tu k mání. Vida, ještě lepší, než jsem čekala: Captain Morgan a dvoulitrovka Coly Zero. Někdo mě má hodně rád. Paráda. Beru vše a spěchám za Patrikem.

„Sleduj, co mám, dobrý ne?“ „No tak to každopádně, to jsem nečekal.“ Gentlemansky se chopí rozdělání láhve a hned se z ní trochu napije. „Dobrý pití, dej sem sklo.“ Bleskově dávám na konferenční stolek dvě skleničky a taky misku se zelenými olivami. Patrik nám oběma nalévá a podává mi skleničku. „Tak na nás a dnešní večer.“ a přitom šibalsky zamrká. Jo, na dnešní večer. Jak tohle dopadne už asi tuším, ale proč to dělám? Pravidlo tří schůzek, píšou to v každém časopisu. No co, sestra se taky vyspala se švagrem hned první noc a jsou spolu už přes čtyři roky. Pravidlo tří schůzek je blbost.

Láhev je skoro v polovině a Patrik vypráví jednu neuvěřitelnou historku za druhou. Přistihuju se, že ho víc než obdivně sleduju a začínám být úplně vláčná. „Nejdeme  do vířivky?“ Bože co to do mě vjelo? Takhle odvážná nebývám. Jestli jsem vůbec někdy byla, je ale pravda, že teď se cítím jako vyměněná. Jako kdyby alkohol utlumil veškeré zábrany, které mě v běžném životě brzdí. Zcela podléhám jeho kouzlu, gradujícímu šarmu, co nadobro uvěznil slušnou a váženou slečnu inženýrku. „Máte jo?“ „No ne nijak velkou, ale není špatná.“ „Klidně, dáme cigáro a jdeme.“ Odpovídá mi a je zjevné, že ta nabídka ho vůbec nezaskočila. Bere to, jako kdybych mu právě řekla, že zítra bude pršet. Masakr, no co už teď, děj se co má se stát.

Koupelna s vířivkou se nachází v obytném suterénu. Má modré kachličky, a přestože je v odlehlé části domu, je tu topení v podlaze a krásně teplo. Zapaluji pohotově pár čajových svíček. Čím míň světla, tím líp. Ještě, že se mořím už půl roku pravidelně v solárku. Moje bílá kůže je asi poprvé v životě opálená a musím říct, že to hned všechno vypadá líp. Patrik okamžitě sundává tričko a ochotně začne napouštět vanu. „Jak tohle funguje?“ „To je jednoduchý, napustíš vodu až nad trysky, potom to tady zapneš a ono se to spustí, nic víc.“ „Ok.“ Kýve, že to chápe a otáčí kohoutkem. Rychle přidám do vany pěnu do koupele s vůní jasmínu. No to ne, on už je celý svlečený. Jak suverénně si pochoduje po místnosti a prohlíží se v zrcadle. Alice nedívej se na něj. I když jsem toho vypila opravdu dost, jsou stále jisté hranice, které prostě musím zdolávat pozvolna. Tak je to tu, teď se musím taky svlíknout. Cizí kluk, kterého vlastně neznám. Navíc tak pěkný. No co, čím míň to budu prožívat, tím líp to celé bude působit. Věř si. Uf, jdu na to. Bojím se a zároveň se mi to líbí. Jsem hrozná.

Tak a už stojím taky úplně nahá. Patrik, který do této chvíle zaujatě sledoval, jestli už není na čase vypnout vodu, zvedá hlavu a poprvé se na mě podívá. „Máš hezký prsa“. Vůbec nevnímám, co mi říká, takže na lichotku ani nereaguju. Stojím nahá před klukem, se kterým jsem se teprve dnes seznámila, a to dokonce proto, že vířivka byla můj nápad. „Já jsem ale ujetej na zadečky, otoč se.“ Neváhám a otáčím se. Teď se mi postavil za záda, dává mi ruku na břicho a přitahuje si mě k sobě. „Na přesně takový, jako máš ty.“ Šeptá mi do ucha a líbá mě na krk. Jé, úžasný, nezklamala jsem ho, líbím se mu, a to líbání. To nemá chybu. Krk, ten mám tak citlivý. To ne. Tohle ne. Nemá smysl vzdorovat, už cítím, že jsem dokonale mimo kontrolu. Patrik ale přestává, plácne mě přes zadek a zahlásí: „Tak jdeme do vany.“

Voda je příjemně teplá, pěna úžasně voní a Patrik se na mě stále dívá. „Měli jsme si vzít to pití s sebou.“ „Jo, nenapadlo mě to.“ „Nevadí, pojď ke mně a dej mi pusu.“ Dnes jsem se skutečně překonala už neplánovaným striptýzem, takže už jsem schopná všeho. Pomalu se nadzvedávám a přesouvám směrem k němu. Sedám si na něj, rukama se chytám okraje vany a plním, co chce. Bere mě za zadek, dívá se mi do očí a říká: „Víš, co by se mi líbilo?“ Tak to jsem zvědavá. „Chtěl by tě oholit“. Cože? Co na mě chce holit? Na tom jsem si dnes dala vážně záležet. Holím se celá kompletně už od puberty. Dokonce tajně tátovými žiletkami, protože ty jsou kvalitní. Ne jako ta přiblblá dámská holítka. „Myslím, že jsem oholená ale.“ „Jo, ale stejně bych to chtěl, je super jezdit holce po kůži žiletkou. Musíš mi věřit, že tě neříznu, uvolnit se, a to se mi líbí.“ Fíha, tak jo no. „Dobře. Tuhle koupelnu používám já, mám tu ve skříňce pod umyvadlem všechno, co potřebuješ.“

Patrik vystoupí z vody, vysune první zásuvku komody a vyndá si pěnu i holicí strojek. Pobízí mě, abych šla taky ven, sedla si na okraj vany a mírně roztáhla nohy. Hustý. Nezačíná ale od kotníků, vyloženě neztrácí čas, hezky rovnou tam. Dělá to ale dobře, skoro vůbec ty pohyby necítím. Líbí se mi to, je to něco jinýho, je to tak intimní a vzrušující. “Jaký to je?“ „Dobrý.“ Věříš mi, že vím, co dělám?“ „Jo, věřím.“ Věřím. Nevím proč, ale věřím. „Fajn, tak a mám to hotový. Můžeš si smýt zbytek pěny. Jo, Alí a kterej ručník si můžu vzít?“ „Jakýkoliv, ty složený pod oknem jsou čistý.“ Snažím se pohotově hodit do klidu, hrát jeho hru a odpovědět co nejvíc neutrálně. Patrik si ovine ručník okolo pasu. „Jdeme nahoru?“ „Běž první, jdu hned za tebou. Trefíš doufám.“ „Snad jo“.

Počkám, až za ním zaklapnou dveře a chvíli se vzpamatovávám z toho, co jsem právě zažila. Teda, nevím čím to je, ale tenhle kluk mě nějak odzbrojuje. Rozkazuje mi, to neznám, to je úplně nový, ale chci ho poslouchat. Baví mě to. Takže rychle župan a mažu po schodech za ním.

„Myslíš, že ještě teď seženu nějaký hotel?“ „Nevím.“ „To bude asi problém, je půl jedný ráno.“ „Tak tu zůstaň, pokud se nebojíš.“ Tak to se mi povedlo. Jestli se tu někdo bojí, tak to jsem hlavně já. Nejspíš mi dokáže číst myšlenky, protože se mírně usmál. „Kde můžu spát?“ „Tam je má ložnice.“ Bez váhání míří ke dveřím, které jsem mu ukázala, a sahá na vypínač.

Menší, světle modrou barvou vymalovaný pokoj je ozdobený modrostříbrnou tapetou. Tmavě modrý koberec, modré poličky plné dekoračních předmětů a uprostřed stojí velká kovová postel s tyrkysovým povlečením. „Fakt pěkný.“ Další pochvala interiéru, to je milý. „Mám ráda tuhle modrou.“ Na to už ale nereaguje, sundává si ručník a lehá na postel. „Jdeš ke mně?“ Zavírám dveře, zhasínám velké světlo a rozsvěcím malou lampičku. „Jdu. Ty spíš nahej?“ Co to je za otázku, on určitě nemá v plánu spát. Vlastně ani já ne. Chci ho. „Rozhodně, já spím jedině nahej. A ty?“ „Ne, já ne.“ Ještě to tak, nahá. To je tak blbý přeci. Spím většinou ve vytahaném tričku a bavlněných šortkách. Jasný, není to dvakrát sexy, takže si to nechám pro sebe. Právě si lehám vedle něj a doufám, že nepozná, jak moc se teď chvěju.

Otáčí se ke mně a začíná mě líbat. „Tohle ale sundáme, že jo?“ Jasně, že to sundáme. Neodpovídám, ale to je mu úplně jedno. Líbá mě dál a dál, stále níž a níž. Jsem po celém tom večeru a noci vzájemného jiskření neskutečně nažhavená, každý dotek je tak intenzivní. Ježíš to je pěkný, umí to se mnou. Zkusím taky něco. „Můžu pusou?“ „Hele slečinka, no jo, mám to rád, ale nikdy se tak neudělám.“ To je výzva, ale v tomhle si věřím. „Uvidíme.“ Machruju a usmívám se na něj. S tou nadstandardní výbavou zase tolik nepřeháněl, ale stále je to v normě. Evidentně jsem ho konečně něčím zaskočila, protože to jeho „dnes poprvé“ zase tolik netrvalo. Nedává na sobě ale skoro nic znát, stále drsňák. „Tak to bylo solidní, jdeme na cigárko?“ Jdeme, jasná věc.

Cestou zpět z terasy nalévá oběma ještě jeden drink a rozvaluje se na sedačce. „Máš ráda anál?“ „Mám.“ „Ty se nezdáš, to je dobře.“ „To je pro mě nejvíc.“  Má evidentně dobrou náladu a začíná vyprávět další historky. Do jeho monologu se po pár minutách začne mísit z dálky přicházející pískání. Nejdřív tomu nevěnujeme pozornost, je to slyšet jen velmi slabě, ale po pár minutách už to Patrikovi nedá a ptá se:  „Co to je? Slyšíš to pískání?“ „Slyším, ale nevím.“ „Vy máte nějaké křečky nebo něco takovýho?“ „Ne. Jdu se podívat.“ Vstávám, omotávám si župan páskem, abych toho pochopitelně co nejvíc zahalila, a vyrážím. V jídelně to zesiluje, jdu dál a najednou na konci tmavé chodby vidím siluetu. Jé, to je máma, co tu dělá. „Mami, co to je? To pískáš ty, co to je za zvuky?“ „Proč ten chlap tak řve a kdo to vůbec je?“ „To je to moje dnešní rande, všechno v pohodě, dobrý.“ „Tak to jsem ráda. Já ti tam nechci chodit, tak mě napadlo vzít si mončičáka a začít s ním pískat. Říkala jsem si, že tě to přiláká. Jen jsem chtěla vědět, jestli se nějak nehádáte nebo něco, když je tak hlučnej.“ Tak to mě pobavilo. „Je asi hlučnější, ale fakt v pohodě, běž spát.“ „Dobře, dobrou noc.“

Máma má občas roztomilé nápady, které pokaždé překvapí. Jako dítě jsem je milovala, jako dospělou mě dostávají svojí unikátní kreativitou. Navíc je v tu chvíli prostě k sežrání. Vystudovaná fyzioterapeutka, která zůstala své profesi věrná celý život. Kolem dvaceti pacientů denně jí bere dost často energii a domů jezdila úplně vyřízená. Nejvíc ze všeho je alergická na označení „masérka“, protože moc dobře věděla jak enormní kvalifikační propast je mezi těmito dvěma pojmy. Otec její práci neschvaluje. Tvrdí, že je to neskutečná dřina na nevděčných lidech za pár korun. Po letech přesvědčování, aby změnila obor, to vzdal. Ani mně se nezdá, že je máma ze své práce fyzicky i psychicky úplně vyčerpaná, ale chápu, že to dělat chce a těší jí to. „Patriku, tak to byla máma, v klidu.“ „Cože? A ona je blázen?“ Co si to dovoluje říkat o mé mámě? Koukám jako opařená a nevěřím vlastním uším. To trošku přehání ne. „Ne, rozhodně není blázen.“ „A co chtěla?“ „Jen se zajímala, kdo jsi a jestli je vše v pořádku.“  Patrik se mračí a odsekává: „Jo je, ať se nestará.“ Aha, tak to je docela rázný přístup, to mu doufám nějak ujelo, no nebudu to teď řešit, ale mrzí mě, že reaguje tak hrubě. „Jdeme spát?“ „Můžeme.“ Odpovídám trošku sklesle. „Nebo dokončíme, co jsme nedokončili?“ Ano prosím. Nádherná představa. Chmurné myšlenky rázem ustoupily do pozadí. Už jsem zase úplně jinde a nějaký nepříjemný rozhovor, ten teď vůbec nemám chuť řešit. Tu noc jsme to skutečně dokončili. Dvakrát a ráno potřetí. Bylo to rychlé milování bez delší předehry. Tvrdší, ale to mi sem tam nevadí. Byla jsem omámená alkoholem, Patrikem a jeho egem. Připadalo mi to fantastické, jako ve snu. Tak krásný chlap v mojí posteli a stále mě chce znovu a znovu. Jestli je to vážně jen sen, nechci se už nikdy probudit.

Je sobota ráno a Patrik evidentně nespěchá domů. Jsem nadšená, to je určitě důkaz, že to nebylo jen na jednu noc, skutečně ho zajímám. On to vnímá jako já. Jemu se to se mnou líbilo. Zaujala jsem ho. Chce být se mnou. To je pocit absolutního štěstí. Jdu udělat snídani a potom zkusím navrhnout nějaký výlet po okolí. S výletem kupodivu souhlasil bez špetky zaváhání. Snídáme v jídelně, dívám se na něj a říkám si, že přesně tímto způsobem bych chtěla začínat každičký den až do konce života. Patrik střídavě listuje novinami, dopíjí čaj nebo přepíná televizní kanály. Mám chvilku pro sebe, zvedám se a beru si bundu. Toho si všiml. „Ty jdeš zase hulit?“ „No, říkala jsem si, že si jednu dám.“ „Nemám to rád, když holka kouří.“ „Včera jsme ale kouřili oba.“ „No to bylo výjimečně, tak pokud můžeš, zkus přestat.“ Tak to jsem překvapená, kdybych věděla, že mu to vadí, nedám si ani včera. Zkusím to vydržet, je to fakt hnusný, to má pravdu. „Půjdu na dvůr vyleštit bavorsko. V noci mrzlo. Až se oblíkneš, tak přijď a vyrazíme.“ Teda to auto nějak prožívá, ale tak proč ne. Je to chlap, má své hobby. To k mužům prostě patří. Vezmu si na sebe něco pěknýho, sportovního, ať vidí, že jsem všestranná. Včera za dámu, dnes zase jiná. A make-up. To bude nutný. Ta probdělá noc, to je hned znát. Hlavně ať na mě dlouho nečeká.

Pípne mi sms. Kdo mi to asi píše? Co to je? Místo textu samá srdíčka. Nekonečno srdíček. Patrik. No ne. Co blbne? A druhá? Že by zase on? No fakt, že jo. „Spěchej, chci pusu.“ To je tak sladký. Tak to už letím jako blesk. Rychle zapínám červenou péřovou vestu, omotávám si kolem krku huňatou šálu a vycházím za Patrikem. Stojí u auta a už mě vyhlíží. „Chyběla jsi mi. To byla celá věčnost. Pojď sem.“ Jdu až k němu a dávám mu pusu.  U toho on ale nezůstává. Zajíždí mi pod bundu a hladí mě oběma rukama po zadku. „Ty džíny ti krásně obepínají prdelku, to mě dostává. Chtěl bych ho tam, koukej, že mi z tebe zase stojí.“ Už zase? To není možný. S ním snad zažiju tolik sexu za pár dní, co někdo jiný nemá za měsíc. Najednou ale Patrik zvážní: “Alice, co to máš jako za rtěnku? Výraznější tam nebyla?“ Co mu vadí? To je normální rtěnka v barvě lesních jahod, světlá a s leskem, žádná temně rudá. Není to nevhodný, ladí mi k bundě a jemně nalíčeným očím. To nemyslí vážně mi kritizovat make-up? „Nelíbí?“ „Ne. Ženský, co používají červený rtěnky, vypadají jako postižený. Chceš, aby se ti lidi smáli?“ Tak to slyším poprvé. To je teda názor. Mám svoji hrdost, tu rtěnku si nechám tak jak je. Uráží moji mámu, vyčítá mi kouření, rtěnku si vzít nenechám. Jsem žena a na rtěnce není nic špatnýho. „Mně se to ale líbí.“ Statečně vzdoruju, ale vnitřně mě to samozřejmě mrzí. „Jo, líbí? Tak ale půjdeš pět metrů za mnou, jedeme.“

BMW vyrazí ze dvora, až zahvízdají pneumatiky a Patrik řízne první zatáčku směrem z obytné zóny tak, až se dotknu hlavou skleněné výplně bočního okna. Je evidentně naštvaný, jede jako prase, to jsem nechtěla. Nechci si kazit výlet na zámek, to mi za to nestojí. Vyndávám z kabelky papírový kapesník a pomocí zrcátka rtěnku mažu. „Je to lepší?“ „Jsi skvělá, tak se mi líbíš víc. Nemusíš se malovat. Sluší ti to nejvíc jen tak.“ Fakt? Takto je gól. Jsem fototyp č. 2, mám modrošedé oči, přírodní barvu vlasů tmavě plavou, blbě snáším ostré Slunce a v létě mi naskáčou pihy na nose. Když přijdu bez make-upu  k obvoďákovi, píše mi neschopenku už ve dveřích, aniž by mě vyslechl. Já, že vypadám nejlíp odlíčená? To si fakt myslí? To mě dostal. Je skvělej. Zářím. Hlavně proto, že situace je rázem klidná. Teď mi navíc položil ruku na stehno a hladí mě.

O pár minut později přijíždíme ke státnímu zámku Hrádek u Nechanic. „Novoanglická gotika z počátku 19. století, druhá nejvýznamnější stavba u nás po Hluboké.“ Hlásím pohotově Patrikovi střípky informací, které si pamatuju z doby, kdy jsem na tomto zámku v rámci jedné letní brigády prováděla turisty. „Aha. Zajímavý.“ Evidentně se ho to dotklo. Co jsem řekla špatně? „Ty seš jako Raduna, ta taky pořád mluvila o nějaký historii načtený z knížek.“ Kdo je k čertu Raduna? Nějaká ex? Jak s ní byl dlouho a proč to skončilo? Měl ji rád? Má ji rád ještě teď? Já nejsem jako žádná Raduna, já jsem já. Jsem jiná, lepší, protože teď je tady se mnou. O žádné jiné mluvit nechci. Jsem sice rozmrzelá, ale zvědavá ještě víc. Hned jak se vydáváme na procházku zámeckým parkem, vyzvídám. „Ta Radka, to byla tvá bývalá?“ Možná kdybych tušila, jak rozsáhlý monolog bude následovat, neptala bych se. Patrik detailně vylíčil svůj vztah s jistou starší dámou z Prahy, která je dcerou slavné české herečky. Byla prý živel a noční tvor, seznámila ho se spoustou známých osobností, dokonce se dostal i do blízkosti EnnioMorricone. „Cože Morricone? To je ten geniální skladatel. Tenkrát na západě, seriál Chobotnice, to je nejlepší filmová muzika všech dob. Ty jsi ho viděl na vlastní oči?“ „No jo, byl v Praze, ona znala lidi, dostali jsme se všude. To bylo v jednom baru, uzavřená společnost.“ Tak to jsem fakt ohromená, ale jen na chvíli. Začíná se mi honit hlavou tisíce myšlenek. Tak on má takový zážitky. To asi nepřebiju. Hned jak budu mít možnost, musím si jí vygooglit. Snad je na Facebooku. Jak asi vypadá? Je hezká? Hezčí než já? Žárlím na ni. Strašně. „Víš co, ale hádali jsme se. Nesnáším hádky. Moji rodiče mají dobrej vztah, pořád se drží za ruce, i po těch letech jsou, jako kdyby se znali pár dní. To bych bral. Usadit se, mít fajn babu, klídek.“ Aha, to je jiná, ani nedutám. „To mě jednou Raduna tak vytočila, že jsem v noci sedl do auta nalitej, a jel dvě stě kiláků až domů. Ukončil jsem to ráz naráz. To se nedalo. Už vím, co chci a tohle fakt ne.“ Jihnu, slyším dobře, to podstatné zaznělo, „jí už nechci“, „rodiče mají krásný vztah“ a „usadit se“. Jsem v sedmém nebi. Našel si mě, aby se usadil. Ona byla hádavá, to já nejsem. My se nebudeme nikdy hádat. Budeme mít stejný vztah, jako mají jeho rodiče. Mám takové štěstí. Najednou mě bere za ruku a říká: „Je docela zima. Nepůjdeme někam na kafe?“ Obratem navrhuji jednu rodinnou restauraci s domácí kuchyní, která je nedaleko. Stylová, ta se mu bude líbit.

Malá příjemná hospůdka vedle zámku nabízela podmanivou atmosféru. Hořel tu oheň v krbu, na každém stole svítila petrolejová lucernička a robustní dřevěné lavice byly potaženy hřejivou kožešinou. Jemně kroužím sáčkem s čajem ve sklenici horké vody a dívám se na Patrika. V tomhle světle vypadá tak kouzelně a ten čas s ním tak letí. Chtěla bych, aby tahle chvíle trvala věčnost. Popíjí své pivo a prohlíží černobílé fotografie se scénami ze starých českých filmů, které jsou všude okolo. Začíná mě zasypávat salvou letopočtů, jmény herců, které jsem nikdy neslyšela a těmi nejtitěrnějšími detaily o jednotlivých scénách. Nechápu. „Mám fotografickou paměť, co si přečtu, tak si pamatuju pořád.“ „Vážně?“ Nemám sice sebemenší jistotu, že ty informace, co mi právě říkal, jsou pravdivé, ale zní to věrohodně. „Co bych za to dala, to by se studovalo.“ „Na co školy, řemeslo je základ. Tituly jsou k hovnu. Řekni mi, kterej z těch tvejch študovanejch kamarádů umí opravit auto, dělat na soustruhu, nezatlučou ani hřebík. Na co je takovej chlap.“ Tak s tím rozhodně nesouhlasím, ale nedám to znát. „Alí, víš, co mě napadlo?“ „Ne.“ „Večeři udělám já.“ „A co to bude?“ „Kapr, ale upozorňuju tě, že tak dobrýho kapra jsi ještě nejedla.“ Nesnáším kapra. Plevelná ryba, která se podle mě díky tradici z hladových dob děsně přeceňuje. Okoun, candát, dravci, to je mňamka, ale kapr, ten sežere, co najde v bahně na dně, to maso se nedá, ble. „A kde ho vezmeme?“ „Obchoďák, ne.“ Platí a sahá po bundě. „Zvedej se.“

Koupili jsme kapra a ještě další suroviny a vracíme se k nám domů. Patrik si uvázal kuchyňskou zástěru a začíná vařit. „Sleduj mě.“ Pohybuje se u linky jako největší suverén a ke každému úkonu vede obšírnou rozpravu. Nezvyklý rachot a hlasy z kuchyně sem přivedly i rodiče. Seznámila jsem je tak s Patrikem, sedají si ke stolu, aby ho mohli pozorovat. Zřejmě jsou naprosto fascinovaní strhující přednáškou o tom, jak správně vykostit kapra, naporcovat, jaké jsou finty pro to, aby z něj vznikla vybraná lahůdka. Táta ale stejně za chvíli odchází. Ačkoliv ho Patrik nepochybně zaujal svým rozhodným projevem, vaření je zkrátka pro tátu ryze ženskou záležitostí, a proto se jde věnovat ušlechtilejší mužské činnosti, kterou je ležení u televize. Máma ale vydržela a nevěřícně Patrika sleduje dál. „Vy byste mohl do nějakýho pořadu o vaření. Nebo hrát v reklamě. To je neskutečný.“ Patrik vtipkuje a okamžitě s ní navazuje přátelský rozhovor. Tomu nemůžu uvěřit. Líbí se mým rodičům. Oběma. Co víc si přát. Uvařil a naservíroval jídlo na stůl. Rodiče mu to pochválili. Musím se překonat a alespoň si kousnout, abych ho neranila. Delikatesa? Kapr no. Tak se snažil, ale prostě mi to nechutná. To mu ale neřeknu. Chválit, hlavně chválit.

„Alí, nevadilo by ti, kdybych šel s tátou večer do hospody? Pokecat víš, jako chlapi. V tý kuchyni nebyl prostor. Na chvíli. Dáte si kafíčko s mamkou, zdrbnete mě a večer v posteli budeš jen moje.“ Objímá mě a silně tiskne k sobě. Až moc silně. Cítím, že z takového objetí bych se jen tak nevymanila. Líbá mě do vlasů. Stejně jsem ale šokovaná. Můj na první pohled autoritativní a nepřístupný otec, který si k tělu jen tak někoho nepouští a Patrik s ním chce jít do hospody? Cizí kluk, kterého dnes viděl poprvé, a to jen pár minut. „Jako vážně?“ „Jo, zdá se fajn, dáme kapku, budeme si rozumět si myslím.“ „Tak jdi no.“ Omámeně souhlasím a říkám si, že tohle nedopadne dobře.

V té hospodě jsou už skoro tři hodiny, jsem tak neuvěřitelně nedočkavá. Opravdu nedokážu odhadnout, v jakém rozpoložení se vrátí. Patrik mi celou dobu píše zprávy plné srdíček a toho, jak se na mě těší. Trošku puberťák, nebo že by mě měl plnou hlavu, jako já jeho?  Ha, slyším dveře, už asi jdou. No ne, drží se kolem ramen.  To není možný. Já snad blbě vidím? Rozesmátý otec a Patrik to samé. To je tak neuvěřitelný, jak bleskově zapadl. Já zírám. Toho kluka nejde si nezamilovat. Je dokonalý. Nikoho lepšího jsem si nemohla přát.

Patrik mě bere za ruku a vede do ložnice. „Táta je borec. To je chlap. Máme úplně stejný názory.“ Rajská hudba pro moje uši miláčku. Dělej si se mnou, co chceš, jsem jen tvá. „Tam byla taková servírka, stále se pro něco ohýbala a provokovala, jsem úplně nadrženej.“ Co? Jaká servírka? Proč čumí po nějaký servírce, a proč mi to říká? Zaznamenal, že jsem se zarazila a tak hbitě dodává: „Já chci ale jen tebe, jen tebe, rozumíš, seš moje.“

Ráno Patrikovi došla textovka o vyjížďce pár členů z klubu BMW. Nečekám, že by se mnou chtěl trávit i neděli, v to už nedoufám, už i sobota byla těžký nadstandard. S tímhle chlapem nejspíš nic není, jak má být. Zase zírám, on navrhuje, ať jedu na vyjížďku s ním. „Umyjeme auto a vyrazíme. Je to okruh několik set kiláků přes Ještěd, to by šlo ne?“ No jasně, že by to šlo. Chce mě seznámit se svými kamarády. Nestydí se za mě. Myslí to se mnou vážně, o tom už nemůže být pochyb. „Jedu.“ „Nemaluj se ale, a prosím tě, neber si žádný takový ty tvý obří náušnice, to se k tobě nehodí. Ty nehty dlouhý, to je taky hrůza. To nosí starý ženský, po kterejch už pes neštěkne. Nemají co ukazovat, tak jediný co mají, jsou nehty a křiklavý cetky. Nechceš snad bejt stejná, ne.“ Co to říká? Mám spoustu vkusných a zajímavých náušnic. Řadu z nich jsem si vyráběla sama. Jsou originální a sluší mi. Nikdy mi nikdo nic takovýho ani nenaznačil. Nehty mám decentní. Žádný nalepený, ale svoje, jen delší, upravený, nalakovaný speciálním tvrzeným lakem pro zpevnění. Nepřehání to už? „Já jsem viděl ty fotky, co máš v pokoji, tam vypadáš jako kurva, promiň. To bych na svý holce nesnes.“ Já jsem jeho holka? Opravdu to řekl? Je jasný, že každý má nějakou představu a taky plné právo říct, co mu vadí. Je normální se pokusit přizpůsobit, když ti na tom druhém záleží. Určitě by udělal to samé i pro mě. Mně ale nevadí nic. Dobře, žádné náušnice a nehty si taky zkrátím. To je maličkost.

Sraz členů klubu je na parkovišti u Olympie v Mladé Boleslavi přesně v jedenáct. Jsme tu včas. Autům nerozumím. Asi tuším, které z nich má cenu přes milion a které pár set tisíc, ale nikdy jsem to neřešila, čistě dopravní prostředek. Hlavně, že to jede a je na něj spoleh. To všeobecné nadšení všech zúčastněných je fascinující a hlavně nakažlivý. Baví mě, když ostatní obdivují právě to Patrikovo BMW pro to či ono vylepšení, které si na něm sám udělal. Líbí se mi, jak je oblíbený a jak ho ostatní respektují. Během spanilky, jak tomu tady všichni říkají, se jednomu členovi vozidlo porouchalo, a jediný, kdo bez váhání začal situaci řešit, to byl Patrik. Hned diagnostikoval závadu a vymyslel co dělat. Působivé.

Zbytek víkendu se nesl v dobré náladě a pod značkou BMW. Jediná vada na kráse celého programu bylo to, když na Ještědu Patrik chytl dva kamarády kolem ramen a vrazil mi foťák, aby je vyfotila. Tak trochu jsem čekala, že by se tu chtěl zvěčnit právě se mnou, ale to ho nenapadlo. Nevadí, takových příležitostí ještě určitě bude. Nedělní noc strávíme sledováním filmů na notebooku. Patrik jich má spoustu oblíbených a většinu jich neznám. Možná proto, že vznikly dávno před tím, než jsem se narodila. Je mi ale jedno, co děláme, hlavně že jsme spolu. Znovu vedle sebe budeme spát v jedné posteli, znovu se budeme milovat a společně se probouzet.

 

2.     Někdy se dokážu trochu rozčílit

Dnes nemusím vstávat příliš brzy, je pondělí, a to mám výuku až odpoledne. Patrik kupodivu taky nespěchá. „V kolik musíš být v práci?“ ptám se. „Mám hodně přesčasů, tak klidně dnes až na jedenáctou.“ To je fajn, můžeme spolu posnídat, udělám lívance s lesním ovocem a javorovým sirupem. „Alice, jaký máš heslo do počítače, potřebuju se na něco podívat?“ „Glaukom.“ „Cože? Co to je?“ „To neřeš, jdu nám udělat snídani.“ Nám, toho množného čísla se jen tak nenabažím.

Snídaně už je skoro hotová, jdu si vyzvednout do pracovny Patrika, aby šel ke stolu. „Co to děláš?“ ptám se mile, objímám ho zezadu kolem krku a dívám se mu přes rameno na monitor. „Pracuju. Díly, chápeš. Lidi jsou úplně blbý.“ Aha, tak o náhradních dílech do aut nevím taky nic. Cítím, že mu to není příjemný, jak jsem ho vyrušila. Dokonce mě odstrkává. „Lásko, já si ještě zavolám jo, běž do kuchyně udělat kafe, hned jsem tam.“ Dobře, jdu. Zaslechnu ještě začátek hovoru: „Tomáš Novotný, dobrý den….“ a víc už neslyším, protože Patrik zavírá dveře. Tomáš Novotný, co prosím? Patrik Fischer, to má v občance. Je sice značně zdevastovaná a rozpadá se, ale jasně jsem to jméno viděla, když jsem ji vyndávala z kapsy, než jsem dala kalhoty do pračky. Hmm, no ptát se nebudu, aby neřekl, že poslouchám jeho hovory. Třeba mi to řekne sám. Snídáme a sledujeme u toho asi stou reprízu Televarieté v televizi. Patrik se dívá na medvěda, který jede na kole a nesmírně se tomu směje. „To není možný, vidíš to? To není možný.“ Rozhodně mě ani nenapadne se podívat na to stupidní číslo, které už asi nikoho, kromě Patrika nedostává, ale pozoruju jeho. Připadá mi jako malé dítě. Jako malý kluk, který má nefalšované jiskřičky v očích a směje se cirkusové scéně, kterou nikdy v životě neviděl. To je milý. Je tak neuvěřitelně bezbranný, bezelstný, mám chuť ho okamžitě obejmout a chránit před celým světem.

Těsně před obědem se loučíme. „To jako v tomhle jdeš do práce? No to se mi moc nelíbí, koukej tam být hodná.“ Úplně obyčejná béžová sukně, hnědé kožené kozačky s umělou kožešinou, tělové tílko ve stejné barvě jako sukně a přes to tmavě hnědé sáčko, co je na tom divnýho? „Musím chodit do práce upravená, to prostředí to vyžaduje. Musím mít autoritu u studentů.“ „Jen aby v tom nebyl někdo jinej. Znám ženský a vím jak se to ve firmách mele.“ To mě pobavilo, představila jsem si své akademické kolegy, kteří jsou mnohdy jako reklama na sitkom Teorie velkého třesku. Těší mě ale, že žárlí a nechávám ho úmyslně při představě, že univerzita se hemží testosteronem a souloží se za každým rohem. „Choď si, jak chceš, už nic neříkám, napíšu ti, pa.“

Hned po příjezdu do práce pouštím počítač, jdu na internet a na svůj profil na Facebooku. I zde se dá pracovat, ačkoliv to mnoho nezasvěcených jedinců neví. Facebook není jen na flirtování a předvádění se, jak tvrdil Patrik. Mám v přátelích spoustu zajímavých osobností, jejichž práci sleduju a zajímají mě jejich myšlenky, postřehy. Mnohdy mě inspirují, rozšiřují mi obzory. Sociální síť je rozhodně dobrým sluhou, ale musí se jí samozřejmě zabránit stát se zlým pánem. To není takový problém, pokud si lidi dostatečně ošetří své soukromí v nastavení profilu. Každého věc, svůj účet kvůli němu ale nikdy rušit nebudu. To má smůlu.

Patrik píše: „Koukám, jak makáš. Hned hezky fejsbúček. No dělej, jak mislíš, ostatní chlapy jsou asi zajímavnější než já, tak si to uži. Já na rozdíl od tebe pracuju. Ahoj!“ To už psal před tím tak nemožně? Tolik gramatických chyb, to snad není možný. No uklidním se, nebudu vysírat s pravopisem, to je to poslední, co mají lidi rádi. Co ale blbne? To se nesmím podívat ani na internet. Navíc, kdyby tu nebyl, tak nezjistí, že jsem on-line. No to mám po náladě. Snad se nenaštval. Doufám, že se to přežene, že to bylo jen nedorozumění. Nechci si ničit vztah tak malichernými nepříjemnostmi.

Přehnalo. Večer se Patrik stavil, přivezl mi dárek a byl jako vyměněný. Kosmetický balíček různých tělových a pleťových krémů YSL. O nevrlé zprávě na Facebooku už nepadlo ani slovo.

Následující týden jsme spolu strávili každé odpoledne a večer. Mám disertačku celkem dobře rozpracovanou, není kam spěchat. Trochu vypnout a užívat si mi neuškodí. Hodně si povídáme o minulosti, poznáváme se, plánujeme, co všechno chceme podniknout. Patrik sem tam zajde s tátou do hospody a už u nás tak nějak vlastně bydlí. Kupodivu nikdo neprotestuje. On má vždycky v zásobě tolik zajímavých příběhů, to nám zpestřuje domácnost, to tu chybělo. Hlavně oceňuju, že mu stojím za to každodenní cestování a že dvakrát denně absolvuje trasu Hradec - Šumperk jen kvůli tomu, aby byl se mnou. Bomba.

O víkendu mě vzal Patrik k sobě. Viděla jeho byt, menší 1 + 1 na sídlišti, zařízený jednoduše, ale účelně. Vzal mě i na hřbitov, kde zapálil svíčku svým prarodičům, o kterých moc hezky mluvil. Seznámil mě s rodiči a bratrem, kteří mě bezvadně přijali. Viděla jsem jejich menší, ale velmi hezký, nově postavený bungalov zasazený do přírody. Stejně tak jsem obdivovala ranč s koňmi a nakonec se spřátelila s kocourem. Jeho domov mě utvrzuje v tom, že je to prima kluk, který možná může být ten pravý.

Další týden Patrik navrhl, že bychom si mohli vzít volno, on si to prý zařídí raz dva, dovolenou neměl víc než rok, a budeme výletovat. To mi přišlo jako báječný nápad. Jeden den jsme strávili v Praze. Patrik mě vzal do Lucerna baru a taky po vyhlášených jazzových klubech, které mě úplně uchvátily. Spali jsme v menším hotýlku na Praze 2, kde Patrik vyjednal slevu přes známého majitele, kterému prý kdysi něco sehnal na auto, a tak jsme ubytování pořídili za pár korun. Cítila jsem se provinile, do této doby vše platil on, a tak jsem navrhla, že to nemůže být pořád. Taky si vydělávám, možná ne tolik jako on, ale chci se na společných výdajích podílet. Řekla jsem mu o tom a on to vzal. „Tak víš co, ještě nepojedeme domů. Zajedeme do Dětenic. Pivovar a zámek Dětenice, středověká krčma, zažila jsi tam někdy ten večerní program? To je opravdu hustý. Seženeme ubytko a užijeme si to.“ „Dětenice znám, líbí se mi to tam, ale na ten večerní program jsem se nikdy nedostala. Nebude už všude plno, když to řešíme na poslední chvíli?“ „Vem mobil a zkus to obvolat.“ Dobře, Patrik řídí a já vyhledávám pomocí mobilního internetu pár čísel, která poskytují ubytování v Dětenicích. Volám všude, včetně poměrně drahého místního hotelu, ale jak se dozvídám, všude je obsazeno. To jsem předpokládala. Patrik se ale nehodlá vzdát plánu, který se mu zrodil v hlavě, zastavuje na nejbližší čerpací stanici a vybíhá ven z auta telefonovat.

Za pár minut se vrací. „Zařízeno, jedeme.“ „Zařízeno? Jak jsi to dokázal? Všude se omlouvali, že mají beznadějně narváno.“ „To je jedno ne, hlavně že dnes večer spíme v Dětenicích. A můžeš to zatáhnout celý ty, abys měla klid.“ „Aha, tak dobře.“ Jsem zaskočená, nerozumím tomu, ale vidina netradičního večera a zábavy spolu s Patrikem mi zahání tendence něco zkoumat.

Přijíždíme do hotelu, kde nás přichází až na parkoviště vítat recepční. Patrik se na něj směje a podává mu ruku. „To jsem já, jak jsem vám volal. Docent Horák. Ten kongres se protáhl. Původně jsme chtěli jet se ženou rovnou domů, let z Bruselu měl zpoždění, ale děti máme u babičky, tak jsme si řekli, že to u vás zkusíme. Kolegové z ministerstva to tu tak chválili. To víte, jedeme na lehko. Mám půjčené auto od svého asistenta, kufry jsme poslali domů s řidičem, nemáme s sebou ani doklady, tak se snad nějak dohodneme. Jsme lidi, ne. Kdo jiný si má pomáhat, než my Češi mezi sebou. Vždyť ta evropská politika, to je svinstvo. To bych vám mohl povídat….“ Ach, valím oči a přistihuju se, že mám i otevřenou pusu. Jsem konsternovaná a paralyzovaná zároveň. Recepční nás ubytuje v apartmá pro vip, jehož cenu Patrik prý usmlouval na třetinu, protože slíbil, že o jejich prvotřídních službách bude informovat kolegy a prosadí, aby právě u nich uspořádali nějaké školení nebo minimálně teambuilding. Poté, co se za poslíčkem zaklapnou dveře, se Patrik sveze na širokou postel ze surového dřeva a vítězně povídá: „No, čekám poděkování.“ a dívá se na mě. Konečně se trochu probírám ze sledu aktuálních událostí a vyjíždím na něj nezvykle zvýšeným hlasem: „To si děláš prdel ne? Co to bylo? Co to sakra bylo? Proč lžeš? Proč sis vymyslel takovou blbost. Jak tady můžu zůstat, když je to celý podvod. Co když se na to přijde a co když z toho bude průser?“ Patrik vyskočí z postele jako střelený, vezme do ruky ovladač od televize, vší silou s ním mrští proti zdi a začne příšerně křičet. „Nemluv sprostě. Mluvíš jako nějaká špína z nádraží. To bylo naposledy. O co ti jde? Jsme tady kurva, jsme. Ty jsi nic nesehnala. Jsi úplně neschopná. Nebýt mě, tak není nic. Nestarej se, drž hubu a buď mi vděčná.“ Vztekle pochoduje po pokoji a kope do všeho, co se namane. „Kráva, to jsem nezažil. Člověk se snaží, chce mít hezkej večer a ona to prostě musí posrat. Proč já mám takovou smůlu na ženský.“ Tají se mi dech. Absolutně nechápu, co to do Patrika vjelo. Stojím u dveří a třesu se z jeho agresivního výstupu, který nebere konce. Co to říká? Vždyť jsem se jen rozčílila nad tím zbytečným lhaním. Nemuseli jsme sem jezdit za každou cenu, když bylo plno. Nemusel si nic vymýšlet. Klidně jsme mohli zrealizovat jiný plán. Bože ať už se uklidní a je zase jako před tím, ať už mlčí, slyší to celý hotel, to je ostuda. Ne, je jak smyslů zbavený. Ten má takovou sílu, když se rozčiluje. Ten ovladač je úplně na maděru a zeď je odřená. Co se to stalo? Derou se mi slzy do očí. Nebreč Alice. Ne, vydrž to. Zkus ho nějak uklidnit. Musíš ho uklidnit. Chytím ho za ruku a klidným hlasem říkám: „Nezlob se, jsem ráda, že jsi to tak dobře zařídil.“ Bez reakce, Patrik je stále v ráži. Vytrhne svou ruku zpátky a strčí mě, až upadnu na postel. To už je na mě moc. Zvedám se a instinktivně vybíhám z pokoje. Brečím. Ty slzy nejde zastavit. Musím se schovat, musím mu utéct, chci pryč, chci domů, nechci s ním mít už nic společnýho. Je to psychopat. Normální psychopat.

Vybíhám ven, obcházím hotel a sedám si na lavičku. Snažím se dýchat zhluboka a rozmyslet si, co budu dělat. Zvoní telefon. Na displeji se objeví „Miláček“. Houby miláček. To okamžitě musím přepsat na „kretén“. Nezvednu to. Nemůžu. Hned vzápětí zvoní mobil znovu. Dobře, vyslechnu ho, ale potom okamžitě někomu volám, aby pro mě dojel. „Co je?“ „Lásko, pojď zpátky, už je všechno dobrý. Chci ti něco důležitýho říct a mám pro tebe překvapení. Pojď za mnou. Všechno bude dobrý. Víš, já se někdy trochu rozčílím, ale hned mě to přejde, nemyslím to zle. Uděláme si krásný večer. Jen ty a já. Vezmeš si ty hezký černý šaty, co sis koupila v Praze, dáme dlabanec a popijeme, bude to fajn, uvidíš.“ „Nejdu. To bylo strašný. Bála jsem se. Jedu domů.“ „Kam chceš jet a proč? Je mi to hrozně líto, úplně mi to trhá srdce. Kdybys věděla, jak jsem z toho nešťastnej, vynahradím ti to, slibuju. Mám tě moc rád. Už se to nikdy nestane. Prosím pojď za mnou. Víš, že tady mají srandovní středověký nápisy, to musíš vidět. Prosím, tak pojď.“ Ono mu je to fakt líto. Má mě rád. Mrzí ho to. Dám mu ještě šanci. Vždyť za to možná můžu já. Snažil se tolik a já na něj spustila. Je to moje vina. Chci s ním být a užít si to tu. Je vlastně šikovnej, když to tak vezmu.  Je to dobrodružství, jak to vymyslel a zařídil. Nemusím žít stále jako podle pravítka. Vlastně, kterej z  těch ostatních kluků ze seznamky by tohle dokázal, určitě žádnej. On je jako růže mezi trním. Úplný zázrak. Nebydlí u maminky, pracuje, je schopný a postará se. Líbí se mým rodičům, táta by mi hned vpálil, že je to blbec, tak můžu být klidná. Navíc dnes by to mohlo být ještě mnohem krásnější, když se budeme usmiřovat. Jdu za ním, hned.

Je středa ráno, venku padá mokrý sníh, který ihned po dopadu na zem taje. Asi poslední záchvěvy zimy v Čechách, když je skoro polovina března. Říkám si a snídám bílý jogurt, do kterého jsem si nalámala cereální sušenky. Netrpělivě přepínám všechny možné televizní kanály. Snažím se dopídit co nejaktuálnější předpovědi počasí v Rakousku. Všude nacházím ty stejné informace. Husté sněžení, hotová kalamita a tvoří se kolony na hlavních tazích. Už za pár hodin mám vyrazit se svojí kamarádkou Zlatou a jejími dvěma kolegy z nemocnice lyžovat. Prodloužený víkend v Alpách, který jsme plánovali týdny dopředu. Vždycky jsem měla moc ráda hory a lyžování na ledovci patří mezi mé nejoblíbenější fyzické aktivity. Respektive jedna z mála mých aktivit, která vůbec souvisí s pohybem. Je to tak, jsem většinu roku sportovní lemra, ale no co. Do zahraničí za sněhem jezdím každou zimu a nejraději do Francie. Letos jsem žádný zájezd nestihla a tak jsem se s kamarádkou, vdanou lékařkou a vášnivou lyžařkou od dětství, domluvila, že vyrazíme alespoň na pár dní autem do nejbližšího Rakouska. Zlata je drobná brunetka, kterou znám od střední. Je celkem akční a tak nám operativně domluvila i spolucestující, manžele Nováčkovi, kteří se k nám přidají. Sice sjezdovky miluju, ale Patrika teď zřejmě o něco víc, proto musím přiznat, že mám z té hojné sněhové nadílky nefalšovanou radost. Kéž by sněžilo tak, že by byly cesty neprůjezdný a ostatní se to rozhodli odvolat. Nemusela bych na pět dní odjet a být bez Patrika. To nevydržím. On z toho taky nebyl nadšený, že budu pryč. Jsme spolu pomalu tři týdny skoro každý den a teď mám být bez něj. Od té scény v Dětenicích minulý víkend se chová tak pěkně. Úplně si to vyžehlil. Cítím se s ním jako v pohádce. Táta je z něj úplně nadšený. Dokonce nepřímo naznačil, že by někoho jako je on potřeboval ve firmě. No to by bylo dokonalý, kdyby tam Patrik mohl časem pracovat.

Zlata volá: „Ahoj Alí, tak jak to vidíš? Mluvila jsem teď s Luckou a ona i Radim chtějí určitě jet. Jediný prodloužený víkend, kdy nikdo z nás neslouží. Myslíš, že to dáme?“Svádím vnitřní boj, nejraději by to začala dramatizovat, jak je to celý nebezpečný a vymýšlet kdo ví jaké záludnosti, které by Zlatu a spol. mohli odradit, ale není to můj styl.„Tak sněží hodně, ale když už jsme domluvený a sbalený, tak vyrazíme. Radim teda bere auto? A budou nás čekat ve Svitavách v jednu, platí to?“ „Jo, jo, vyzvedni mě v jedenáct. Těším se.“ „Fajn, užijeme si to, zatím pa.“ Dilema je vyřešený, jedeme. Napíšu Patrikovi sms, že Alpy platí a že se uvidíme až v neděli. Snad to uteče. Mně se bude táák stýskat. Ach jo.

Lucka a Radim, se kterými jsem se viděla poprvé, byli milí. Celou cestu se se Zlatou baví o práci, ale mně to je jedno. Mám myšlenky úplně jinde. Listuju časopisem a stále sleduju telefon, jestli mi Patrik nepíše. Nováčkovi znám z vyprávění a konkrétně na Radima jsem byla hodně zvědavá. Zlata ho líčila jako největší eso z celého ARA, kterému ženy padají k nohám. Nepřekvapuje mě, že já teda žádné eso nevidím, už od gymplu máme my dvě zcela odlišný vkus na muže. Radim, je sice vyšší, ale hubený, nevýrazný chlapík, který mluví tiše, pro kterého je stále něco problém, který jede úzkostlivě podle předpisů a hlavně na spotřebu. To pro mě vážně sexy není. Neustále polyká různé léky na bolest, samozřejmě sedává stylem noha přes nohu, jak jsem si všimla, a Bože chraň, má z domu nadělané svačiny. Zlatko, kde je ten úžasnej kolega, po kterém všechny baby široko daleko jedou? Tak to ne, zlatej Patrik, ten je úplně jinej. Jinej a lepší. Nejlepší a můj. Škoda, že nelyžuje, velká škoda.

Cesta uběhla rychle a už večer jsme byli ubytováni v penzionu v centru známého Zell am See. Je to tu krásný, společnost dobrá, lyžování super, ale já stále myslím jen na něj. Jakmile se nepodívám na mobil co pět minut, mám pocit, že bych mohla propásnout zprávu o blížícím se konci světa. Hrozně se mi stýská. Psí kusy jsem vyváděla na vrcholku sjezdovky, kde mi nešla Patrikovi odeslat mms s vtipnou reklamou na BMW. Pět dní, čtyři noci, ale bylo to nekonečný. Druhou noc, kdy jsme byli bez sebe, mi do telefonu řekl, že za mnou přijede. Půjčí si od bráchy lyže a přijede. To mě dostalo. To by pro mě vážně udělal? Samozřejmě jsem mu to rozmluvila, protože je to blbost. Navíc my brázdíme černý sjezdovky a on jako začátečník by se tu trápil. Udělal mi ale nesmírnou radost, že ho to napadlo. Dokonce jsem mu prominula i to, když Zlatu a její kolegy na dálku urážel, ačkoliv o nich vůbec nic neví. Prohlásil, že s takovými lidmi by si rozhodně neměl co říct a že doufá, že se s nimi nikdy nepotká. To teď neřeším, chybím mu, štve ho, že nejsme spolu a žárlí na ně. To je jasný. Je to jeho způsob, jak mi dát najevo, že pro něj hodně znamenám. To mi vlastně celkem lichotí. Vzteklinka moje. Ať už je neděle. Cestou zpět jsem hypnotizovala tachometr a přála si, aby Radim přestal šetřit a pořádně na to šlápl. Pravděpodobně i on už se asi těšil domů a tak místy jel na dálnici i 140.

Páťa na mě čekal doma. Vařil večeři a popíjel u toho pivo. Už ani nevím jaké to je, vracet se domů, kde na mě čeká můj přítel. Partner, milenec, má láska. Hřejivý pocit, který jsem sice zažila, ale už ani nepamatuju, jak je to dlouho. Určitě tak sto let.

Přivítali jsme se. Patrik mě objal a vášnivě políbil. „Pojď vedle, chyběla jsi mi, nutně ti ho tam potřebuju vrazit, nebo se zblázním.“ No ne, teď? „Počkej, chci si dát sprchu, cesta a tak, vydržíš chvíli?“ „Ne.“ Měla jsem v plánu se vymydlit a milovat se, něžně a dlouze, třeba celou noc, tak jsem se na to těšila. Patrik mě vede ke mně do obýváku, u sedačky si mě otočí, stáhne mi kalhoty a řekne, ať se trochu předkloním. Sám už si rozepíná džíny a přibližuje se ke mně. „Jsem tak nadrženej, nech mě se vystříkat, milovat se budeme večer.“ „Jasně, ale hlavně nezapomeň dát pozor, víš, že teď neberu prášky.“„Jo, už mlč, hezky drž Alí a ukaž mi tu svojí prdelku.“ Chci mu vyhovět, i rychlovky nejsou marný. Nechám ho zcela převzít iniciativu a udělat co potřebuje, já si to vynahradím později. Hotovo. Patrik je samý úsměv. „Teď si klidně dej tu spršku, jdu dodělat ty kovbojský fazole, to se budeš olizovat.“

Směs masa, zeleniny a fazolí, které Patrik uvařil, byla vynikající. Sprcha, jídlo, a teď už jsem vážně unavená. Nemůžu si ale nechat ujít to vysněné milování, které mi slíbil. Chci, aby mě hladil, líbal a dlouho předlouho si se mnou hrál. „Máš to vážně moc dobrý, co teď, nepustíme si nějaký film?“ ptám se, když dojídáme. Něco, co nás příjemně odreaguje a naladí na potom. „A co?“ „Už jsem viděla hodně z toho, co máš rád ty, ráda bych ti pustila jeden z mých oblíbených filmů, který jsi říkal, že neznáš.“ „A co to je?“ „Dobrý Will Hunting, to je taková klasika.“ „No jo, klidně.“ Udělala jsem v mikrovlnce máslový pop corn, který provoněl celé patro, a pustila domácí kino, abychom měli z dvd co největší požitek. Uvelebila jsem se v křesle a doufala, že film Patrika zaujme. Určitě se mu bude líbit, to se přeci líbí každýmu. Prvních deset minut se dost ošíval a stále něco komentoval. Geniální Will Hunting v podání rozkošného Matta Damona ho evidentně neoslovil, dokonce snad i rozčílil. „Alice, na tyhle intelektuální sračky se dívej s těma svejma teplejma kolegama. To je tak dementní děj. Američani, to je prostě v prdeli. Ti přesně řeknu o čem to bude, a jak to dopadne. Tohle mi nedělej. Neříkej, že tohle se ti líbí. Myslel jsem, že jsi inteligentní.“ Vstává, bere si svoji sklenici s pivem a odchází vedle do pokoje, kde zapíná počítač. „Klidně ale koukej, já budu chvíli na klubu.“Tak to se nepovedlo, ach jo. To je první člověk, kdo tenhle film odsoudil. A tak rychle. Mám po náladě. Sama se dívat nebudu, jsem příliš unavená, zítra vstávám do práce, jdu si lehnout. Patrik slíbil, že jen něco dopíše a jde hned za mnou.

Už jsem spala, když přišel, rozsvítil a rozjařeně mi vyprávěl o nějakém členovi klubu, co ho prý na společném chatu urazil. Musel to prý hned řešit a volat admina, ale nakonec se domohl spravedlnosti. Moc jsem ho nevnímala, byla jsem rozespalá a na budíku jsem viděla, že je půl druhé. Nakonec zhasl, lehl si vedle mě, objal mě a zůstali jsme tak blízko přitulení až do rána.

Týden začal pohodově. Budík jsem zamáčkla a rychle vyplula z ložnice, abych Patrika nebudila. Ten měl ještě půlnoc. Nedivím se, když tak ponocoval. Nechám ho spát a vyrazím do práce. Dnes odpoledne má přijet kamarádka Martina, která potvůrka vlastně může za to, že jsem teď tak šťastná. Je zvědavá na Patrika, to je jasný, no a já samozřejmě chci, aby ho poznala. Jsem napjatá, co na něj řekne. Martina je jako moje ségra a je pro mě moc důležitý, aby si tihle dva mí nejbližší sedli.

Martina je vysoká krásná holka s velkýma zelenýma očima. Je to ten typ, co tvrdí, že nemá ráda sladký, a když má depku, jde si zaběhat. Když já mám depku, sním vše, na co přijdu. To je mezi námi ten zásadní rozdíl. Nikdy jsme si proto nepůjčovaly oblečení, ale spojuje nás věčné téma, jak najít toho pravého. Ona podniká. Má obchod se sportovními potřebami a několik e-shopů. Daří se jí. Jezdí na drahý dovolený, má umělá prsa, vlasy, řasy, nehty, zuby, permanentní make-up, a nedávno se mi přiznala, že byla poprvé i na botoxu. Ví, co chce a když jí někdo nesedí, tak to umí dát najevo. Proti Patrikovi ale nemůže nic mít. Je kouzelnej a charismatickej. Bude koukat. Poprvé jsem byla na internetové seznamce a hned trefa do černého. Marťa to má u mě.

Dnešní cvičení se studenty na téma Analýza rizik vybrané logistické společnosti proběhlo docela dobře. Koukám, že mám zmeškaný hovor od Martiny. „Marťo, učila jsem, promiň.“ „Klídek, všechno platí, jen jsem se chtěla zeptat, jestli nevadí, že vezmu dvojčata?“ Martina žije asi půl roku s Davidem, rozvedený trenér boxu, který má pětiletá dvojčata, raubíře Maxe a Olivera, ve střídavé péči se svojí exmanželkou. Kluci jsou fajn, už jsem je několikrát viděla. Čísla, ale chvíli se to dá. „Určitě je přivez, to bude bezva, tak v pět ahoj.“ Patrik říká, jak zbožňuje děti, tak bude určitě rád. Včera se nám ten večer úplně nepovedl, dnes to bude lepší. Budu doma brzy. Stihnu nakoupit a udělám Krtkův dort. Taky by byly fajn chlebíčky, a každý z nich nazdobím tak, aby vypadaly jako rozesmáté obličeje. Já jsem tak nápaditá, když jsem zamilovaná. Mám energie, že bych mohla skály lámat, rozdávám úsměvy na všechny strany a vtipkuju dokonce i se šíleně vyhlížejícími bezdomovci popíjejícími Okenu před obchoďákem. Je mi krásně.

3.     Chci s tebou dítě

Padla, probíhám rychle chodbou katedry a za pár minut už nasedám do svého cihlového Suzuki SX 4, rok starého SUV s náhonem na všechny čtyři. Ještě není špička, tak budu doma i s nákupem ani ne za hodinu. Stihnu si ještě natočit vlasy, a trošku opravit nahé líčení, které se Patrikovi líbí nejvíc a hurá na catering. Martina nic nejí, kvůli ní tak nešílím, ale chci se blýsknout jako dobrá hostitelka hlavně v očích Paťulky. Jé, co kdybych i uvařila. Co třeba svíčkovou. Je to sice divný, takhle v pondělí, ale proč ne. Každý den může být malým svátkem, když pro to člověk něco udělá. Tak jdu na to, snad tu máma všechno potřebné má.

„Ahoj, neruším tě v práci zlato? Volám jen, abych ti připomněla, že dnes odpoledne přijede má nejlepší kamarádka Martina. Vezme s sebou dvojčata svého přítele, které hlídá. Chci vás seznámit. Udělám pohoštění a taky ti vařím svíčkovou, máš radost?“ „Noo, hoší, to je servis. Budu mít dneska svíčkovou, to si nechám líbit, to je žena.“ Říká hodně nahlas a já slyším nějaký hlahol kolegů, kteří mu pochlebují. To je dobře, to jsem chtěla, hýčkám si ho a on se tím chlubí. „Jo Alí,ty jsi volala k nám na firmu dneska?“ „Ne, volám ti teď, proč se ptáš?“ „Nějaká ženská sem dnes volala a zjišťovala, jestli tu dělám, to jsi nebyla ty?“ Cože? Co to je za otázku, proč bych to dělala? Co za ženskou má potřebu tohle zkoumat. Tomu vůbec nerozumím. Navíc proč si myslí, že já bych tohle měla zapotřebí. Já vím, kde pracuje, řekl mi to a nikdy jsem o tom ani na vteřinu nepochybovala. Měla bych snad? „Ne, já to nebyla, opravdu ne, tak přijeď na pátou prosím, jestli to stíháš.“ „Dobře, přijedu, pa.“ Hmm, zvláštní, kdo ho hledá? Kdo si ho ověřuje, nějaká bývalka? Možná. No nic, jdu kuchtit, ať to všechno zmáknu, čas letí.

Martina nikdy nejezdí přesně, to je celá ona. Já jsem nemocná se svojí dochvilností, a proto na ni celý život jen a jen čekám. Nedá mi to ale, já neumím přijít pozdě. Přesně v pět mám hotovo, naservírováno a vyhlížím návštěvu. Je tu Patrik, vidím ho, jak parkuje na dvoře a už z dálky rozeznávám výraz jeho obličeje, který není moc přívětivý. „Copak je?“ „Nějakej zmrd mi výlítnul ze zatáčky do protisměru a málem jsem si odřel auto. Rozkopal bych mu tu jeho popelnici, šmejd, dnes dají papíry každýmu.“ „To mě mrzí, ale nic se nestalo, ne? Tak pojď domů, Marťa tu ještě není.“ „A to je co za kamarádku jako?“ „Je to kočka, a je skvělá, mám ji moc ráda, uvidíš.“ „No snad se moc nezdrží, mám spoustu práce, chci vypulírovat auto.“ Proč to své BMW pořád tak leští? Stejně to vypadá na déšť, to by byla úplně zbytečná práce. Vlastně už i rodiče si toho všimli, že to nějak přehání. Každou volnou chvilku je venku, běhá s wapkou, žongluje s různými přípravky, leští kapotu jelenicí a vůbec to vozidlo šúruje  do bezvědomí. Ujetý, ale zároveň roztomilý. Já jsem taky pro pořádek. Často uklízím jen pro zábavu. Odreaguju se tak a vždycky říkám, že domácími pracemi si nastoluji harmonii v duši. Co by on nemohl dělat to samé, jen s autem. Naopak, máme společnou úchylku. Neškodnou úchylku. Nic co by mi vadilo. Zvonek.

„Ahój. Pojďte dál.“ Vyrážím z domu k brance přivítat vzácnou návštěvu. Martina otevírá zadní dveře Davidova S-Maxe a vypouští kluky. „Hele to je pohoda ta vesnice, ve městě mám nervy na dranc, aby mi je něco nepřejelo. To je mžik a jsou v trapu.“ Max i Oliver jsou upatlaní od čokolády. „Kluci vy vypadáte, to je bordel v tom autě, no to ať si uklidí tatínek, když vám ty sladkosti na cestu dal.“ „Marťo, to neřeš, doma je očistíme. Tak šup dovnitř,  je zima a bude pršet.“

Martina i kluci se zouvají v předsíni a berou si přezůvky pro návštěvy.  Max je má na noze asi deset vteřin, než ho napadne je sundat a začít s nimi házet po Oliverovi. „Teto, můžeme se tu rozhlídnout?“ „Nic, u mě budete a poslouchat.“ Okřikuje je Martina. „Jen je klidně nech, alespoň pokecáme.“ „No jak myslíš, ale až něco rozflákají, tak se nediv.“ „On se jich doufám ujme Patrik.“ „No jo vlastně, kde ho máš, toho svého samečka?“ „Psst, přijel z práce před chvílí, je v koupelně.“

Usazujeme se v jídelně. Vařím kávu a kluci vypráví jeden přes druhého zážitky ze školy, dnes tam prý měli představení s kouzelníkem. Netrvá to ani pár minut a Patrik vychází. Má jen úzký ručník kolem pasu, jinak je nahý. On se prostě nestydí, to už dávno vím. Hned se představuje pro něj typickým estrádním způsobem, který svojí poutavostí nemá obdoby. Když se konečně oblékne, a přestane mě tak stresovat svojí nahotou, spořádá dřevorubeckou porci svíčkové se třemi chlebíčky navrch. Má dobrou náladu, laškovně pomrkává na Martinu a mě těší, že si jsou sympatičtí. Po mé, “vymazlené baště“, jak večeři sám Patrik nazval, se začne věnovat klukům. Předvedl všem, že děti ho skutečně žerou, a to doslova na lusknutí prstu. Vymýšlí takové bejkárny, že si je okamžitě omotá, mají záchvaty smíchu a jsou víc než rozdováděné. Tak on má děti vážně rád, to nebyla jen fráze. To mě moc těší. Nejspíš by byl skvělý táta, říkám si v duchu a se zaujetím ho sleduju. „Alí, smráďata jsou zabavený, nedáme cígo?“ „Neměla bych, před Patrikem nekouřím a celkově se snažím přestat.“ „Jé, tak jednu se mnou, výjimečně. Ani si toho nevšimne.“ „Prima, jdeme na terasu.“

Já a Marťa jsme právě v nejlepší zábavě, když se otevřou dveře. Patrik. Okamžitě se mu rozesmátý výraz změní v pohled vraha. „Ty tu hulíš, to si snad děláš prdel, ne?“  V ponožkách vyrazí z domu a začne nepříčetně pobíhat po zahradě. „To znám tyhle ty slepičí moudra u cigárka. To je hnus kouřit, hnus, stokrát hnus. Ať si kamarádka klidně vypaluje zobák, ale ty se na to vyser. Říkám ti Aluno, ty se na to vysereš, nebo se neznám.“  Hlasitost nabírá na síle, řve tak moc, že to musí slyšet polovina vesnice. Co to zase předvádí? Takový amok bez příčiny. Lítá po zahradě a kope do všeho, co se mu namane. Máminu konvičku na zalévání muškátů rozšlapal a zdemolovanou hodil přes plot k sousedům. Martina nevěřícně zírá, jako kdyby na zahradě právě přistálo UFO a evidentně jí je situace velice nepříjemná. Típá cigaretu a po špičkách odchází zpět dovnitř. „Jdu za dětma, to je síla tohle teda.“ Špitne a zavírá za sebou dveře od domu. Já tu stojím dál, už zase zmatená, zaskočená a myšlenky v hlavě mi lítají jedna přes druhou. Dobře, dělat scény mezi čtyřma očima, pohádat se, to se stává i v lepších rodinách, ale dělat scény na veřejnosti? Před lidmi? To je vyšší level a to nepobírám. Strašně se na něj zlobím, ale chuť zachránit situaci je silnější. Jdu rychle za ním, hladím ho po zádech a snažím se ho obejmout a uchlácholit. Naprosto zbytečná scéna obřích rozměrů kvůli úplně blbině. To se neumí ovládat? Je temperamentní a bezprostřední, tohle k tomu pravděpodobně neodmyslitelně patří. Ambivalence emocí jako na horské dráze. Jekyll je dokonalý, ale s Hydem se to nedá vydržet. První dojem u Martiny rozhodně podělal, svůj předchozí grandiózní nástup zcela zazdil a pohřbil stovky metrů pod černou zem.

Uklidnit se mi ho nepodařilo, jen odvézt zpět do domu a říct mu, aby na mě počkal v ložnici. Rychle jsem se rozloučila s přepadlou Martinou a asi stokrát se jí omluvila za ten trapas, který se určitě vysvětlí a hlavně, už se nikdy nebude opakovat. Martina se měla sama k odchodu, děti samozřejmě obstojně protestovaly, ale nakonec všichni nastoupili do auta před domem. Doběhla jsem ještě pro tác se zbylými chlebíčky, jako poděkování za návštěvu. Martina si je vzala a se slovy: „Nezlob se, ale to je něco mezi nebem a zemí. Pro mě skončil. Tohle si nezasloužíš.“, odjela. Jsem smutná.

Patrik leží v ložnici na posteli a sleduje na notebooku Doktora z Vejminku. Poznám to podle ústřední melodie, písničky Když jdou na mužskýho léta, co jí zpívá Matuška. Stoletý český seriál, kde ani hvězdné herecké obsazení nepřebilo chmurnou totalitní atmosféru. Pro mě je to děsná nuda. On to hltá a neustále komentuje nějakými historickými údaji, které se k seriálu pojí. Mám dojem, že ta slabá čtvrthodinka, co jsem byla vyprovodit Martinu, ho zcela změnila. Je v pohodě. Když jsem vstoupila dovnitř, ani nezvedl hlavu, jen ukázal prstem na komínek pečlivě vyžehleného prádla, které leží na druhé straně postele. „Za tohle bych tě miloval, za tohle jo, ale za to, co jsi předvedla venku s tou zmalovanou kurvou, za to ne, za to prostě nikdy.“ „A co jsem předvedla?“ „Já to znám, co umí kamarádky. Chlap se jí znelíbí a dokáže dva rozeštvat. To už jsem zažil a znovu zažívat nehodlám. Hezky cigaretka a už to jede, už se chlap pomlouvá.“ „Než ses znemožnil tou scénou, tak ses Martině líbil.“ „Já se nepotřebuju líbit nějaký Martině, to je normální štětka, to nevidíš? Takhle rozšířený póry a vrásky v obličeji mají holky, co střídají chlapy a ládují se hormonální antikoncepcí. To mám vypozorovaný. Ta je prolezlá vším možným, já bych na ní nešáhl, fuj. To máš dobrý kamarádky teda.“ Tak tohle je neskutečný, jemu asi není nikdo z mého okolí dost dobrý, jinak to nevidím. Martinu bych bránila, ale další hádku nezvládnu. Jsem příliš vyčerpaná a chci klid. Klid a svého přítulného miláčka. Zdržím se proto komentáře, lehám si k němu a šeptám. „Děti byly ale super, ne?“ „Lumpíci, to jó, jsou skvělý. Já vždycky chtěl mít dítě co nejdřív, ale nevyšlo to. Nemůžu mít děti. V minulosti jsem se nechal testovat a je mizivá  šance, že budu mít někdy vlastní děti.“ Aha, chudáček Patrik, to musí být rána takové zjištění. „To mě moc mrzí. Víš, já v tomhle směru taky nemám úplně dobrý zážitky. Nechtěla jsem o tom mluvit, není to nic, čím by se dalo chlubit. Byla jsem na miniinterrupci před dvěma měsíci, proto teď ještě neberu prášky. Čekám, až se vše srovná a plně obnoví.“ „Houby, jak to?“ „Stalo se, nejsem na to pyšná a vím, že se určitého pocitu viny už asi nikdy nezbavím, ale přišlo nám to jako nejlepší řešení. S tím klukem jsme neplánovali společnou budoucnost, znali jsme se chvíli, on dítě nechtěl, a já jsem si neuměla představit zůstat sama, svobodná matka, to mě příšerně vyděsilo, tak jsme se na tomhle řešení domluvili. Hned po zákroku jsme se rozešli.“ Mlčím a dívám se na Patrika, co on na to. Možná jsem mu to neměla říkat, ale nechci mít před ním tajemství. Kupodivu se tváří neutrálně. „To je škoda, já bych si miminko moc přál, je to můj sen, ale bohužel mi to nebude asi nikdy dopřáno.“ Říká sklesle a líbá mě do vlasů. Chvíli mlčíme a jen tak ležíme. „Víš Alí, kdyby nám to vyšlo, a kdyby se stal zázrak, a čekala bys moje dítě, já bych tě nikdy nenutil jít na potrat. Vzal bych si tě a staral bych se o vás, jak bych jen dokázal.“ Neodpovídám, zavírám oči a nechávám se unášet tou představou, která se mi zdá báječná, snová, prostě to nejvíc, co bych si jen mohla přát. Většina mých kamarádek, známých, všichni už svatbu měli, já ne. Mnozí z nich už mají děti, já ne. Taky bych to chtěla, to je jasná věc. Navíc vdávat se z pravé lásky, která podlamuje kolena, o tom sní každá. Nemyslím z rozumu, nebo z povinnosti, nebo že už je na to věk. Jenže ruku na srdce, kterou to skutečně potkalo? Moc jich nebude. Proto celé estrogenové generace bulí u romantických filmů v televizi a filmový průmysl si mastí kapsy. Nemůžu uvěřit, že já bych byla tou vyvolenou. Jsem tak šťastná, až mě to děsí. To nebude jen tak, někde musí být ten zakopanej pes. Co když ale není? Neměla bych být paranoidní a užívat si to plnými doušky. Všechno nemusí mít háček.

Je ráno, konec března, ale venku se zdá být teplo. Počasí letos pořádně vtipkuje, před týdnem sněhová kalamita, dnes je ve vzduchu cítit jaro. Tohle období je fajn. Osobně víc tíhnu k babímu létu. To už slunce nepálí, jen hřeje a opírá se do zbarvujících se listů stromů. Svět je plný vesele hravých tónů a má nespočet různých vůní. Je to čas pohody, relaxace a rozjímání, ale ne tak unuděný a líný jako léto. Má své tempo. Skoro to vypadá, jako že lidé cítí blížící se konec teplých dnů a heroicky se snaží vytěžit z pobytu venku co nejvíc. Líbí se mi ta atmosféra prosycená zvláštním nasazením. Moc si to každý rok užívám. Jaro je jiné. Jaro je jako začátek vztahu. Syrové, nepředvídatelné a plné očekávání. Chvíli to trvá, než se vše zazelená a rozkvete. Zdá se, že náš vztah s Patrikem to své pomyslné jaro bere pěkně hopem. Vůbec mi to nevadí, naopak. Tak to podle mě je, když člověk najde osudového partnera, nepotřebuje měsíce či roky, aby si byl jistý. A já se dnes ráno rozhodla, když jsem tak pozorovala, jak spí, že se tomu nebudu bránit. Dnes mu navrhnu, aby se k nám nastěhoval, a zkusím s ním probrat, jestli by si nechtěl najít práci v Hradci. Dojíždění  přes dvě stě km denně je masakr a je mi ho líto. Ještě, že má tolik hodin přesčasů v záloze, může si pospat a není to zase takové mučení. Stejně se to řešit musí, je nejvyšší čas.

Už ale dost rozjímání, rychle notebook, ještě řetízek a mažu do práce. Svůj notebook vidím u Patrikovy strany postele, leží na zemi a na něm je postavená sklenice s džusem. Ježíš, to je taky nápad. Ještě, že se to nevylilo. Tyrkysový Sony Vaio, koupila jsem si ho v New Yorku, o ten bych nerada přišla. Navíc v něm mám veškeré podklady k disertaci, nezálohované. To budu muset co nejdřív někam uložit, pro jistotu. Ztratit tahle data, tak je několikaletá práce v čoudu a já si to můžu jít hodit. Alice, klid. Nic se nestalo. Zálohy uděláš a notebook je celý. Fajn, řetízek ještě, ten je kde? To je zase ráno. Kde mám svůj oblíbený řetízek z bílého zlata s přívěskem ve tvaru srdce posetý  zirkony, který jsem dostala od táty ke třicetinám? Bílé zlato je super, vypadá jako stříbro a hodí se ke všemu. Na nočním stolku není. Možná jsme ho v noci omylem shodili, když jsme se oddávali vášnivému dovádění. Ani bych se nedivila. Červenám se, jen na to pomyslím. Teď nebudu svítit, abych Patrika nebudila. Najdu ho později. Uvážu si na krk hedvábný šátek, taky pěkný doplněk k úpletovým modrým šatům. Dobrý, může být, kabát, kozačky a mizím.

Celé dopoledne mi chodí zamilované sms a Patrik mi dokonce třikrát volal. Poprvé mi líčil, jak pomohl nějakému pánovi u silnice s nestartujícím autem, podruhé řešil, co si uvaříme k večeři, a potřetí mi nabízel, že může sehnat levnější benzin, jestli nemám zájem. „Alí, prdelko, normálně mi budeš líbat ruce, mám možnost sehnat benzin za 25 Kč za litr, známý nabízí. Ta tvá Suzuki žere jako mlejn, to bys ušetřila pěkný peníze. Rozmysli se ale rychle, nebo to bude pryč.“ „Já nevím, co to je za benzin, není to nějaká krádež? A nepoškodí mi to auto?“ „Normální benzin, neptal jsem se, berou si to tu v práci všichni. Myslel jsem hned  na tebe, takže rychle, chceš nebo ne?“ „Tak jo, jasně, že chci. Tak mi vezmi 100l. Máš to do čeho dát?“ „Jo, mám. Bude to tady na firmě v sudu a budu ti to vozit po 25l kanystrech. To bude ideální.“ „Dobře, díky moc. Peníze chceš hned?“ „No jasně, to musím dát hned.“ „Tak večer ti je dám. Nezlob se, musím jít už konečně pracovat, jsem ráda, že mi tak často voláš, ale nemůžu tu pořád telefonovat. To vážně nejde. Zatím ahoj.“

Večer přijel Patrik a přivezl první kanystr s benzinem, který mi nalil do auta. Taky cestou nakoupil a ochotně se pustil do vaření večeře. Obaluje vepřové řízky a dělá bramborový salát. Obdivuju, že se mu chce, ale nebráním se. Vaří dobře, hraje si s tím celé hodiny a jeho kuchyně mi chutná. Hlavně si přitom připadám tak zvláštně hezky, jako kdybychom spolu žili roky. Jsme jako staří manželé. Vyvařujeme si, povídáme. Žádná světová show se nekoná a já se cítím naplněná. To je opravdová láska. „Alí, máš pro mě ty peníze?“ „Mám, tady.“ „Díky, je to super klika, že jsem se k tomu dostal, to můžeme hned jet někam na výlet. Úspora víc jak deset korun na litru, to je paráda. To je co? To jsem poklad, viď?“ „Jo, jsem ráda, jsi šikovnej.“ Přistihuju se, že to neříkám moc nadšeně, ale Patrik si toho naštěstí nevšiml. Trochu z toho vnitřně cítím nějaký nekalý kšeftíky, ale snažím se na to nemyslet. To by nikdo neodmítl, takže Alice, žádné výčitky.

Večer jsme si rozdělali společně láhev Pálavy. Archívek, který jsem si přivezla přímo ze sklípku ve Znojmě. Chci probrat to Patrikovo stěhování a změnu práce. Bylo zřejmé, že na tohle téma už trochu čekal, protože to dojíždění ho hodně vyčerpávalo. Tomu se vůbec nedivím, to by drtilo naprosto každého. Naštěstí se ukázalo, že Patrik může odejít z práce hned, protože je zaměstnaný na dohodu o provedení práce, to je pozitivní. Je opravdu šikovný, co se týče aut a vůbec o něj v této branži nemám strach. S jeho osobností a vědomostmi o náhradních dílech po něm každý zaměstnavatel skočí. On o tom ví úplně všechno. Vždyť v Hradci je autorizovaný BMW autosalon i servis, může dělat tam. Může i podnikat. Úplně to vidím, udělám mu webky, zařídí si živnosťák a bude poskytovat poradenství v souvislosti s nákupem a prodejem ojetých vozů. Každou chvíli někde jede někomu radit, procházky po autobazarech nebo projíždění různých inzertních serverů, to je jeho největší hobby, teda po mytí svého auta, takže nic co by nebylo reálný. Představuji mu svoji vizi a Patrik na vše nadšeně kýve. Výborně, to jde hladce, se vším souhlasí a můj nápad s podnikáním vítá. Hned zítra mu sestavím CV a začnu mu hledat práci. Pronájem bytu vypoví, potom ho postupně vystěhujeme a převezeme věci k nám. Všechno jde, když se chce. To je prima. Mám ráda akční povahy, žádné dlouhé zvažování pro a proti. Spontánně a impulzivně rozhodovat, to je moje. Tak se mi to líbí. On má stejný životní drive jako já, jsme skvělý tým. Hned následující den Patrik vypověděl práci v prodejně autodílů v Šumperku a domluvil si ukončení pronájmu bytu. Moc věcí nemá, určitě nejvíc práce zabere přestěhovat akvárko. To je jeho druhá největší chlouba po naleštěném BMW. S tím nám bude muset někdo pomoct, to se ale nějak udělá. Jako první přemístil svůj stolní počítač, a zapojil ho v jednom z mých pokojů, kterému se říká studovna. Světle zelenou barvou vymalovaný prostor, na třech místech doplněný pruhem zeleno černo bílé tapety s motivem velkých květů. Na zemi leží krémový koberec, nábytek je bílý a uprostřed místnosti stojí pracovní stůl s velkou skleněnou deskou. Tam si udělal své business království. To je v pořádku, je to prakticky nepoužívaná místnost. Když chci pracovat já, většinou si vezmu notebook do obýváku a jsem tam. Pokoj tedy obsadil Patrik, čaroval si výhradně na svém stolním počítači, a můj notebook už si bral jen do postele, aby si na něm pustil nějaký film před spaním.

Opěvované akvárium mu nakonec pomohl naložit do auta kolega z práce. Vypustili ho, rybičky dali do igelitového pytle s vodou a rostlinky do plastového umyvadla. Patrik tomu věnoval snad celé dva dny, aby ho uvedl do původního stavu. Promýval bílé kamínky a aranžoval dno. Počínal si tak nápaditě, až jsem začala těm rybičkám pomalu závidět, jaké mají úžasné schovávačky. Všichni jsme uznale pokyvovali, protože bylo opravdu krásné. On i Patrik nás často vyzýval jít se podívat, jak se jeho projekt vyvíjí. Vysvětloval nám velmi podrobně krok za krokem. Ocenila jsem, že když se něčemu věnuje, dělá to na plno a s nakažlivým nadšením. Jeho dílo nám doslova rozzářilo příliš nevyužívanou jídelnu. Opravdu to může být velice pěkný doplněk domácnosti, když se tomu někdo oddá.

Týden se v duchu stěhování a zabydlování mého nového muže nenásilně svezl do všeobecně oblíbenější fáze. Je pátek a čeká mě kultura. Já a mamka jedeme na plánovaný výlet do Prahy. Koupila jsem jí k Vánocům vstupenky do Národního divadla na Sluhu dvou pánů. Nesmrtelná klasika s excelujícím Miroslavem Donutilem. Tátovi se jako už tradičně jet nechtělo, proto role doprovodu zbyla na mě. „Na komedianty mě nikdo nedostane.“ Oznámila hlava rodiny důrazně a tím byla diskuze uzavřená. No, co se dá dělat, tak tedy dámská jízda. Patrik by stejně šel s tátou do hospody, tak bych seděla doma. Takhle ve finále ještě budeme doma dřív, než oni. A navíc, v pátek kromě piva obvykle lítají Bechery a to se jim to vůbec protáhne. Patrik je v místní zaplivané hospůdce, kde se zastavil čas už zcela jako doma. S polovinou lidí si tyká, zorientoval se i v místních poměrech, kdo s kým mluví a kdo koho nemůže ani vystát a proč. Dokonce začal projevovat zájem o volby, a že by třeba mohl kandidovat. Jednoduše s ním nemůže nastat situace, kdy bych mohla odpovědně prohlásit, že už mě nic nemůže překvapit. Překvapená jsem stále, ale zatím především v dobrém.

Mám ráda příležitost, pro kterou se můžu vyšňořit a obléknout se trošku výrazněji než jindy. Jsem sice kalhotový typ, protože jsem přesvědčená, že nohy nemám ani hezký a ani rovný, ale i tak dávám ráda na odiv svoji ženskost. Díky Patrikovi sice už nepěstuju dlouhé nehty a krotím se v doplňcích i make-upu, když to nemá rád, ale i v decentnosti se dá vyřádit. Zlatohnědé koženkové sáčko, které jsem si koupila na svatbu sestřenice, vida, zase tu máme příležitost kam ho vzít. K tomu se hodí tmavě hnědé kalhoty odstín karamel, stejně barevná saténová halenka s větším výstřihem a zlaté lodičky. Mám k nim i psaníčko, no je to super. Zlaté náušnice, prstýnky a řetízky. Škoda, že jsem stále nenašla své srdíčko od táty, ale to je stejně bílé zlato, to by k tomu nešlo.   „Mami, jsi hotová?“ Volám z chodby a máma mi odpovídá jako vždy, že už jde.  Patrik na dvoře myje auto, loučíme se. Slíbuju, že pošlu mms a budeme spěchat domů. „Bez pusy tě nepustím. Pojď ke mně.“ Objímá mě silně a líbá na ucho i na krk. „Zamažeš mě.“ „Večer ti to pořádně nandám, připrav se. Jsem pěkně nadrženej. Dnes jsem byl naposledy v práci, stěhuju se, to se musí zapít. Dnes to bude velký.“ „Dobře. Počkej, máma už jde.“ „Teda paní Dvořáková, vám to sluší. To nevím, jestli můžete jet bez ochranky, to abych jel s vámi.“ „My si poradíme, svaly si připravte spíš vy, jdete večer s manželem do hospody, chystají se volby, atmosféra vře, aby se něco nesemlelo, znáte vesnici.“

Národní divadlo navštívím poprvé. Zaparkovaly jsme a po kratší procházce po okolí mě máma zviklala, když začala pochybovat, ve které budově že se to hraje. „Alice, není to představení na Nové Scéně?“ „Aha, já nevím, tamhle jsou informace, tak se půjdeme zeptat.“ Vstupujeme do informačního koutku a nějaký mladík v obleku hned zdraví a ptá se, jak nám může být nápomocen.  „Dobrý den, máme vstupenky na Sluhu dvou pánů, to se hraje prosím vás v tom starým baráku?“  Mladík málem omdlí a vyjeveně odpovídá, že ano. Vycházíme ven. Okamžitě propadáme v totální záchvat smíchu. „Ty jsi tomu dala, to ses nemohla zeptat trošku kultivovaněji, on nepochopil, že se ptáš na starou scénu.“ „Mně to vůbec nedošlo.“ A směju se dál. „Teď vypadáme jako vidláci, kteří dehonestovali zlatou kapličku národa a označili ji za barabiznu.“ Sebekriticky přiznávám. No stalo se, někdy se to jednoduše nepovede. Ach jo, Alice, víc přemýšlet, než začneš mluvit by to chtělo. S tím mám problém od jakživa, bohužel.  První co mě v Našem českém divadelním svatostánku zarazilo, bylo to samé, co v souvislosti s čůrajícím panáčkem v Bruselu. Bylo to tak malé. Skutečně, představovala jsem si ho ve svých představách mnohem větší. Měly jsme místa na balkonu, a hodně vysoko. Nebylo tu skoro žádné zábradlí, jen velmi nízké a připadala jsem si, že každou chvíli sletím. Myslela jsem si, že mi výšky nevadí, když jsem osm let bydlela v devátém patře paneláku na sídlišti, ale evidentně jsou výšky a výšky. Máma, ta se odmítala vůbec pohnout, natož naklonit, aby viděla na jeviště.  Vypravily jsme se tedy na divadelní představení víceméně pro poslech. A to sehnat vstupenky byl skoro stejný zázrak, jako dostat se na nějakou hru od Cimrmanů. No to až budu někomu vyprávět. Dalším negativem této opěvované podívané bylo to, že někteří diváci to evidentně znali i pozpátku a smáli se předem nebo říkali repliky dřív, než herci. Chvíli nám to nevadilo, ale v druhé polovině už jsme z toho šílely. Takže výlet do divadla se tak úplně nezdařil. Zlatý Klicperák i se svérázným Drábkem u nás v Hradci. Sice občas hodně nepochopitelné pojetí her, ale zase ne tak komerční. Těším se domů.

Představení končí, jdeme k autu a volám rychle Patrikovi, co říkal na mé mms přímo z Národního. „Ať už jsi doma, mám překvapení. S tátou jsme si dali pár kapek Becherovky a výborně pokecali. Budeš se mi klanět až do rána.“ „Řekni to teď, víš, že překvapení mě ničí, nevydržím to těch sto kiláků až domů.“ Snažím se co nejsmyslnějším hlasem z Patrika avizované překvapení vymámit. „Domluvil jsem ti s tátou, že ti doplatí úvěr na auto. Řekl jsem mu, že jako doktorandka nemáš skoro žádný prachy, a kdybys nepsala články, nemáš nic. To se nemůžeme vzít ještě fůru let, protože to neutáhneme. Na to slyšel a prý ti to dá. Jsem dobrej, co? No, co říkáš, jak jsem to zařídil?“ „Páťo, já ale od táty nic nechci, já jsem hrdá na to, že jsem samostatná. Dost na tom, že u nich teď dočasně bydlím.“ „Hele, fotr ty prachy má, tak nebuď blbá a ber ne.“ „Víš co, zatím nic nedělej, pořešíme to doma. Už vyjíždíme z Prahy, když nebude provoz, jsme doma za hodinku.“ Vzít? Slyšela jsem dobře? On si mě plánuje vzít?

Vjíždíme s autem do dvora a už odsud slyším hraní na harmoniku, bubnování a veselý hlahol, který se sem nese z nitra domu. Tak tomu říkám večírek. Táta, značně rozjařený hlasitě prozpěvuje, Patrik do toho bubnuje a sem tam si taky zanotuje, protože evidentně nezná slova. „Á, kdopak se nám to vrátil? Copak, už vás to u komediantů přestalo bavit a zatoužily jsme po kvalitním umění?“ Klasické tátovy dvojsmysly, které je nejlepší nechat bez komentáře. Patrik hned vstává, jde ke mně a vede mě do ložnice. „Tak co, jakej jsem? Sahá mi na zadek a ještě za chůze svléká sako. „Přemýšlela jsem cestou, jsem ráda, pomůže mi to.“ „Pomůže nám to Alunko moje, nám. Dělám to pro nás. Pro naši společnou budoucnost. A pro naše dítě, které si uděláme právě teď.“ Zírám a nadechuju se, abych začala s argumenty. Patrik mi nedá šanci. Už jsem svlečená, hodí mě na postel, stáhne si kalhoty a bez jakékoliv předehry se vrhá na věc. Má hlava je jako zavirovaný počítač, který ne a ne načíst okna. Dělá si srandu, doufám. Je opilý? Co blázní? Patrik stále mluví, nepřestává a já nestíhám sledovat, co mi říká, zvažovat pro a proti, nebo nějak odporovat. Jsem zcela odevzdaná a ochromená, jako kdybych padala do propasti. Všude kolem mě vyčnívají větve, kterých se dá chytit, ale já to nedokážu. „Musí se narodit kluk a bude se jmenovat Patrik jako já. Já s tebou dítě chci, bude to z čistý lásky, tak jak to má bejt, já po tom moc toužím.“

Hotovo. Tak z tohohle milování nemám vůbec nic. Jsem dva měsíce po miniinterupci a Patrika znám necelé čtyři týdny. Měsíc a už děláme dítě? A já jsem ho nechala. Vůbec nevím jak se cítit. Nevím. Seběhlo se to tak rychle. „Patriku, co to bylo? Ty jsi jako vážně dovnitř jo?“ Sedím ještě nahá na posteli, zatímco on si už natáhl kalhoty, zvedá ze země prázdný půllitr a jde zpět do kuchyně. „Jasný, klid, to byla jen taková hra, já nemůžu mít děti, říkal jsem ti to. Buď klidná, naprosto klidná.“ To se mu řekne, hra, stejně nejsem, jak bych jen mohla.

Je pondělí, začátek nového týdne  a já jsem v práci. Piju pomerančový džus a nemůžu se absolutně soustředit na nic jiného, než na to, že možná čekám Patrikovo dítě. Pročítám jeden článek za druhým a pídím se po všem, co se týče detekování raného stádia těhotenství. Tohle jsou muka, nejdříve desátý den může ten nejcitlivější test zachytit rostoucí hladinu HCG, hormonu, který se začíná tvořit v těle při uhnízďování oplozeného vajíčka v děloze. Desátý den? To nevydržím. Já,která musím mít všechno hned, to je vysloveně mučení vydržet ještě týden. Třeba plaším zbytečně a opravdu je Patrik neplodný, jak se obává. Nakoupím si testy a budu je zkoušet. Dnes ale ještě opravdu ne, to bych byla blázen. V pátek jsem byla tři dny před ovulací, to by byla s největší pravděpodobností holka. Alice, brzdi, nejdřív za týden zkusíš test a uvidíš. Odpoledne se vydávám do lékárny a kupuji hned pět různých typů a značek. Samozřejmě mi to nedá a jeden hned na záchodě v supermarketu zkouším. Prohlížím pod různými úhly a nic. Žádná druhá čárka. Blbneš. Opravdu ten týden musíš počkat. A hele, volá Patrik. Nic mu neřeknu, tohle jsou ryze ženské záležitosti. Nevyjde to a zbytečně budu plašit ještě jeho. „Alí, jsem v Hradci, v kolik přijedeš z práce?“ „Už jsem taky ve městě, v Hyper Tescu, přijeď sem, dáme si něco k jídlu.“ „Jedu, počkej u vchodu.“

V Tescu jdeme do restaurace, spíš takový lepší bufáč, kde je pultový prodej hotovek. Patrik svérázně vykračuje, a když na nás přijde řada, hned začíná laškovat s prodavačkami. Hází vtípky a švitoří a obě ženské ve středním věku se usmívají od ucha k uchu. „To musíš umět.“ Šeptá mi a dodává: „Trošku je oblbneš a hned máš porci toho nejlepšího masa s knedlíkem navíc.“ „Aha, tak tohle já neumím.“ Uznávám, že na této taktice něco je, Patrik se prostě vyzná, to se mu nedá upřít. To už ale vím.

Sedáme si do rohu restaurace. Já mám špíz se zeleninou a on výpečky se šesti. Během jídla mu dvakrát zvoní telefon, potřetí to zvedá a začíná jeho typický pracovní hovor, kterých má denně tolik, že už to nepočítám. Často to zdržuje, ale nevadí mi to. Jsem ráda, že má kontakty a lidi se na něho obrací. To je pro podnikání základ. Pozoruju ho, má vážně ty nejkrásnější oči, které jsem kdy viděla. Tak zvláštně modré. Úplně černé řasy a tmavé vlasy. Když si je nageluje, vypadají ještě tmavší. Je sexy. Kdyby naše holčička byla po něm, byla bych šťastná. Holčičky jsou většinou po tatíncích a ta naše by byla krásná. Krásný holky to mají v životě jednodušší, o tom není pochyb. Když domluví, já už mám jídlo snědené. Dojídá to své už skoro studené. „Alí, vidíš, že mně se ten telefon netrhne, já provolám měsíčně tisíce. Ty máš paušál nebo dobíjíš kredit?“ „Paušál.“ „To je pecka no, to bych potřeboval, já bych tolik ušetřil. To vyhazuju peníze vyloženě do kanálu.“ „A proč ho nemáš?“ „To je dlouhá historie, nedají mi ho. Mám tam nějaký restík z minulosti a mám prostě smůlu. Jsou v tomhle drsný.“ „Aha, tak můžu rozšířit ten svůj a zařídit druhé číslo.“ „Lásko, ty jsi úžasná, to bys pro mě opravdu udělala? Já bych si to samozřejmě platil do poslední koruny.“ „No to doufám, protože už sama mám celkem vysoký účet.“ „A koukej, to k tomu dají nový mobil, ne?“ „Nevím, asi jo. Ale ne zadarmo.“ „No ale na splátky by to mohlo jít, ne?“ „Já jsem u nich spoustu let, mám nejvyšší tarif a nikdy jsem nezaplatila pozdě, mohli by to rozpočítat do měsíčních plateb i bez vstupního poplatku, to asi nebude problém.“ „Ty jsi prostě jedinečná, poklad, to bude skvělý, já ti ušetřil peníze, když jsem ti domluvil s tátou ten úvěr, tohle nám ušetří zase. Telefon je můj pracovní nástroj. Vždyť vidíš, že bez něj nemůžu existovat. Vydělávám převážně telefonováním.“ „No jo, tak dojez a sjedeme tam.“ Nejsem z toho nadšená, ale chápu, že teď už musím myslet na budoucnost. Patrikovi peníze a mé peníze budou brzy možná naše společné rodinné peníze a šetřit potřebujeme. Zvlášť teď, když Patrik ještě nemá novou práci.